Na dně

Za pozitívne hodnotím, že Kurosawa nerozvíja tému zlých majiteľov a vykorisťovaných nájomníkov, ktorá sa núka, ale hlavným motívom sú ľudia. Ľudia, ktorých stav nie je odzrkadlením nepriaznivého osudu, ale ich vlastného života. Tragédia príbehu nespočíva v smrti, prítomnej vo viacerých podobách, ale v bezútešnosti postavenia tých, ktorí sa do neho dostali vlastným pričinením. Starý mních im otvára oči. Obhajuje právo každého jedinca byť akceptovaný a žiť dôstojne ako človek. Zároveň však predpokladá, že sa sami pohnú z miesta. Ako to povedal jeden z postihnutých: „Povedal nám, aby sme šli, ale nepovedal kam.“ (15.10.2003)

Tohle Kurosawovo hodně komorní drama (ale fakt hodně komorní - celé se to odehrává v podstatě ve třech místnostech a (řekněme) dvorku ubytovny) podle divadelní hry Maxima Gorkého sice má spoustu podnětných myšlenek, hlubokých dialogů a dostatečnou psychologii postav, jenže mu dost ubližují dva stěžejní problémy. Tím prvním je občasná silná teatrálnost dialogů, která by na divadle jistě zapůsobila, ale ve filmu prostě působí uměle a nedůvěryhodně. Zvlášť když to je jeden ze zástupců "japonského realismu", nebo aspoň já bych to takhle zařadil. Druhým problémem je slabá atmosféra, která na mě sice působila v celé první hodině, ale v té druhé mě ten film začínal čím dál tím víc nudit, jak se vlastně nikam pořádně neposouval a jak ani neměl děj. Zahrané je to sice skvěle a rozhodně to má co říct, ale těžko se mi to hodnotí vyšším hodnocením, když jsem ke konci začínal mít problémy to dokoukat. A přitom zajímavých myšlenek ten film nabízí dost po celou dobu, jen natočený je krapet mdle... Časem možná tu čtvrtou hvězdu přidám, ve srovnání se současnými artovými filmy je to totiž určitě nadprůměr, ale i přes to to zatím na vyšší hodnocení uvidím. Jinak začínám mít pocit, že Kurosawovy filmy z padesátých let mě nikdy moc neoslovují, vzhledem k tomu, že je mám hodnocené všechny stejně. Jsem zvědavý, jestli to jeho asi nejslavnější film Sedm samurajů překoná, ale délka toho filmu mi moc nadějí nepřidává... 3* (30.10.2022)

Možná zbytečně moc postav, některé z nich nestačí nějak zaujmout a jejich slova moc nevyniknou a snad i zbytečně ubírají prostor těm „hlavním“, výborným, trefným, výstižným a skvěle podaným postavám. Možná zbytečně moc dlouhé, ten závěr mi přijde přehnaně natažený. Pro tento film bych strašně rád uměl japonsky, protože bych si ho chtěl dát bez obrazu (a doprovodných titulků), myslím, že jen zvuková stopa by skýtala výborný zážitek. Zážitek to byl i tak, byť ne stoprocentní. (27.08.2012)

Častokrát píšem pri adaptáciách divadelných hier, že z nich cítiť ich divadelný pôvod. Pri Na dne som mal reálny pocit, že som v divadle. Z omylu ma vyvádzali iba české titulky. Keď som si počas filmu odskočil, bál som sa, že na mňa niektorý z hercov zavolá, aby som neodchádzal. Divadelnosť cítiť aj pri tých niekoľkých exteriérových scénach, ktoré sa odohrávajú na dvore domu, ale ten je zámerne obkolesený vysokými múrmi, čiže sa jedná skôr o interiér. Kurosawa vo svojich dielach demýtizuje v našich západných očiach japonskú spoločnosť, ktorú máme romanticky zafixovanú ako tú, ktorá sa rýchlo pozviechala z porážky v druhej svetovej vojne, je workoholická a dokáže sa zomknúť pri obnove krajiny po tsunami. Takisto sa nebojí v zobrazení ľudských slabostí dať na rovnakú úroveň ako mužov, tak aj ženy. v tomto filme zobrazuje ľudskú spodinu, ale kriticky sa dokáže vyjadriť aj k vyššej spoločnosti, ako napríklad vo filme Zlý chlap spí dobre. (18.11.2012)

Specifický tvar sociálního dramatu i filmu prokazuje i v japonském případě životnost a světový rozměr Gorkého díla. Téma bosáků, vyvrženců či nerudovských trhanů je přeneseno do japonského prostředí neurčitého časového zařazení zřejmě do doby po prosazení reforem mejdži, což by vysvětlovalo ony muže v oblecích, kteří přihlížejí zeshora rvačce, v níž přijde o život domácí. Bodem prosvětlení a naděje se stává stařec považovatelný za mnicha, jehož integritu ale zpochybní právě jeho reakce ve vrcholné scéně tohoto vlastně divadelního filmu s nezvykle statickou kamerou. I způsob hraní, provozovaného prakticky všemi herci, je vlastně výrazně nefilmový. Přesto nebo právě proto vzniká dokonalá japonská forma osvojení evropského tématu prokazující, že obecné lidské typy jsou nadřazeny nejen času, ale i prostoru a etnicitě. Plně to platí i pro všelidství ze dna pomyslné společenské pyramidy. (28.09.2008)