Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

Evropský rakovinotvorný art a žena na režisérské stoličce ve své nejlepší podobě. Obalování řízku byl vrchol filmu. (19.08.2011)

,,Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů..." Člověk má ve svém životě k dispozici asi 650 000 hodin. A více než tři z nich si od vás vezme Chantal Akerman, aby vám ukázala ženu, co vaří, pere, uklízí... a zanechá vás s myšlenkami typu ,,ach jo, co já jsem mohl za tu dobu všechno stihnout - souložit, jít na dobrou večeři a nebo si aspoň sám doma uklidit - to by mělo aspoň nějaký smysl!". Při důkladném sledování tohoto snímku jsem byl proto místy až naštvaný. Camus ve svém eseji Mýtus o Sisyfovi popisuje v jednom odstavci moderního člověka, který jede z práce domů tramvají a náhle si uvědomí, že život nemá žádný smysl. Akermanová na obdobné téma potřebuje 190 minut, což od ní působí skoro jako schválnost. Film mohl trvat hodinu, dvě, pět nebo třeba osmnáct hodin a troufnu si říct, že efekt by byl vždy podobný. Tak proč je to tak hrozně natažené? Je to snaha o jakousi hypnózu? ,,Takový film nikdo předtím nenatočil!" říkají o Jeanne Dielman mnozí filmoví fajnšmekři. Ano, ale nikdo nenatočil v reálném čase ani příběh člověka, co jede vlakem z Prahy do Brna a šťourá se přitom v nose. Znamená to, že ho musíme natočit? Uf. Poté, co jsem si tu vylil žluč, musím nicméně přiznat, že přeci jen v tomto snímku je cosi, co se mi líbilo, co mě provokovalo, jakási podivně tísnivá atmosféra, která může za to, že jsem na něj dlouho musel myslet a druhý den jsem o něm každému vyprávěl. Věci, které v "normálních" filmech nevidíte (čekání na výtah, fronta na poště, škrábání brambor) tady tvoří veškerý děj, což divákovi poskytne úplně jiný zážitek, než na jaký je v kině zvyklý. Stačí aby Jeanne upadl brambor a leknete se. Přeteče mléko a je vám z toho úzko. Film zajímavým způsobem zkoumá frustrace moderního člověka, ale například i voyeurismus (diváci x minut sedí a koukají na ženu, co sedí a kouká). Nicméně i přes tyto zajímavé zážitky, které mi snímek způsobil, si ho nejspíš už nikdy nepustím. Platí totiž to, že jde spíš o zajímavý experiment, než o srdeční záležitost. Není to ten druh filmu, kvůli kterým se z obyčejných lidí stávají cinefilové... (01.06.2016)

Jedinečná filmová zkušenost. (komentář je jeden velký SPOILER!) Do extrému vyhnaná stereotypní existence, které jsme "obětí" do určité míry všichni, ale když už je jí moc a navíc i ty stereotypní aktivity přestanete zvládat a nedaří se vám z nich vymanit, stačí pak málo. Musím obdivovat přesvědčivý herecký výkon Delphine Seyrig. Vidíte na ní, že ač navenek klidná, pod povrchem se topí ve smutku a zároveň vře vztekem a vy jen čekáte, kdy a jak přijde zlom. Výhradně pravoúhlé záběry kamery efektu napomáhají, protože na obraze vidíte v podstatě pořád to samé a místo toho si začnete všímat nuancí v jejím chování; už překročila hranici, kdy by si ještě mohla pomoct sama a zvenčí pomoc nepřichází (a z jejího okolí můžeme soudit, že ani nepřijde). Teď už jí nepomůžou jakkoli v dobrém míněné rady a návrhy na "zlepšení nálady". Zajímavé je rozpětí emocí, které film u diváků vyvolává: někoho může iritovat, přivádět k šílenství, naopak někdo bude Jeanne rozumět až do takové míry, že to zabolí...anebo obojí dohromady. Extrémně působivý a niterný film, podruhé už bych si ho nepustila. (04.04.2013)

