Bratranci

Po svém skvělém vstupu do světa filmu (u Krásného Serge jsem si odpustil komentář, abych do něj nevnášel další zbytečná slova ) by nebylo fér (i když ani ve filmu se moc fér nehraje) chtít od Chabrola, aby vzápětí natočil film stejně dobrý nebo snad ještě lepší. U Bratranců je zajímavý diskurs "ztotožnění", který sdílím spolu se Sandiegem***: "Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí…" Postavy Paula a Charlese jsou příliš vyhraněné, a v tom smyslu i příliš obecné; divák je jimi sevřen z obou stran a jeho vlastní manévrovací prostor je tak příliš omezen. (26.04.2016)

Můj první Claude Chabrol a popravdě říkám nic moc. Filmoví teoretici si ale můžou pošmáknout. Je to film přímo pro ně, kdy se můžou nechat unášet na francouzské nové vlně. Najdou si rozkol mezi zhýralostí a odpovědností, mezi venkovem a městem, mezi láskou a sexem, mezi povinností a užíváním si života… a pak o tom můžou sáhodlouze diskutovat. Sám jsem viděl bandu převážně protivných charakterů, kteří měli pseudointelektuální kecy, stále něco předstírali, nebyli upřímní a pořádali večírky, kterým se za nás říkalo chlastačky. Motiv, průběh a výsledek byl často stejný. :-) Ale abych jen nekafral. Nudné pasáže se střídaly s těmi zajímavějšími. Popíchnutí do Francouzů recitováním německé poezie při hudbě Wágnera byla jedna z nich. Také se občas objevila zajímavá myšlenka, kdy se objevil záchvat upřímnosti a postavy si dokázaly narovinu něco vyříkat. Závěr byl z filmařského hlediska taky fajn. Nad Chabrolem hůl rozhodně nezlomím, ale dnes to bylo jen za slabší tři hvězdy. (09.02.2023)

Latentní obdiv k fašismu (či nacismu) nemohl ani jinak než tragicky skončit, navíc podán téměř formou romantické opery (využívající ale i klasické - za doprovodu Mozarta) s hudbou od Wagnera (což se samozřejmě pro obdiv k fašismu samo nabízí) z Tristana a Isoldy (stejný motiv použil Buňuel ve svém zpracovnání Na větrné hůrce). Jen mě překvapuje, že Chabrol byl napadán z nekritického postoje k zobrazovanému, nemohu si pomoci, já kritiku vnímám jako velmi silnou. (28.02.2011)

Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí. Proto problémy a dilemata, které postavy těchto filmů řeší na mě nemají kýžený dopad, jsou to pro mě pseudoproblémy. U Bratranců jsem vnímal tento můj subjektivní přístup dosti palčivě, nenašel jsem ve filmu žádný hlubší smysl než jednoduché zacílení k dosažení paradoxní situace, která je vyřešena z hlediska postav dosti neuspokojivě. Základní ideu díla se mi pochytit nepodařilo a asi skutečně nebylo účelem na ni nezávazné dění vystavět. Spíše zajímavý náhled do rodící se "kultury", na svou dobu bezesporu svěží a vzrušující, pod tím vším však prázdnota (že by průnik existenciální nálady?). (15.08.2011)

Stylove cisty film, presne dle konvenci francouzske nove vlny. Pouzito je renoirovske pohyblive ranovani, kdy ram kamery nesleduje postavy, nybrz postavy sleduji ram, vchazi do nej a nejakou dobu v nem vydrzi a posleze zase odejdou. Pri rozhovorech nejsou uzity klasicke figury zaber-protizaber, dialog je sniman jako celek na jeden zaber, kdy vsichni jeho akteri jsou v ramu. Pribeh je podan velice zvlastni formou, ktera nemusi byt stravitelna pro kazdeho. Sledujeme zajimavou neprimou umeru mezi postavenim obou hlavnich hrdinu. Cim vice Charles klesa na mysli, tim vic roste naskok Paula, ktery si vsak neziskava pro ferovymi prostredky. Ke sledovani tohoto filmu je potreba recepcni aktivity divaka, bez ni tento filmovy zazitek nefunguje. (18.07.2006)