Dvě či tři věci, které o ní vím

Niekedy mám z imperatívneho zoznamu 1000+1 filmov, po dopozeraní niektorého z filmov v ňom obsiahnutých, pocit, že vo svojej väčšine nepredstavuje škálu vybraných najskvostnejších filmov, ale skôr takých, ktorým dobovo kritici prisudzovali mimoriadne hodnoty, a preto boli do watchlistu zaradené. Oboznámenie sa s navrhovanou škálou potom akoby slúži skôr hĺbavejším záujemcom o film, ako bežnému fanúšikovi. Pretože ten môže byť, a oprávnene, často sklamaný. Podobné sa prihodilo mne, a to nielen pri dvoch, troch filmoch, o ktorých som zo zoznamu vedel. Platí aj pre tento Godardov zárez. Veď od JLG viem nafleku vymenovať najmenej päť oveľa lepších filmov. Do istej miery zaujala netradičná práca s príbehom ľahostajnej paničky, ktorá sa transformuje na prostitútku pre intelektuálno-umeleckú klientelu a celkom pekné herečky. Niektoré z prezentovaných myšlienok zaujali tiež, no politicky "radikálna" myšlienka výsmešne sa posmievajúca americkému imperialistickému vpádu do Vietnamu a útočiaca proti nemu, sa stala smiešnou a absolútne demodé. Rovnako tak snahy o pretvorenie mesta v akomsi socialisticko - komunistickom duchu. Spôsob prezentácie ideí je intelektuálsky nadutý, povýšenecky snobský, tak vzdialený robotníckej triede, s ktorou Godard vraj súznel, ako ďaleko sa len dá. Typický produkt kaviarenského marxizmu, odtrhnutý od problémov biednych, slúžiaci len intelektuálnej onanii a vybudenému libidu tvorcov. No divákov len minimálne. Ak, tak nad týmto sa môžu vzrušovať len študenti a absolventi filmových škôl, filozofií a kadejakých ďalších, viacmenej zbytočných, humanistických odborov. (08.01.2021)

[2,5*]     "If you can't afford LSD, try color TV."     Komediálna dráma zaradená medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, v ktorej Godard smeruje svoju kritiku na prázdny, konzumný spôsob života modernej mestskej spoločnosti (názov filmu sa odkazuje na Paríž). Ako metafora toho slúži prostitúcia, keď tá najintímnejšia súčasť života, sex, sa stáva, tak ako všetko ostatné, obyčajným tovarom. Zatiaľ čo myšlienky sú to bezpochyby veľmi trefné a na film sa aj vďaka krásnym ženám pekne pozerá, forma a vlastne ani obsah filmu ma príliš nezaujali. Večne experimentujúci Godard sice celkom efektne nabúrava vtedajšie filmové konvencie, z dnešného hľadiska však vyznievajú jeho samoúčelné experimenty akosi do prázdna. Jeho čiastočne dokumentárny, čiastočne hraný štýl s chabou dejovou linkou považujem za dosť nefilmový a pre diváka málo príťažlivý (to ustavičné Godardovo filozofovanie je občas dosť otravné) a upodozrievam ho, že tými krásnymi ženami sa to snažil aspoň trochu kompenzovať. A príliš mi nesadol ani ten humor, keď som sa v priebehu celého filmu zasmial asi len pri dvoch scénach (elektrikár v kúpeľni a kombinácia škôlky a bordelu).     "Don't watch me undress." "Why not?" "I don't want you to." "But you'll be naked in a minute." "That's different." (24.11.2022)

Tváře jsou jako města, odkrývají a zakrývají, kopou do země a staví do výšky; jsou stále plné stavebních strojů, které se pohybují a něco přenášejí. Pro někoho je ale člověk, se kterým se seznámím v metru "chlapem z metra", jindy to může být "ženská z kavárny", příběhy se dějí ve městě, doma se jen zpracovávají a hodnotí; oddělit sféru soukromou od veřejné však není tak snadné. Je prostituce soukromá nebo veřejná? Jaký je rozdíl mezi návštěvou u kadeřníka a pobytem v hodinovém hotelu? (18.11.2023)

Není nic jednoduššího než žít s představou samozřejmosti všeho, co člověka obklopuje. A když o tom všem začne člověk přemýšlet? Co když zautomatizované procesy začnou zadrhávat, co když každodenní reprodukce našich společenských (a výrobních) vztahů začne klopýtat? No nic, zapálím si cigaretu. Nebo kouknu na televizi - tu si dík modernizaci může pořídit každý (i ten, kdo nemá na LSD). Reklamní sny jsou také sny a zapomíná se s nimi příjemně lehce. Potom si člověk ani nevšimne, že dům ve kterém žije, je vlastně jen další krabice od pracího prášku... /// Tradičně godardovský sociologizující/ etnografický pohled na hrdiny filmu, determinované prostředím v němž žijí (na nižší rovině pařížské předměstí, na vyšší pak kapitalistická společenská formace), je obohacen o v mnohém revoluční přístup ve vztahu autora-umělce ke svému dílu. Ten díky jedinečnému vstupování pomocí voice-overů do samotného filmu nastoluje mezi sebou a divákem nová spojení a otázky, konvenčním přístupem jinak nemyslitelné. Aneb reflexivní filmová sociologie, v níž JLG zkoumá uměleckou reprezentací uchopený předmět takřka vědeckého zájmu a skrze tento proces i sebe samého jako tvůrce díla - umělce, zapuštěného do své doby stejně, jako Marina Vlady. /// Nápaditost s formou a mizanscénou je pak dotažena k dokonalosti - stačí slavný příklad s detailem kávové pěny symbolizující pomíjivost lidského vědomí nebo ranní probouzení M. Vlady, kdy se z jejího polštáře a deky složí vlajka Francie - poukazující na to, že to, co nám film ukázal na příkladu pařížského sídliště se netýká rozhodně jen něho. (31.03.2013)

Já se na tyhle film dívám, ale jako kdybych nic neviděl. Baví mě různé prvky, které Godard používá, například v tomto případě hlas vypravěče, ale jako celek mi ten film prostě nesedl, a to i přesto, že téma je zajímavé a je podáno téměř dokumentárním stylem, anebo alespoň formou velmi realistického pojetí scén. (09.06.2015)