Zabijáci rozkvetlého měsíce

Banalita zla v americkém podání, přičemž "banalita" je synonymem každodennosti a obyčejnosti, nikoli však snadné čitelnosti. Scorsese potřebuje ty tři a půl hodiny, aby mohl s maximální znepokojivostí vykreslit paradoxy a absurdity v počínání lidí, kteří s podporou institucionalizovaného rasismu a pod záštitou svých vlastních pravd a idealizovaných hodnot mohli žít bok po boku s těmi, které zabíjeli. Při tom proti sobě staví na jedné straně mytologii jednoho národa, která koroduje adaptováním se na importovaný životní styl, respektive cizí mýtus blahobytu. Tragédie Osedžů spočívá v tom, že se pokoušeli přenastavit na cizí mýtus, který ale z pohledu bílých cizinců byl (a dodnes zůstává) myšlený jen pro ně samé a nikoli kohokoli jiného. Na straně druhé pak dostáváme zatvrzelou sebestřednost podpíranou vsugerovaným právem na blahobyt v zemi neomezených možností, což pak v praxi znamená že je dovoleno se ho domoci jakýmikoli prostředky na úkor druhých. Vyprávění důsledně zpřítomňuje, že zlo spočívá nikoli v nějakých morálních kotrmelcích, kterými by si jednotlivec ospravedlňoval své protivení se vůči dobru. Naopak podstata zla spočívá v naprostém racionálním ignorantství vůči čemukoli cizímu, včetně morálky. Zásadní oporu tomu skýtají vštípené role, vzory a ideály, kterým má člověk dostát, protože právě úsilí o jejich naplnění pomáhá nevidět cokoli jiného. Ale naštěstí tu ještě máme třetí stranu, kterou zastupují autority nikoli lokální nýbrž státní, které jsou ve Scorseseho typicky idealistickém vidění zcela imunní vůči kazům a pokušením okolního světa, protože jsou vybudovány přímo za účelem potírání zla. "Zabijáci rozkvetlého měsíce" nejen díky přítomnosti DiCapria představují reparát k "Vlkovi z Wall Street", kde Scorsese vykreslil zvrhlost egocentrismu a prospěchářství natolik okázale, až se jeho film pro mnohé kokoty stal zhmotněním jejich snů a aspirační laťkou. Tentokrát se v samotném hereckém projevu (počínaje DiCapriovým tlačeným humpoláctvím až po DeNira adaptujícícho mimiku Donalda Trumpa) i v cíleně pozvolném tempu záměrně jistí, aby jeho pohled na hodnoty Ameriky nebyl jakkoli zneužitelný v jejich pokračování - byť je to ale nakonec úsilí marné, protože přesvědčené rasisty a mamonáře nic externího stejně nezlomí. (19.11.2023)

Kvalitný film, ktorý sa verne drží predlohy, a tá je doslova nadupaná informáciami. Scorsese zvolil trošku iný spôsob rozprávania príbehu ako bol v predlohe a podľa mňa sa stratil moment prekvapenia. Chcelo by to trošku viac emócií a svižnejšie tempo, ale ináč je to poctivá filmárska robota. Herecky slušné, Gladstone úžasne minimalistická. A príbeh? .. o ľudskej chamtivosti, doslova o tom, že zabitie psa je viac ako vražda Indiána .. a skoro to všetko zostalo nepovšimnuté pod lupeňmi májových kvetov. Odporúčam knihu, aj film. (24.10.2023)

