Můj strýček

Všechno je někdy poprvé, a tak jsem se poprvé setkal s tvorbou Jacquese Tatiho. Musím říct, že jsem čekal zajímavý film, který jsem rozhodně dostal. Pokud má člověk rád humor groteskní, který jde místy do absurdna, potom je tohle přesně film pro vás. Pan Hulot v podání samotného tvůrce, který je mnohými považován za génia, je postavou, kterou je možné považovat za hlavní, stejně jako za vedlejší. Prolíná se celým filmem a vy si nebudete jistí, jestli je katalyzátorem událostí nebo jejich přímou příčinou. Neskutečná postava, kterou si buď zamilujete, nebo vám přijde naprosto zbytečná. Nutno říct, že jako režisér a scénárista je Tati o nic méně zajímavý než jeho postava. Vizuální stránka s jednotlivými nápady je prostě dokonalá a rozhodně tím nejlepším je dům, v kterém žije rodina, kolem níž se příběh především točí. Neskutečně moderní, rádoby funkční domácnost, je ve skutečnosti jen na efekt a naprosto nepraktická, má ukázat, že se jedná o rodinu, která "na to má". Nefunguje správně, komunikace mezi nimi je téměř zbytečná, nic neřeší, až když přichází pan Hulot, začíná se něco dít, něco měnit. Sám je ve skutečnosti kritikou zbytečnosti, společnosti, která si hraje na něco, čím ve skutečnosti není. "Můj strýček" není film, u kterého se budete popadat za břicho, o to nejde, jde spíš o to, jestli vás dokáže přijmout do svého světa a trochu kriticky vás nechat nahlédnout na sebe sama. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/10/klip-muj-strycek-6-bullets-kdyz-se.html (28.02.2013)

Čas pohodového království, které není tak docela pohodové a poklidné .... kontrast staré pařížské čtvrti, navozující dojem např. Monmartru, ještě nepropadlého turistům, s jeho bukinisty, studenty, bohémy a umělci nezřídka světových jmen, na jehož rozích můžeme potkat mladého, ještě neznámého Picassa, stále mimo sebe jsoucího Modiglianiho nebo o něco později Tristana Tzaru, ale také Vítězslava Nezvala, Alfonse Muchu, Františka Kupku,. Marii Čermínovou-Toyen .... a v protikladu k tomu vpád nového měšťáctví, dům, který chce být hypermoderní, ale je jen jen karikaturně neobyvatelný a vlastně nevkusný. Boj o dětskou duši, boj, na jehož jedné straně stojí pábení roztomilého, i když nepraktického ne zcela příčetného strýčka, na straně druhé vítězný industrialismus, ještě netušící, že směřuje k ropným šokům sedmdesátých let a energetické trýzni současnosti. Šedomodré ladění filmu přesně vystihuje dramatičnost této nedramatické konfrontace, tu nudu, která chce být životem, a romantismus, jehož hlavní slabinou je stupňující se neaktuálnost. Laskavý nadhled, nostalgie, kterou i dnes alespoň zčásti známe z některých starých přežívajících zákoutí, vlídnost přístupnosti a vzájemnosti, ulice, která je jedním velkým sousedstvím, uličnictví, z něhož se rodí skuteční mužové a ženy, pro něž mít rodinu je radostná samozřejmost a ne poutající nepohodlné břemeno. Tatiho dialog nemá a nechce mít vyústění a zcela postrádá ambice jít do nevyhratelné konfrontace se svou dobou. Její základní tendence, tendence bruselského EXPa, zkráceně řečeno, ovšem postihuje přesně. I ve své nadčasové nepomalé pomalosti. (07.07.2008)

Moc příjemný film, který kritizuje modernizaci a lidí jí posedlí. Hlavní hrdina pan Hulot ovšem modernizaci nerozumí, z čehož vzniká spousta groteskních (a opravdu vtipných) situací, za což jsem rád, protože tenhle film by se dal natočit i jinak -.a to depresivně. Naštěstí to je hlavně komedie, působící poněkud netypicky kvůli tomu, že připomíná (a sám bych řekl, že je jím i poctou) němé filmy. A nejen humorem, i perfektně zvolenou hudbou. Některé části působí opravdu kouzelně, třeba dům pana Hulota, celá ta scéna s vodotryskem a mě osobně fascinovaly už jenom úvodní titulky. A i přes to, že se mi ten film líbil, nějak mi v něm chybělo něco, díky čemu bych mu dal těch 5*. Vidím to tak na silné 4*. (06.10.2019)

Můj první snímek od Tatiho. Zaměřuje tu svůj satirický pohled proti posedlosti moderní technikou, která ohrožuje bezstarostný běh tradičního způsobu života. Zlomyslně se kochá ukazováním, jak automatizace, údajně určená k zlepšení kvality života, pracuje proti pohodlí, odpočinku a radosti. Jenže lidský faktor v podobě chodící katastrofy, kterou představuje pan Hulot, nelze nikdy vyloučit. Cítíme tu spodní proud melancholie - do závěrečných titulků se ozývá hrozivý řev pneumatických kladiv, ale i nostalgický optimismus. Tatiho humor je výhradně vizuální a zvukový (cvakání, bzučení, syčení a prskání nejrůznějších Arpelovic „udělátek" i strojů v továrně, v níž dá Arpel svému švagrovi neuváženě práci, často dosahuje úrovně řízeného šílenství). Další uspokojivou a neoddělitelnou součástí je hudba, která se do scén přirozeně hodí a nenarušuje její strukturu. [7/10] (Alter, Centauro, Gray, Specta) (Eastmancolor /// Produkce: Louis Dolivet, Alain Terouanne /// Scénář: Jacques Lagrange, Jean L´Hôte, Jacques Tati /// Kamera: Jean Bourgoin /// Hudba: Franck Barcellini, Alain Romans /// Oscar: Francie (nejlepší zahraniční film) /// MFF v Cannes: Jacques Tati (zvláštní cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (31.03.2010)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)