I když bych ten film chtěl nesnášet, protože je tak neskutečně dlouhý, tak musím uznat, že své kvality má. Donutí vás přemýšlet. Třeba o tom, proč to všechno dělá, proč nemluví, proč si nezpívá, proč něco neposlouchá, když dělá domácí práce. Tohle všechno a mnoho dalšího pak ospravedlňuje to, co nakonec udělá. Rozhodně zajímavý a ne nesmyslný přístup k filmu. (11.10.2015)

Jinde jsem psal, že způsob psaní Wirginie Woolfové je nebezpečný až (sebe)vražedný, nejen pro spisovatelku, ale i pro četnáře. Bohudít však je jen jedna, nikdo jiný takhle nepsal a zřejmě ani psát nebude. Nicméně mám pocit, že Chantal Akermanová se tomu ve svých filmech hodně blíží. Jeanne Dielmanovou občas prosívítá paní Dallowayová. (02.12.2020)

Obdivuhodný tříhodinový portrét života ženy ve středním věku, jejíž dny uplývají v až vražedném stereotypu. Ve chvíli, kdy neumývá nádobí, nevaří či neobsluhuje své "zákazníky" je naprosto bezradná a pouze sedí a hledí kamsi před sebe...tedy tomuto se říká smrt zaživa...V životě Jeanne neexistuje téměř žádná spontánnost, natož pak radost ze života; její vztahy s lidmi kolem sebe jsou chladné a sterilní... Jakoby tato žena byla skvěle naprogramovaným robotem, plnícím s úzkostlivou pečlivostí předepsané úkoly...konečné vyústění všech frustrací je pak pouze krátkým výtryskem emocí, které nejspíš pod strnulou maskou Jeanne skrývá... (24.04.2011)

Hneď mi bolo jasné, že na konci filmu bude nejaký kliniec. (12.12.2011)

To, co by ve většině filmů skončilo ve střižně či se dočkalo zcela okrajové pozornosti, stojí v Jeanne Dielman v popředí. Chantal Akerman dovádí neorealistické motto o zachycení života (protagonistky) takového, jaký je, do extrému. To ji paradoxně vede až k modernistickým řešením, kdy záměrně vynechává dramatické události a soustředí se jen na zachycení každodennosti prostřednictvím rutinních úkonů, které by z klasických narativních postupů byly vynechány. Filmem se sice občas mihne dialogová výměna, která dokresluje životní pozadí postavy, přibližuje nás jejímu nitru a současně posiluje feministickou linku filmu. Taková psychologizace je zde ale sekundární – namísto toho je zde důraz na vnějšková gesta, jimiž Jeanne až obsedantně vykonává svou roli ženy v domácnosti. Je ale překvapivé, že i při záměrné monotónnosti není film nikdy ubíjející, ale častou repeticí naopak vyvolává zájem. Téměř každá scéna nějak zachycuje typičnost středostavovské domácnosti. Statické a zcizující záběry ale tuto typičnost postupně ozvlášťnují – přestává být pouhým pozadím, ale stejně jako rutinní gesta je i ona něčím o sobě důležitým. Stejně tak odmítnutí výrazné dramatizace je kompenzováno tím, že opakování jednotlivých úkonů zavádí do filmu rytmus, který stále udržuje divákovu pozornost a napojuje jej na život hlavní postavy. O to zdrcující je, když se onen stereotyp začne pomalu drolit. (31.07.2022)

