Ida

3-4 / Možná spíš 3. Fim se mě nedotkl tolik, jak jsem čekala. Možná jsem jen přesycená filmy, které u mě naplno "zazněly" (Frank, Chlapectví). Nádherné černobílé fotografie, statičnost, to mě baví. Vnitřní svět hrdinek je ale dost neproniknutelný. Jejich reakce občas dost možná nepochopitelné. Závěrečných cca 20 minut ale hodně vydařených. Trailer je vynikající. (15.07.2014)

Ty dvě jsou tak odlišné, že je mohl dát dohromady snad jedině příbuzenský vztah. Je to sice příběh Anny / Idy, která je mladá, nezkušená a poprvé na větší cestě venku z ochranné ulity kláštera, ale popravdě ho zajímavým dělá právě její teta Wanda, což je naopak osvěžujícně netriviální figura. Art, který by klidně mohl zkusit i běžný divák... (31.03.2016)

Pokud se režisér či kameraman učil od Bély Tarra (nemá to nic společného s retro stylem 50.let), potom dobře udělal. Skvěle vybrané odstíny šedého klínu, co "políčko" filmu, to nádherná černobílá kompozičně vyvážená "fotografie" - až už se člověku nechce dělat vlastní fotky! Příběh nenáročný, ale mimořádně scénicky vyvážený. Někdy stačí prožít si jeden den někoho, kdo tak žije celý život... A pak? Oknem na ulici a dveřmi do kláštera! (19.10.2014)

Ne ne, tak dnes jsem si asi nevybrala úplně nejlépe. Nejen, že měla Ida alá Anna ponurou minulost, ale její život v přítomnosti, jak nám byl předložen, nebyl o nic vlídnější a to nemluvím o její evidentně pochmurné budoucnosti. Žel, neoslovili mě ani bezvýrazní herci, ani kamera, kde mě občasné, zvláštní záběry vysloveně rušily a měla jsem nutkání tou kamerou pohnout. Kostra by byla dobrá, 50 léta zřejmě jak vyšitá, ale zpracování se zkrátka v mých očích moc nepovedlo, takže já dnes nad dvojku nejdu. Poláci mají v zásobě přece jen lepší kousky. (09.07.2014)

Propagační výhodou evropského artu se sexy jeptiškou v hlavní roli je rozhodně vždy naděje, že v rámci provokativního napadání starosvětských morálek máme docela velkou pravděpodobnost, že obdržíme její full frontal. Ida nicméně má i jiná esa v rukávu, zejména bravurní kompozici prakticky všech záběrů, které jsou často nepříjemně neinformativní (například několikrát nevidíme osobu, ke které se mluví či o které s mluví, ačkoli je o metr a půl dál od rámu kamery) a jsou koncipovány tak, že jejich aktéři vyplňují jen jejich minimální část. Tenhle způsob snímání, společně s černobílým obrazem napomáhá k zobrazení komunistického Polska jako neuchopitelného zjizveného mladšího bratra Mordoru, prorostlé existencionalismem, samotou a odcizením. I přes to není Ida heavy art, jak se může stát, protože každá ze scén má ve filmu svůj jasně pojmenovaný účel a neprostupnost protagonistek je rámována konkrétním cílem, za kterým obě dvě směřují. Vše za tím si divák může nacházet pohodlně sám a film ho k tomu nijak netlačí. (07.11.2014)