Death Is Called Engelchen
Kamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jan Kačer, Eva Poláková, Martin Růžek, Blažena Holišová, Pavel Bártl, Ezard Haußmann, Otto Lackovič, Vlado Müller, Oľga Adamčíková, Miroslav Macháček (více)VOD (2)
Obsahy(2)
Román slovenského prozaika a novináře Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen" vyšel poprvé v roce 1959 a ihned zaujal čtenáře i kritiku nevšedním pohledem na tehdy už zprofanovanou partyzánskou tematiku. Mňačko svůj příběh líčí na základě autentických prožitků. Aniž by glorifikoval, přikrašloval, aniž by se přidržoval schematického dělení charakteru na černé a bílé, dává velký prostor psychologické kresbě postav, šokuje netradičním pojetím literárních i lidských konvencí, v každém případě však čtenářům poskytuje do té doby nevídaně otevřený obraz jedné stránky partyzánského odboje. Téměř filmová stavba románu zaujala scenáristickou a režisérskou dvojici Jána Kadára a Elmara Klose, tvůrce, kteří zásadním způsobem obohatili naši kinematografii (Obžalovaný, Tři přání, Tam na konečné, později Obchod na korze). Film Smrt si říká Engelchen měl premiéru v roce 1963, v době, kdy neopakovatelná generace našich filmařů vykročila do světa a začala oslňovat svými úspěchy. Kadár a Klos, přestože byli o generaci starší, nezůstali za svými mladšími kolegy nijak pozadu, v dokonalé tvůrčí symbióze přijali postupy i poetiku nové vlny ve svůj vlastní svébytný výraz podložený samozřejmou profesionalitou a letitou zkušeností a vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších filmů 60. let. Dvojí časová rovina filmu i psychologicky složitá kresba hrdiny příběhu Pavla daly mimořádnou příležitost Janu Kačerovi, jehož citlivé civilní herectví obohatilo postavu mladého, těžce zraněného partyzána, o nové a netušené duševní dimenze. Jednu ze svých největších filmových rolí (zde postava Marty) dostala slovenská herečka Eva Poláková, jejíž předčasný skon v roce 1973 byl pro slovenské divadlo opravdu těžkou ztrátou. (Česká televize)
(více)Videa (7)
Recenze (184)
Skutečně mistrná adaptace autobiografického románu Ladislava Mňačka, kterou si režisérský tandem Ján Kadár a Elmar Klos nevybral náhodou, druhá světová válka pro ně byla totiž také životním tématem. Válka je zdrojem neobyčejně silných příběhů a také měřitelkou morálních hodnot, mezní situace jasně tříbí charakter a oddělují hrdiny od nehrdinů. Takové filmy se také v době socialistického realismu po roce 1948 objevovaly jak na běžícím pásu. Heroické a plné schematismů. Smrt si říká Engelchen má však ve svém středu postavu Marty, hrdinku velmi reálnou, především ve své komplexnosti a složitosti. Retrospektivní forma vyprávění umožňuje nahlížet také na hlavního hrdinu Pavla nejen jako na heroického partyzána, ale ukazuje i jinou tvář odboje (poprava německého důstojníka, pochybnosti o sobě samém, rezignace...). Kadárův a Klosův film je vlastně prolomením dobového tabu, neslušelo, ba ani nesmělo se pochybovat o obraze hrdinného československého odboje a postavy odbojáře, samozřejmě komunisty. A hle ta realistická proměna - náhle tu máme českého partyzána, který se neštítí mučit zajatce, ruský partyzán zraní a zabije sám sebe při hloupé manipulaci s protitankovou střelou, všichni tu celkem dost pijí a většina i souloží, nikdo se nikde výslovně nehlásí ke komunistické straně, na stranu partyzánské bojůvky se dokonce přidají i němečtí dezertéři, Němci tak pomáhají Čechům a Slovákům s odbojem ... Protlačit tohle všechno v roce 1963 přes systém schvalovacích komisí musel být malý zázrak. A přese všechno dříve zmíněné, ale možná