Lumière & spol.

Tohle mohli vymyslet jedině francouzi. Snažil jsem se být trpělivej a čekal jsem, jestli se tam objeví něco zajímavýho. V podstatě ne. Je mi jasnej důvod, proč dali Davida Lynche až na konec - protože třeba já bych to tak dlouho jinak nevydržel. A radno říct, že i když byla ta lynchovina blbost, byla aspoň stylově natočená, s klasicky temnou atmoškou a hudbou Angela Badalamentiho. Jediný další, co mě zaujalo, byl Yimou Zhang s příspěvkem na velké čínské zdi. Ale aby bylo jasno: já za sebe v tom nevidím žádnou uměleckou ani jinou hodnotu. Už jen ten výběr režisérů, kteří byli všichni úplně stejně osobnostně šedí, vážní jak hovno, artově intelektuální a podle mě zaměnitelní a s blbejma kecama, mi jasně řekl: tohle je nuda jak cyp. Takže nápad s Lumiérovic kinematografem, navíc omezen asi 50 sekundami a dalšími stupidními pravidly, mě nijak nezaujal. Ale i kdyby zaujal, tak to hlavní je největší průser - že ty jednotlivé kusy byly totální shit, většinou úplně o ničem. Jen tupé záběry někam, někdy i do nikam, většinou se tam nic nestane a když se stane, jakoby se nestalo. Prostě a jednoduše, tohle zas někdo smrknul sopel do trávy a myslel si, že to je umění... (16.04.2017)

Lumière & spol. jsou vzletnou poctou ke stoletému výročí vynálezu kamery a prvního veřejného promítání. Bratři Auguste a Louis Lumièrovi zaujímají výchozí a konečnou pozici, jejich kinematograf zase úplný střed soustředěného zájmu. Oslava jubilea často svádí k budování pomníků, naštěstí většina přispěvatelů odpověděla poezií, či bezstarostnou radostí života a nezatíženi vesele švitoří. Poezie filmu sluší, Dán Gabriel Axel nabídl lehké múzické osvěžení kodaňského parku, Raymond Depardon jemnou estetiku kontrastů, Wim Wenders chrámové oratorium sluneční písně Berlína a Nadine Trintignant přišla s hymnem letní Tuilerijské zahrady. Régis Wargnier v rozjaření vzdává hold filmu, romantický básník Claude Lelouch vzývá lásku v opojně nekonečném odrazu kamer, Peršan Abbas Kiarostami si pohrál s pomíjivostí doby konzumu a Švéd Lasse Hallström něžní. Řecký partyzán Costa-Gavras si pohrává s prostorem, Helma Sanders-Brahms složila orchestrální báseň pro vrchního osvětlovače, Francis Girod stylově vzpomíná na šedesátá léta a Cédric Klapisch zachytává vznešené otisky lásky. Alain Corneau tančí v barevném indickém reji, James Ivory spolu s Ismailem Merchantem jsou v opojení provozním koloběhem Paříže a skutečné noty lyriky dodává Andrej Končalovskij v estetickém objevování života. Peter Greenaway si kouzlí s formou, pozicí i tvarem, Španěl Bigas Luna skládá přirozeně poetickou poklonu přírodě života a Řek Theodoros Angelopoulos přivedl velkým řeckým duchem povzbuzeného Odyssea k objevnému setkání. Radost ze života je nakažlivá, Claude Miller nevinně škádlí letní den a malé děvčátko, Jacques Rivette je plný groteskového veselí, Zhang Yimou skotačí s rozdíly doby na čínském symbolu a Vicente Aranda uvízl uprostřed živelného temperamentu a jásotu Barcelony. Rumun Lucian Pintilie složil k poctě filmu rozruch, Idrissa Ouedraogo bezelstně juchá kanadským žertíkem, Egypťan Júsuf Šahín se s ironickou rozverností prodírá zákazem faraona a Jerry Schatzberg rozjímá nad odpadky věčností newyorských. Spike Lee ponouká nevinnost, Arthur Penn v Johannesburgu se sarkasmem uvádí novou dobu a Michael Haneke přispěl koláží jednoho vídeňského dne. Patrice Leconte přináší srovnání příjezdu vlaku na nádraží v La Ciotat, Alžířan Merzak Allouache přispěchal k rozvernému objevování kamery, John Boorman objevení situuje již do procesu výroby a Gaston Kaboré složil svou poklonu filmu na africké zvyklosti. David Lynch maniakálně popírá realitu, Fernando Trueba zvolil politické prohlášení a Liv Ullmann se bezradně klaní bohu kamery, jménem Sven Nykvist, Jaco van Dormael se vyznal z nakažení politickou korektností, Hugh Hudson z patetického budování míru a Jošišige Jošida skládá tryznu národního traumatu celosvětového rozměru. Film Lumière & spol. jsou lehkým letním osvěžením, převažuje poezie a raduje se nad krásou života i samotným filmovým tvořením. Příjemně bezstarostné zpestření. (29.11.2019)