[1,5*]     "What are you making for dinner?" "Wednesdays it's breaded veal with peas and carrots."     Jeden z 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorého jediným efektom na mňa bolo to, že ma k mojej smrti priblížil o viac ako 3 hodiny. Pôsobí totiž skôr ako záznam zo skrytých statických kamier, ktoré nejaký voyerista porozmiestňoval hlavnej hrdinke Jeanne Dielman po byte. Nekonečne dlhé minúty tak sledujeme ako sa Jeanne umýva, češe sa, opakovane umýva riad, konzumuje jedlo, pripravuje jedlo, či len dlho nehybne čaká, kým sa niečo dovarí. Najdramatickejší moment počas celých 3 hodín je potom ten, keď sa jej rozvaria zemiaky. V podstate by sa ten  film dal zostrihať na necelú pol hodinu tak, aby bol výsledok ten istý (alebo aj natiahnuť na trebárs 10 hodín). Ja mám síce pomalé filmy inak rád, ale všetko má svoju mieru a týchto vyše 200 minút som iba statočne a s veľkým sebazaprením pretrpel. Neviem si predstaviť cieľovú skupinu tohto diela, napadajú ma len sadomasochisti, voyeristi a prípadne ešte ľudia, ktorí sa hlboko zaujímajú o spôsob života v Bruseli v 70. rokoch - o dobovú módu, zvyklosti, či spôsob prípravy jedál. Táto "dráma" je v príkrom rozpore s výrokom Alfreda Hitchcocka: "Drama is life with the dull bits cut out.". Ak by sme v súlade s týmto výrokom povystrihovali z filmu všetky nudné pasáže, neostalo by z neho takmer nič. Ale možno som len zaujatý voči filmárskemu štýlu Chantal Akerman, ktorý mi zjavne vôbec nesedí. Rovnako zlý dojem som mal totiž aj z jej filmu La captive (2000), ktorému som udelil aj navlas rovnaké hodnotenie.   P.S. Ako sa tak pozerám, rovnaký komentár ohľadom Hitchcockokho výroku má aj používateľ Radko. Aj keď je tomu ťažko uveriť, ide o číru náhodu, čestné slovo. Svoje komentáre píšem skôr, ako čítam tie cudzie, aby som nebol náhodou nejak podvedome ovplyvnený. (12.11.2022)

Belgie, to nejsou jen čokoláda a vafle...ale i frustrace a nicota. (29.09.2013)

Nezpochybňuji význam filmu, ale hlavní myšlenka šla vyjádřit i při třetinové stopáži. :) (01.01.2016)

Film robí filmom strih. Tu ho však Akerman pramálo používa. Všednosť života hrdinky vyjadruje skrz statickosť, statickosť hlavne kamery, ktorú postaví do priestoru a ani za nič ňou nehne. Srandovné je, že v kronike troch dní, ktoré sú pred diváka postavené sa v sledovaní tretieho dňa pozrieme aj za dvere spálne kde praktikuje hlavná postava prostitúciu. Aj zobrazený sex je statický, to ma dosť pobavilo. Ináč sa jedná o čistý art či realizmus v rýdzej podobe, ktorý je však navyše nedejový. Pobaví zobrazením, že v 70. rokoch mali v Bruseli bežní ľudia kuchyňu ako tí v Československu či za železnou oponou. Filmy zvyknú zaujať ak už nie príbehom, tak technickou inováciou, režijným majstrovstvom či pôvabnými zábermi. Tento kúsok však nič z tohto súdka neprináša. Jeho problémom je, že hoci pri ňom môžte v bežnej rutine dňa nájsť nejaký detail, kvôli monštróznej dĺžke stopaže a nedejovosti je odsúdený na to, aby sa k nemu divák už v budúcnosti nevrátil. (19.11.2023)