právě proto působí celé drama naprosto věrohodně a realisticky, vjem autentičnosti dodává skvostná výprava i vynikající formální stránka filmu, v níž najdeme řadu nadčasově působících výrazových prostředků - vynikající kamerové scény (už úvodní přestřelka v ulicích Zlína s dechberoucími kamerovými jízdami je na svou dobu neuvěřitelná) i experimentální subjektivní kameru, asociativní montáž využívající řadu originálních střihových přechodů (záhyby čepce řádové ošetřující sestry střihem na horskou bystřinu) a i samy flashbacky a retrospektivní styl vyprávění řádně předběhly svou dobu... Samozřejmostí je vynikající hudední podkres klasika československé filmové hudby Zdeňka Lišky, který jako obvykle podbarvil filmové scény hodně expresivní kompozicí. Pominout nelze ani herecké výkony, kterým vévodí samozřejmě především Jan Kačer, už jen typologicky je to herec, který může oslovit diváka daleko za hranicemi naší země a který tu tak moc chybí v současné herecké generaci. Dnes máme totiž doslova deficit národních hrdinů a s tím souvisí i absence herců, kteří by někoho takového mohli hrát. Jan Kačer (filmovým) hrdinou bezesporu byl... ,,Všechno je jasné až v dějepise, v životě dělá člověk chybu za chybou..." ()
Excelentní a drsné válečné drama! Partyzáni jsou vykresleni trochu jinak, než podle bolševické propagandy. Proto film musel být odklizen do trezoru. Dvě dějové linie se nenásilně prolínají a dávají vyniknout skvělé psychologii námětu Ladislava Mňačka. Jan Kačer jako postřelený Pavel, Martin Růžek jako jeho ošetřující lékař, Blažena Holišová v roli sestry Alžběty, Eva Poláková (obrovská škoda, že zemřela tak brzy) v roli partyzánům pomáhající Marty. Vlado Müller velitel partyzánů Nikolaj, Otto Lackovič jeho nástupce Ondra. Geniální obsazení, nemám slov. A jako třešnička na filmovém pásu je opět mimořádná hudba Zdeňka Lišky. Tento film je pro mě těžká srdcovka. ()
Válečná doba není snadná a nemá černobílou barvu. Ve válce, více než kdykoli jindy, platí heslo zabiješ, nebo budeš zabit. Převážná většina současných křiklounů za obranu země by při prvním trochu nepříznivém vývoji událostí změnila své hlasité ideály a adaptovala se rychle ve prospěch přežití i ke zrůdné a sadistické spolupráci s každým, s nímž jim vzroste naděje na setrvání vlastního života. Ve válečném období není o chybná rozhodnutí nouze a vždy se zaplatí cenou lidských životů. Ve válečném období není snadné zůstat humanistou, ale je velmi lehké překračovat hranice lidskosti. Ve válečném období má člověk jediného věrného přítele. A tím je strach. Největším přínosem tohoto jedinečného filmového výtvoru je ničím neobarvený realismus, bez ryzích a udatných hrdinů. Kladně vnímané postavy mají své charakterové neduhy a traumata. Opravdovým očistcem procházeli ti, kteří z těch nejčistších pohnutek hráli dvojí hru. Nejenže nejsou na konec hrůzných časů připraveni po psychické stránce, ale ani po té společenské, kdy každý dříve nečinný si okázala a halasně kopne do skutečně hrdinské osoby. Stopy válečných traumat zažitých, prožitých i způsobených nelze nikdy a dokonale smazat. Hlavní postavou mnohovrstevného příběhu je český partyzán Pavel (skvělý Jan Kačer) a jeho vzpomínání na poslední dny boje při léčení vážného zranění. Všechny ty hrůzy a vysoce stresové situace si začínají vybírat svojí nutnou daň ve formě psychické nevyrovnanosti. Hledá odpovědi, hledá zodpovědnost svojí i druhých, hledá smysl života a své místo v něm. Ptá se a hledá lidskost a ztracenou lásku. Hlavní ženskou postavou je židovská mladá a půvabná žena Marta (vynikající Eva Poláková). Je to žena dvou