X-Men: Dark Phoenix

Po slabé a hlavně zbytečné (nic nového a zajímavého nepřinášející) předchozí Apokalypse překvapivě příjemné završení X-Men série (před přestupem k MCU pod Disneyho křídla). Kinberg jako debutující režisér odvedl solidní práci, zápletka, postavy i jejich vzájemné (větší či menší) konflikty fungují obstojně. Velkým plusem je střídmá stopáž, herecky film opět táhnou zejména McAvoy a (tradičně boží) Fassbender, nejvýraznější a nejzábavnější scénou je bezpochyby velká finální akce, která nabídne dostatek napětí i obstojný počet efektních eye-candy momentů. Za mě OK. 65 % (08.06.2019)

Vzhledem k nulovým až záporným očekáváním široké veřejnosti dlouho dopředu jasná kritická i komerční prohra, která mi láme srdce tím, jak moc mi jde naproti a jak moc si s ní rozumím. Je totiž rozkročená přesně na půli cesty mezi poctou všem myslitelným předlohám a stejně tak i dosavadnímu filmovému odkazu. Dává důraz na týmovou akci, která přitom (naštěstí) postrádá naivitu klasických komiksových dobrodružství a zároveň bezostyšně poukazuje na fakt, že se víceméně opakuje Poslední vzdor, před jehož rozporuplnými dějovými zvraty několikrát pomrkne na diváka - a vydá se jiným směrem. Sophie Turner si navíc rozpolcenou Jean překvapivě uhrává a celé Phoenix sáze tak vzdává (i díky o třináct let vyspělejšímu CGI) větší hold než svého času (jakkoli ikonická) Famke Janssen. Když se navíc do děje ponoří naplno i Magneto, opět dokazující, že Fassbender je z celého osazenstva nejlépe obsazen, zapomínám i na mírně rozporuplné motivace jednotlivých charakterů a výsledné hodnocení rád podřizuji komplexnímu poselství, tak symbolicky nahrávajícímu prapůvodním myšlenkám z prvních dílů. Simon Kinberg mutantům rozumí a až nekriticky je miluje, takže občas zapomíná na diváky, kteří nemají většinu minulých dílů nakoukaných i pozpátku. Rozloučení se samostatnou podobou spravedlivých X-Men přesto dokáže zůstat pevně na zemi, jakkoli se měřítkem vypravilo až ke hvězdám. (15.06.2019)

X-Men: Dark Phoenix se točí okolo zápletky, která byla už nastíněná víceméně v Posledním vzdoru, takže tu máme znovu origin Jean Grey, který ale působí spíš jako příběh vystřižený z Fantastické Čtyřky. Počet špatných X-Men příběhů se začíná nebezpečně blížit počtu těch dobrých. O to víc zamrzí, že drtivá většina právě těch horších vzniká v posledních šesti letech. (28.11.2020)

Půjdu rovnou k věci. Příběh jako takový má sice několik zajímavě natočených scén, které se povedlo s vysokou mírou efektivity přenést na plátno, ale bohužel jich není moc. Ke všemu jste naprostou většinu z nich mohli vidět v trailerech. Jde o scénu s vlakem a úvod ve vesmíru. Tomu předchází již známá scéna z ukázek. Představitelka Jean je sympatická a dá se říct, že má daná situace mírný emocionální dopad. Malá rusovláska sice v některých scénách přednáší věty, které by sedmileté dítě nikdy neřeklo, ale jinak vše oplývá zajímavou atmosférou. Navíc se dočkáme i pěkné přednášky o tom, jak nakládat s darem mutantství. Hned na to celý úvod vyvrcholí v heroicky skvěle pojatou scénu ve vesmíru, kdy konečně přicházejí X-Meni. Není sice tak opojná jako „Avengers Assemble“, ale působí na diváka správným elektrizujícím dojmem. Můžete sice zaregistrovat menší logické lapsy, ale jinak si není na co stěžovat. Když se však vracíme na Zemi, začínají přicházet první problémy. Scénář totiž stojí na chatrných dialozích, u kterých máte pocit, že vypadly z nějaké tuctové telenovely. Největší hvězda James McAvoy má po většinu filmu na tváři úsměv uličníka, který se brání nařčení, že to okno vybil on. Není zrovna v pohodě, když má takový výraz v okamžicích, kdy umírají jeho blízcí. K tomu všemu je tady hlavní postava. Sophie Turner tady Jean přehrává, nebo má problém zahrát to, co se po ní chce. V kombinaci s tím, že je na první pohled trochu nesympatická se tak dočkáváme neskutečných výrazových kreací. Zachraňuje to aspoň duo Hoult a Fassbender, kteří působí věrohodně a přirozeně. U Magneta je největším problémem to, že v průběhu celé série létá jako hadrový panák ode zdi ke zdi mezi kladnou a zápornou stranu. Prostě tak, jak se to scénáristům zrovna hodí. Navíc jsme se nedočkali žádného vývoje mezi ním a Quicksilverem, který měl v tomto filmu vygradovat. Ač Peter opět nezklamal, jeho postava dostala minimální prostor na to, aby se nějak projevila. Záporná strana, o které jsme se z trailerů prakticky nic nedozvěděli vychází ze Skrullů. Stejně jako myšlenka filmu nemá špetku charismatu a je tady jen tak do počtu. Dozvíme se o ní jen takové minimum informací, které potřebujeme k tomu, abychom pochopili, že se jedná o „šiřitele zkázy“. Největším pozitivem je proto hudba Hanse Zimmera, která vytváří aspoň nějakou atmosféru, která zbytku filmu naprosto schází. V kině jsem se navíc nudil, a tak se asi nebudete divit, že jsem zklamaný... (06.06.2019)

Mohlo to být mnohem horší, přesto mě nenapadá moc důvodů, proč Temného fénixe někomu doporučit. Ano, závěrečná akce je určitě živelnější, barevnější a svižnější než digizrůdnosti z Apokalypsy a Zimmerova hudba stále ví, kdy na sebe upozornit. Přesto však příběh o jedné nadané mutantce, která si musí vyřešit traumata a ukočírovat své schopnosti, nepřináší zhola nic nového a x-menovskou mytologii v zásadě žádným dalším směrem neposouvá. Nezáživný příběh je navíc prošpikován připitomělými dialogy, které jako by vypadly z učebnice scenáristiky pro zvláštní školy. V pokusech o psychologické přesahy se však ukazuje překvapivá plochost postav stejně výrazně jako necharizmatičnost Sophie Turner. Na Fassbendera a spol. se sice pořád hezky kouká, ale jak jsem psal na začátku odstavce – vážně nevím, proč bych někoho na tohle posílal do kina. Zbytečnost. (16.06.2019)