Film skutečně přelomový, který se letos dostal do většího povědomí díky nerelevantnímu Sound & Sight žebříčku, kde snímek skóroval spíše kvůli svému feministicky směrovanému obsahu, skutečnosti že film natočila žena, diskursu naší doby a woke pokrytectví porotců. Ovšem není nač si hrát, jelikož tak radikální film, jehož originalita spočívá zejména ve formě, sotva může se svou náročnou koukatelností dominovat takovému žebříčku. Takovým revolučním filmům, které dosáhly onoho ozvláštnění, o kterém mluvili ruští formalisté, prostřednictvím něhož naprosto změnily pravidla hry, bývají mezi lidmi spíše outsidery a s Jeanne Dielman to nemůže být jinak, o čemž svědčí plné kino zvědavých diváků, u jejichž většiny nedošlo ani k pokusu o proniknutí do trvání filmu. Dalo by se zde totiž skoro mluvit o antifilmu, popření jeho konvenčního chápání, stejně jako v případě autorů nového francouzského románu (srovnejte film s Robe-Grilletovou Žárlivostí). Jako popření filmu, může obstát i to, že se svou časovostí se jedná o samou skutečnost s onou Godardovou pravdivostí dvacetčtyřikrát za sekundu. Kamera stojí celý film, nikdo se jí nezavděčí natolik, aby ho aspoň chvíli sledovala, jen lhostejně přihlíží ve své statičnosti se svým na milimetr identickým rámováním každý den, jakoby byl divák kusem nábytku, nebo kachličkou na chodbě. Denní rutina hospodyně je sotva kdy nabourána jakýmsi okamžikem vytržení či závanem pocitu štěstí (snad jen Beethoven v rádiu, nebo zpěv ptáků při ranním otevření okna? Divák toužebně pátrá po těchto momentech přesahu všednodennosti, jenže tenhle film je pasivně sledovanou aktualitou, životem jenž je pro Jeanne jasně determinován a její role je jí nezvratitelně okolím přiřazena, nikoliv jako třeba u Bressona, jímž je Akerman do jisté míry ovlivněna, kde sotva můžeme mluvit o realistickém filmu, ale ve svém minimalismu se usilovně snaží někam duchovně transcendovat). Vysvobozením tedy pak může být snad jen čin, v nějž vyústí Jeanneina frustrace, deprese a samota, s čímž se ke konci mění rytmus filmu, kdy se střih postará o nervózní řezy do plynulosti času se sílícím napětím, v němž už se nedá na strnulost filmu a jeho trvání spolehnout a skáče tak časem znatelně rychleji (což se během filmu dělo jen s pánskými návštěvami). Objektivně nejlepší film všech dob asi těžko, kolikrát chcete absolvovat tyhle tři dny v životě jedné nešťastné matky a kolikrát ročně jste schopni zhltnout Coppolova Kmotra? Jeanne Dielman je ale jistě filmem zásadním pro dějiny moderního filmu posouvajícím filmový jazyk dál, kdy překračuje jeho hranice a zavedené konvence, stejně jako Občan Kane, U konce s dechem, Loni v Marienbadu nebo Au hasard Balthazar. O vlivu na mladší generace filmařů ani nemluvě. Proto se jedná o skvělý film. (11.01.2023)

Rituály, zvyky, stereotypy... a znovu a znovu, každý den - do "bodu" rozvařených brambor ... pak nastane "dominový efekt"... geniální i těžko uchopitelný snímek ... (08.03.2024)

Nejlepší film všech dob, kdy jsem asi pochopil uměleckou hodnotu, ale sakra, kdo se chce čumět na to, jak dva lidi 3 minuty beze slova večeří, jak se vaří, jak se myje nádobí, jak se chodí po bytě a vytahují se textilní ubrousky na jídlo apod., apod., apod. Nedokážu si představit, že bych na to šel do kina, asi bych umřel nudou. Dokoukat mi to totiž trvalo snad 2 týdny. Strašně jsem se trápil. (27.02.2023)

Realisticky podaný obraz rutiny a bezvýchodnosti. Filmové ztvárnění používá prostředky jako - 100% statických a veskze dlouhých záběrů, naprosté minimum hudby i dialogů, repetice, vystupující zvuky (výtah!), gradace díky zachycení malicherných detailů, atd. Hutná stopáž zachycuje tři dny života hlavní postavy. Vyznění sráží závěr, který nezapadá do nastavených očekávání a celého poselství. Namísto tak dramatického činu, jako je vražda, by postačilo cokoli civilnějšího. (19.03.2023)

Dobrá rutina je základ. (06.12.2022)

X (04.01.2024)

Pečlivě prokomponované, velmi dlouhé statické záběry s minimem dialogů a žádnou hudbou; chladná atmosféra. Svou povahou experimentální film, do jehož tempa i nálady je nesnadné se po celých 3 a 1/2 hodiny vcítit, přesto jde o velmi sugestivní, neuvěřitelně silný film. (06.12.2012)

Nic, co by se dalo srovnat s jakýmkoliv jiným filmem. Koukal jsem na tu "nudu" nadvakrát a nechápal, jak něco takového mohlo někoho vůbec napadnout natočit? Koncentrovaná beznaděj a bezvýchodnost života hlavní hrdiny navzdory relativně slušné životní úrovni. Neuvěřitelně dlouhé, statické kamerové záběry zcela banálních situací v domácnosti. Hrdinka dělá dobrovolně služebnou svému synovi, ten za celý film neudělá doma vůbec nic. Mísa s penězi leží stále na stole a vůbec ho nenapadne se do ní podívat a zapřemýšlet, jakým způsobem ty bankovní do ní přibývají?? (01.01.2023)