tváří a byla vycvičena ke svému tíživému poslání, ve které se stává odevzdanou hračkou v rukách zvrhlých mužů strany zla. Tato dvojí hra musí zákonitě zanechat těžké rány na duši. Živou vodou je pouze vzplanutí citů k Petrovi, ale může přetrvat? Z dalších rolí: laskavá a obětavá řádová sestra a ošetřovatelka Alžběta (sympatická Blažena Holišová), duchaplný a ochotný nemocniční lékař (dobrý Martin Růžek), prozíravý vůdce partyzánů a Sovět Nikolaj (zajímavý Vlado Müller), dobrácký Sovět a mírumilovný partyzán a Petrův kamarád Dimitrij (Pavel Bártl), občas přes míru běsnící vůdčí partyzán Ondra (dobrý Otto Lackovič), přesvědčivý špeh a udavač partyzánů Macků (dobrý Miroslav Macháček), mladý a bezstarostný partyzán Toník (Antonín Molčík), vyčerpaná a ustaraná Petrova máma Rožková (Oľga Adamčíková), naposledy zaskočený a lidský německý poručík (sympatický Ezard Haußmann), lehkomyslná a utěšující Jožina (Wanda Spinka), německý dezertér s nutným obratem Willy (Oto Ševčík), spolupracující i nespolupracující četník Bárta (Ota Sklenčka), ospravedlnitelně odpravený německý generál (Valtr Taub), na poslední chvíli po dobrém světle na vlastní osobu toužící Kroupa (příjemný Čestmír Řanda st.), či noční můra jménem Engelchen (Norbert Chotaš). Není to hrdinský epos, vše se řídí touhu po přežití. Opravdový hrdina je většinou haněn a nese si sebou pochybnosti a hluboké rány. Nic už nebude jako dříve. () (méně) (více)
Byv, co se reflexe 2. světové války, vzdělávánán hlavně povinnými, školními projekcemi Vávroých šlaků a podobných opusů made in USSR (s čestnou vyjímkou Bondarčukova Bojovali za vlast), utrpěl jsem při prvním shlédnutí tohoto filmu v letech perestojky tak trochu šok, který mne pak nasměroval k dalším a hlavně JINÝM filmům reflektujícím tuto dobu. Je až s podivem, že takto podvratný film vznikl již v roce 1963. ()
Pár let po slovenské televizní adaptaci přišla stejná látka i do kin. Kadár s Klosem výborně využili společenských změn, zkrátka už si mohli dovolit víc. Květen 1945 zbavili vítězné euforie a udělali z něj čas počínající deprese. Stejně tak zpochybňují válečné hrdinství. Vznikl tak plastický obraz doby, složitější, než bylo do té doby v českém filmu zobrazováno. Kromě výborných herců s Janem Kačerem v čele je třeba vyzdvihnout práci kameramana Rudolfa Miliče a skladatele Zdeňka Lišky. ()
Galerie (12)
Zajímavosti (11)
- Valašská obec Ploština naozaj existovala na moravsko-sliezskom pomedzí pri Valašských Kloboukoch a jej vypálenie a zmasakrovanie obyvateľov za pomoc partizánom 19. apríla 1945 je pripisované plukovníkovi Ottovi Skorzenému, ktorý vraj v tom období bol na Morave poverený likvidáciou partizánskych oddielov. Akciu previedla zvláštna jednotka SS „Josef“, ktorej štáb bol vo Vizoviciach. V Ploštine bolo zaživa upálených 24 osôb, ďalšie tri osoby boli popravené a jedna osoba bola umučená pri výsluchu. Knižná predloha je autobiografickým dielom spisovateľa Ladislava Mňačka (partizán Voloďa). (andykovac)
- Jan Kačer (Pavel) prohlásil: „Natáčelo se to 132 dní a já měl doma rodinu, v Ostravě celý den zkoušel, o půlnoci sedl na vlak, dojel do Prahy, tam stálo auto a odvezlo mě do Liberce, kde se točily Beskydy, ačkoliv za Ostravou byly ty opravdové. Ale pan kameraman měl v Krkonoších chatu, a tak se točilo tam. Já ten film z duše nenáviděl. Pak se stal zázrak, že byl poslán do Moskvy, a já jel poprvé v životě na festival.“ (farfalla)
- Film o pochybnostech a tragických pocitech vítězů byl jako „příkladně nebezpečný“ uschován 20 let v trezoru (i kvůli emigraci autora předlohy a jednoho z režisérů). (darek kartac)
Reklama