Plain and simple, Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou filmem mimořádných kvalit, zvlášť v americkém kulturním kontextu. Není totiž běžné, že by byl v takto drahé studiové produkci prakticky každý krok debatován s etnikem, jehož se přímo dotýká – že by Hollywood vůbec vzal existenci takového etnika na vědomí. Úzká spolupráce s národem Osedžů na vzniku Zabijáků (od konzultací pojetí jednotlivých scén po zapojení řady současných osedžských umělců do tvůrčího procesu) je opravdu příkladnou záležitostí, jež by měla být normou pro všechny následující projekty, které se kultur původních Američanů dotýkají. Že se tady myslelo prakticky na všechno, dokazuje řada jemných detailů, včetně toho, že titul filmu v angličtině je až na druhém místě. A dojalo mě i to, že v závěrečných titulcích dostane slovo sama Země – která je pro všechna (severoamerická) domorodá etnika úběžníkem existence – skrze terénní nahrávky z prérie. Nejde přitom o malou věc. Kolem 80% Američanů, believe it or not, nemá žádné nebo jen velmi omezené povědomí o kulturách původních Američanů (čerpáno ze stránek organizace IllumiNative). A jistě, kdyby film režíroval Osedž (a třeba se takové verze příběhu někdy v budoucnu také dočkáme – vzniká stále více filmových projektů, filmů i seriálů, natáčených talentovanými domorodými filmaři), byla by postava Ernesta Burkharta (Leo DiCaprio) spíše druhořadá a středobod vyprávění by představovala Molly Kyle (výtečná Lily Gladstone s krví Černonožců a NiMíiPuu/Nez Perce po otci), ale Scorsese není Osedž a osobně mi tak tohle rozhodnutí dává smysl. Snad i díky tomu může film promlouvat nejen k Osedžům (a jiným příbuzným národům Želvího ostrova), ale ke komukoliv, jehož vlastní národní historie stojí na podobně puchřivých a násilných základech. Mimochodem, název filmu (navzdory tomu, že odkazuje ke stejnojmenné reportážní knize Davida Granna, která posloužila jako předloha) inspirovala jedna z básní současné osedžské básnířky Elise Paschen (Wi’-gi-e), které teď shodou okolností vychází nová sbírka Tallchief, pojmenovaná na počest její matky, významné americké primabaleríny Marie Tallchief. (30.10.2023)

Zabijáci sedacího nervu jsou k prdeli hostilní manýristickou prudou a de fuckto banální, nepřeqapivou a nijak zvlášť dramatickou historkou o vysemeňování a anihilování ropodiánů zkurvenými bílými hubami, pro prachy se neštítícími ani škaredých a otylých indiánských mužen. Manýristickou prudou, sice naprosto dokonale natočenou a plnou autentických kulisních vyfikundací či dobových detailů, nad kterými by dozajista nejeden starožitník nebo kulturní hysterik s vášnivým funěním urputně vyhonil, ovšem brutálně navatěnou nekonečnou bandou indiánských folklórních pásem, zbytečných scén, marných dialogů a planých režisérských egomasturbací až téměř do zcela negluteálních čtyř hodin. Manýristickou prudou s devadesáti devíti procenty famózních herců, avšak co naplat, když je ten hlavní parodií snad i na porno. Ukrutný neherec Leoš di Obrna ke svému fantastickému mimickému rejstříku v podobě nakrčeného obočí, způsobujícímu až dechberoucí varhanovitou vrásku u kořene nosu, s níž lze přesvědčivě zahrát naprosto vše od lodního ztroskotance přes zlého a hodného krále, investičního tuneláře či vesnického idiota až po traumatizovaného zálesáka, přidal druhou!!!, neméně úchvatnou polohu, a sice mistrovsky prkenně sešklebenou držku. Počítám, že na to dozajista šel Stanislavského metodou a před každou klapkou před ním museli utýrat koťátko nebo nějakou anorektickou osmnáctku, aby mu šly ty koutky dolů zcela od přirození a všichni tak bezvýhradně uvěřili, že ty chudáky Indiány počátkem 20. století brutálně vykořisťovali i toporní ochotničtí klauni. Marťasi, Marťasi! Myslím, že i kdybys tohle sestříhal na prdelfrendly dvě hodiny, pořád by to krásně natočená a skoro skvěle zahraná obsahově nenápaditá, nezáživná otrava, dobrá leda tak pro insomnické nudofily a pokrytecké pozéry. Takové čtyři hodiny, navíc s ukrutně koženým až tragikomickým kašparem, to je jednoznačně zločin týrání diváka, který by mohl být lehce překvalifikován i na anální znásilnění filmem! Čas holt nezastavíme, jistoty se hroutí a se Skorsisinou to konverguje k prdeli úplně jako s Klintem. Dříve strhující vypravěči i originální baviči prostě stárnou do žvanivých egocentrických senilů, u nichž forma inkontinuje na obsah. Ještěže aspoň ten Rydly pořád poctivě žere Geriavit a pije balzamovač! (29.10.2023)

O jednom ze žhavých kandidátů na všech nejrůznějších nadcházejících filmových ocenění je zcela jistě jasno. Martin Scorsese servíruje jeden z nejsilnějších filmových zážitků svého kariéry, který si zvládá diváckou pozornost udržet po celou svou obsáhlou délku, pracovat s komplexními motivy i černou tečkou americké historie neskutečně vtahujícím vyprávěním. Je to radost, Scorsese nejen realizoval svůj další vysněný projekt, ale zároveň silné téma zpracoval s výraznou citlivostí a úctou. Výsledkem je velkolepé historické drama, které nejenom výborně vypadá, ale je celé vyloženě výborné. This Is Cinema! (16.10.2023)