Řím, otevřené město

Bohužel, chápu poselství filmu, ale neproniknul jsem do něj. Prázdné dialogy a obrazy se střídají s poutavými až napínavými výjevy, což má za následek silně rozporuplné pocity po zhlédnutí. Je až nespravedlivé dávat procentuální hodnocení filmu, který si dal za úkol "ukázat", ale pro mě tentokrát jen za lepších 50%. Když budu mít možnost, rád dám druhou šanci, ale jinak zatím s Rossellinim společnou řeč nenacházím. (22.05.2006)

Pokusím se trochu přiblížit, o čem je sedmdesát minut filmu: Nějaká skupina lidí žije celkem v pohodě v nějaké cimře, když tu najednou dovnitř vtrhne gestapo a všechny odvleče, případně rovnou zastřelí. Střih. Děje se něco hodně podobného. Střih. A zase nějaká cimra plná ustrašených lidí a zase gestapo. V poslední půlhodině se teprve začne něco dít a film začíná být napínavý. Ale to je na můj vkus až moc pozdě. Hodně lidí se tu ohání datem vzniku a opravdu na tom něco bude. Ve čtyřicátém pátém to musel být vážně docela nářez, ale od té doby byly natočeny stovky filmů a napsány stovky knihy, které nacismus ukazují daleko drsněji. A Řím se tak stal průměrným vyprávěním o tom, že nacisti byli zlí, což je (z dnešního pohledu) trochu málo. (14.06.2006)

Obdivujem taliansky neorealizmus,lebo tieto snímky sršia veľkou autenticitou,kde sa do popredia tlačí dôraz na prostredie,v ktorom vystupujú herci i neherci,tu je najväčšia hviezda ANNA MAGNANI(alebo sa ňou stala až po tomto skvoste). Je rok 1945 a režisér a scenárista Roberto Rossellini za spoluúčasti Federica Felliniho vyrozprávali príbeh tesne po vojne ako terorizovali niekoľkých ľudí,kňaza,komunistu,...,od ktorých chcelo gestapo vypáčiť informácie,kde sa skrýva protifašistická bunka,ale títo ľudia sú extrémne hrdí,tvrdohlaví,tak namiesto vykecania,volia smrť,mučenie,tyraniu... Dominuje tu polodokumentárny štýl,kde kamera je súčasťou reálnych kontúr,ako to prebiehalo v skutočnosti,je to tak zrejme preto,lebo sa nakrúca na autentických miestach,predstavil som si to tak,že kamera je nepozorovaná davom,ktorý o ničom nemá ani zdanie,a tak sa dostáva takej dusnej atmosfére,že vzniká jeden z najdôležitejších filmov z neorealizmu,alebo jeden z najpodstatnejších snímkov v dejinách kinematografie! (30.01.2015)

Lačníc po filmovém vzdělání, jsem vzal s povděkem cyklus věnovaný italskému neorealismu a jeho představiteli z největších- Roberto Rossellinimu. Ve své naivitě jsem dlouho doufal ve skutečnost, kdy by rok vzniku mohl být nejsilnější devizou filmu, nikoliv aspektem, jenž v konečném resumé výrazně sráží celkové hodnocení. Viděl jsem tu horší variantu. Bohužel. Na to, do jaké míry je snímek všeobecně považován za „klíčový film“ již zmiňovaného období, se bojím, že divácká obec, jež si skrz dílo upřímně potřese s Rossellinim rukou, bude nevelká. Ale už jen za tu odvážnou dobu vzniku bych byl rád, kdybych se zmýlil. Ty tři hvězdičky nedokumentují moje rozčarování adekvátně, spíš vhodně ilustrují smířlivou akceptaci jedné další klasiky. (19.05.2006)

Tento film si zaslúži absolutórium už len za to, kedy bol natočený. Od plného počtu ho delí len ten typický taliansky afektovaný výkon, ale myšlienkami a exteriérom je to v podstate živý dokument. Všetko sa totiž odohráva na miestach, kde sa toto všetko odohrávalo len nedávno – nemecká okupácia skončila len pred pár mesiacmi, Mussoliniho telo na kandelábri ešte ani nevychladlo... Scéna so smrťou utekajúcej Magnani ostáva jednou z najznámejších v dejinách filmu. (11.01.2021)