Charlieho země

,,Můj domov, je moje země. Žil jsem ve svém domově, v klidu a míru než přišla policie aby mně vyhodila.K tomu už není co říct... ''' ------------------- Já nevím jak to ti Australáci dělají, ale skoro co každej jejich film to skvost a to napříč žánry. Smekám před Rolfem de Heerem, který se rozhodl natočit film se zrovna né moc populárním tématem. Tím je integrace původních australských obyvatel do civilizované společnosti. Ovšem integrujte se někam, když ti ke kterým by jste se měli integrovat vám vzali domov, vzali tradice a kulturu. Ano jistě, pokrok a civilizaci nelze zastavit a všude na světě válcuje původní národy a kmeny... Přesto by se to mohlo myslím odehrávat kapku civilizovaněji, s respektem a tolerancí. Charlie i vás od prvopočátku získá i jeho přátelé. Jejich smích je nakažlivý a drobných škodolibostem bělochům se budete smát s nimi. Zároveň si však uvědomujete, že Charlieho svět už skončil a on spolu s ostatními je poslední hrstkou, kteří ještě pamatují dřívější časy, znají tance a písně svých předků a buš berou jako svůj domov. Bohužel ač by sami chtěli, natrvalo v ní žít už nedokážou. Film mně dostal tím jak si nebere servítky, Australákům sebereflexe rozhodně neschází! David Gulpilil mně svým smutně hloubavým pohledem opravdu dostal (stejně jako ve Stopaři) Neskutečná věc!!!! Dávám za 5 cigaret hozených do ohně a dal bych i šestou. Tak moc se mi to líbilo! A po Rolfovi de Heer teď začnu tvrdě jít - tedy po jeho filmech! * * * * * (30.07.2017)

Film k zamyšlení, a to v tolika rovinách... prostě na román. Film také plný peripetií, které se místy zdají směřovat k lepšímu, ale alternativy (včetně konce) jsou jen špatný nebo horší. Nejlépe to vypadá, když se Charlie vydá do buše, aby se staral sám o sobě, tak jak to umí a tak jak to chce. (Vize je taková, že se tam uchytí, připojí se k němu další ab-originálové a založí nezávislou komunitu.) Charlie bohužel tuto svou šanci nezvládnul, už dlouho žil ve městě, a na tohle prostě už neměl. Další šanci dostal (a v závěru na ni reflektoval) jako učitel tance (tancoval přece v roce 1973 při otevření opery v Sidney pro královnu). Obávám se však, že ani z toho nic kloudného nebude, než předvádění se před bílými turisty. Dalším - a řekl bych, že rovnocenným plánem - je porovnání reality Charlieho s realitou naší. Kdo z nás zná všechny zákony a ví, co z nich vyplývá? V tomto vztahu občas slyším příběhy, které považuji za děsivé. Sám jsem se střetl se zákonem, když jsem odmítl zaplatit za "odvoz, třídění a likvidaci odpadků" z domu, ve kterém jsem nebydlel, a odpadky se ani jedno nevyvezly, protože také žádné nebyly. Po písemném upozornění na možnost exekuce, jsem zaplatil, tři roky nazpět. Charlie by ovšem neměl z čeho! (09.06.2018)

S Australskou kinematografií se zatím jen nesměle očicháváme, ale i tak jsem už viděl docela dost filmů (3) od Rolfa De Heer, vlastně se dá říct, že pokud se dívám na australským film je velká pravděpodobnost, že je od Rolfa. Tenhle chlapík se ve svých filmech zaměřuje na původní obyvatelstvo Austrálie a nejinak je tomu i v Charlieho zemi. Pro pocit smutku a deprese se stačí vžít do pocitů a srdce Charlieho a je vystaráno. Příjemný pokoukání to rozhodně není, když si uvědomím, že někdo žije od nepaměti ve své zemi, pak do ní přijede někdo jiný a vnucuje tomu původnímu bez absolutní pokory a respektu svůj styl života. Charlieho mě bylo líto a docela by mě zajímaly ohlasy bílých Australanů na tento film. (09.02.2019)

Příběh svérázného Aborigince Charlieho následuje nejen kroky této vtipné postavičky v určité fázi jeho života, ale je zároveň hlubokou sondou do problémů soužití komunity Aboriginců a současných Australanů. Jak už to tak mezi naprosto rozlišnými povahami národů bývá, dochází zde k mnohým nepochopením a neschopnosti respektu k odlišnostem druhých, ty jsou však naštěstí - tak nějak po australsku - řešeny v klidné podobě pouze na individuální bázi. Rolf de Heer se snaží přimět diváky k pochopení obou pohledů situace a ač je pro Evropany mnohem jednodušší přijmout pohled "přistěhovaných" Australanů, jež musí zdánlivě nepracujícím Aborigincům poskytovat sociální dávky, domy a oni přesto chtějí těchto věcí víc a víc, věty jako Charlieho "Máš práci, dům...a co mám já? V mojí zemi..?", berou slova... Sympaticky zpracovaná otázka určitě stojí za zhlédnutí i zamyšlení, uvítala bych ale o dost kratší stopáž a snad i trochu více děje... (05.07.2014)

Svérázný chlapík Charlie mi hned od začátku přirostl k srdci. Nejdřív proto, že měl boží smysl pro humor, ale postupem času jsem zjistila, že to zase až tak vtipné nebylo, jen se snažil trochu lidsky prokousat tím veskrze hrozným životem, jaký Aborigincům vnutila nadvláda bílých přistěhovalců. Přála bych si, aby Charlieho smutný příběh přiměl k činům ty Australany, kteří by mohli s osudem domorodců pohnout takovým směrem, aby se opět stali právoplatnými obyvateli své země. Je mi však jasné, že jde o přání z říše snů. O to větší dojetí cítím, když se nad právě zhlédnutým filmem důkladněji zamyslím. (26.06.2020)