Bratranci

Stylove cisty film, presne dle konvenci francouzske nove vlny. Pouzito je renoirovske pohyblive ranovani, kdy ram kamery nesleduje postavy, nybrz postavy sleduji ram, vchazi do nej a nejakou dobu v nem vydrzi a posleze zase odejdou. Pri rozhovorech nejsou uzity klasicke figury zaber-protizaber, dialog je sniman jako celek na jeden zaber, kdy vsichni jeho akteri jsou v ramu. Pribeh je podan velice zvlastni formou, ktera nemusi byt stravitelna pro kazdeho. Sledujeme zajimavou neprimou umeru mezi postavenim obou hlavnich hrdinu. Cim vice Charles klesa na mysli, tim vic roste naskok Paula, ktery si vsak neziskava pro ferovymi prostredky. Ke sledovani tohoto filmu je potreba recepcni aktivity divaka, bez ni tento filmovy zazitek nefunguje. (18.07.2006)

Ich otcovia boli bratia, a tak Paul Thomas s Charlesom sú teda bratanci. Zatiaľ čo ten prvý vedie bohémsky spôsob existencie v Paríži, tak ten druhý, zdá sa, že je úplne iný, t. j. učenlivý typ, ktorý to chce v živote kamsi dotiahnuť ? Z vidieku prichádza do francúzskej metropoly, kde to poriadne žije, k bratancovi, čo obľubuje poriadne výstredné dianie okolo seba, s množstvom večierkov buržoáznej spoločnosti, nočné hýrenie, aké nenachádza obdoby, ale i napriek tomu sa celkom dobre adaptuje do nového prostredia, kde si dokonca ešte nájde i priateľku Florence. A dá sa povedať, že ak nechce byť „čiernou ovcou” , prispôsobuje sa náročným požiadavkám Paula Thomasa, ktorý je maximálne nevyspytateľný, nikdy neviete, čo sa mu v hlave odohráva, čo ho zrovna napadne, čo urobí pred hosťami ? Blíži sa záverečná skúška z univerzity (pre oboch), a tak našťastie včas zatiahne ručnú brzdu, čiže sa Charles začne riadne „bifliť” , aby nedajbože nevyhorel v deň D, čo by jeho mamu asi totálne položilo na lopatky, ale vidno, že Paul to má akosi celé na háku, neučí sa, skôr ho zaujíma, že byť zaujímavým u kamarátov je oveľa zaujímavejšie, ako sa na prvý pohľad môže zdať... ? Obávaný dátum už visí nekompromisne na vlásku, pretože Paula to čaká ešte o deň skôr, čo je pre Charlesa dostatočná motivácia-jednoznačne uspieť ? _ Chabrol je podľa mňa asi najlepší zo „spratkov” , a la francúzska nová vlna, keď Jean-Claude Brialy s Gérardom Blainom si tentokrát dokonca vymenili party, pretože predtým (Krásny Serge) to bolo úplne naopak, Jean-Claude bol za dobrého, ale teraz je tak hrozne nesympatický, čo len podtrhuje, že je mimoriadny herec, a to isté platí aj o jeho kolegovi Géradovi Blainovi. S blížiacim sa koncom, t. j. so samotným finále ma režisér a scenárista v jednej osobe opäť priklincoval do sedačky ! (17.12.2019)

Po svém skvělém vstupu do světa filmu (u Krásného Serge jsem si odpustil komentář, abych do něj nevnášel další zbytečná slova ) by nebylo fér (i když ani ve filmu se moc fér nehraje) chtít od Chabrola, aby vzápětí natočil film stejně dobrý nebo snad ještě lepší. U Bratranců je zajímavý diskurs "ztotožnění", který sdílím spolu se Sandiegem***: "Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí…" Postavy Paula a Charlese jsou příliš vyhraněné, a v tom smyslu i příliš obecné; divák je jimi sevřen z obou stran a jeho vlastní manévrovací prostor je tak příliš omezen. (26.04.2016)

Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí. Proto problémy a dilemata, které postavy těchto filmů řeší na mě nemají kýžený dopad, jsou to pro mě pseudoproblémy. U Bratranců jsem vnímal tento můj subjektivní přístup dosti palčivě, nenašel jsem ve filmu žádný hlubší smysl než jednoduché zacílení k dosažení paradoxní situace, která je vyřešena z hlediska postav dosti neuspokojivě. Základní ideu díla se mi pochytit nepodařilo a asi skutečně nebylo účelem na ni nezávazné dění vystavět. Spíše zajímavý náhled do rodící se "kultury", na svou dobu bezesporu svěží a vzrušující, pod tím vším však prázdnota (že by průnik existenciální nálady?). (15.08.2011)

Les cousins předznamenávají pozdější Chabrolovy Les godelureaux svou anarchickou rozpustilostí, která v obou filmech primárně tryská z postav, které ztvárnil Jean-Claude Brialy. Různost těchto podobných antihrdinů, dravých, divokých, egomanických, neetických - a pustých přitom také oba filmy odlišuje: starší z nich je lidštější. V komornějších záběrech se tvář mladého požitkáře zasmušuje nejen nad bezprostředním zneklidňujícím podnětem v otázce, jak jej řešit, ale i nad životem samým, a všechny tyto nápovědi se zkoncentrují do závěrečné trpké pointy. Přes velkorysou délku však tomuto snímku chybí hlubší psychologické propracování vedlejších postav - bohaté (místy až revuální) dění tak působí mechanicky, zákonitě, nemotivovaně, což vyvolává otázku, zda-li mu režisér nevěnoval až moc prostoru - zda snad i jej ona vizuální přitažlivost uvolněné Paříže konce padesátých let nezasáhla natolik, že ztratil s distancí i míru. Tváří v tvář bytostí propadajících do cizoty a nicoty ale nemůže být sladká krása Pařížanek omluvou. Dodávám, že v rámci Chabrolovy filmařské „mythologie“ tento film (herecky) parafrázuje jeho debut: dokonale převrací původní poměr Brialy - Blain. Ve scénách, v nichž se utvrzoval a problematizoval poměr obou bratranců jsem se neubránil, abych za nimi neviděl jejich „starší“ stíny. Jsem bezmála přesvědčen, že s tímto efektem Chabrol pracoval, a rozhodně to filmu přidalo. (08.05.2021)