Komentář a hodnocení k Lynchovu příspěvku do projektu LUMIÈRE & SPOL.: Při sledování tohoto minutového snímku dýchne na diváka zvláštní atmosféra. Vždyť celý tento Lynchův krátký a depresivní opus je natočen na kameru bratří Lumièrů. Zvláštní, "lynchovsky zneklidňující" a výjimečný zážitek. Poznámka: Lynchův snímek je součástí projektu Sarah Mohnové LUMIÈRE & SPOL.; 40 významných světových tvůrců bylo v rámci tohoto projektu osloveno, aby s použitím původní kamery bratří Lumièrů natočili film o délce maximálně 1 minuty. (15.09.2003)

Tak teda-aby jsem mohl ohodnotit toho Lynche, tak jsem to zkouknul všechno a nemůžu si pomoct, ale mě to připadá, že je to projekt s obrovským potenciálem-tak trochu spláchnutým do hajzlu. Nehledě na mé sympatie bych řekl, že si s tím David pohrál fakt nejlépe. Pak je tam hrstka statečných (Gabriel Axel, Andrei Kochalovsky, Zhang Yimou, Jaco Van Dormael, Juan José Bigas, Claude Lelouch, Claude Miller, možná i Alain Corneau) kteří dokázali zaujmout, vložit do toho nápad, vtip, cit atd.. Zbylá drtivá většina je takové docela random, bláboloidní a prázdné plácání vody..... Hodnocení= Lynch někde mezi 3-4, hrstka statečných cca za 3, zbytek za mě jednohvězdy.... Celkově slabší průměr. (27.04.2014)

Nevím, jak to jako celek ohodnotit. Já tyhle filmové antologie rád a tenhle nápad mi přišel skvělý, ale bůhvíjak zajímavě to teda nedopadlo. Nejvíc mě zaujal Lelouch (protože se mu povedlo to, o co se tu někteří dost snažili a nepovedlo se jim to) a Ouedraogo (protože jako asi jediný připomněl, o čem ty první filmy byly především), ale líbili se mi i příspěvky od Zhanga (dobrý nápad), Wenders (kterého jsem asi pochopil jinak než ostatní uživatelé), Kiarostami (kvůli nápadu), Ullman (taky kvůli nápadu), remake Příjezdu vlaku na nádraží, u kterého jsem si zapomněl zapsat, kdo ho natočil, Šahín, Sanders-Brahms a Greenaway. Pak tam ale byly špatné segmenty, třeba ten od Ivoryho, Končalovského nebo Angelopoulose (který měl dobrý nápad, ale naprosto ho nevyužil) a pak ta čtveřice nejhorších - Costa-Gravas (odfláknuté a bez nápadu), Hudson (ještě víc odfláknuté a ještě víc bez nápadu), Lee (který se sice naštěstí nevěnuje politice, ale úplně to odflákl a je to úplně bez nápadu) a pak asi ten nejhorší ze všech (kterého jsem si bohužel taky zapomněl zapsat, ale byl to Francouz, asi Miller?), který je o tom, jak nějaký plešoun (vědomě, nevědomě?) pije chcanky tlusté černošky (to mělo něco symbolizovat? a co?). A ten zbytek mě nijak nezaujal, protože byl prostě průměrný. A v téhle kategorii bych zmínil snad jen Lynche, jehož segment už jsem kdysi viděl a můj názor na něj se nezměnil a Hanekeho, který se tak moc snažil něco říct (a v takhle krátké stopáži to poselství nemůže působit jinak než naivně), až úplně zapomněl na to, o čem tenhle projekt měl vůbec být. Ačkoli by možná patřil i k těm horším. Jako celek asi dám průměrné hodnocení, přece jenom, těch průměrných segmentů bylo nejvíc a ty nejlepší nejsou bůhvíjak silné, abych kvůli nim zvedal hodnocení. Každopádně pro všechny povídky platí jedna věc - a to ta, že jsou skvěle natočené. A nejlíp ta Greenawayova. 3* (16.02.2021)