Pokání

Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa. (22.08.2012)

Každému co jeho jest. Když se na tento snímek před necelým čtvrtstoletím stály před kiny fronty, jednalo se nesporně o konjukturální záležitost. Vysvětlení spočívá v příchuti zakázaného ovoce, kterou "Pokání" v časech skomírající totality mělo a částečně i v intelektuálním pokrytectví části diváctva, pro kterou se shlédnutí Abuladzeho filmu stalo snobskou povinností. Někdo se proto dnes na "Pokání" dívá skrz prsty a odbývá ho jako rádobyuměleckou, málo údernou a dnes už vyčpělou záležitost. To je věc názoru. Mně symbolika snímku plně vyhovuje, stejně jako jeho "klubová intelektuálnost", která dle mého nic neubírá na sdělnosti a nadčasovosti jeho poselství. (11.07.2007)

Kinematografický klinček do rakvy Sovietskeho režimu. Spomínanie rakvy v tejto súvislosti nie je vôbec tabu, keďže sa film nesie na vlnách čierneho humoru, filozofie či poetizmu. Príbeh sa síce odohráva vo fiktívnom meste s rovnako fiktívnym starostom, ktorý má však jasné znaky diktátora - či už morálne alebo vizuálne (Hitlerove fúzy, Mussoliniho košeľa a traky, Stalinove čižmy). Samotný príbeh nie je nijako komplikovaný, je však doplňovaný absurdnými scénami, ktoré vybočujú z dejovej linky a vytrhávajú vašu pozornosť z jednoduchosti príbehu. Ako príklad by mohol poslúžiť rozhovor a priestor vo väzení, ktorý je svojím spôsobom surrealistický, ale tým aj nerealistický. Najskôr vedie Sandro rozhovor s mužom v obleku, ktorý sedí za klavírom a vedľa seba má ženu, ktorá ma zaviazané oči a drží v ruke váhy - znaky spravodlivosti? Ak berieme na vedomie, že priestor a čas, v ktorom sa toto všetko odohráva divákovi nie je známe, celý rozhovor a samotné zobrazenie spravodlivosti sa dostáva opäť do absurdných koľají. Takže otázkou zostáva, ako sa takýto film dostal na svetlo sveta a bol premietaný ešte za čias tohto režimu? Celé dva roky sovietska cenzúra potláčala film Pokánie, ale 15 mesiacov po nástupe Gorbačova k moci, došlo vo zväze filmárov k "dramatickej zmene". Vedenie prevzal Elem Klimov, ktorý bol priateľom režiséra Abuladzeho. Takto bola vytvorená komisia, ktorá preskúmala zakázané filmy a mimochodom povolila aj návrat starých diel režiséra Andreja Tarkovského, ktorý emigroval práve kvôli nespokojnosti tohto režimu. Takto bola jedna kópia zo štyroch existujúcich privezená do Moskvy na premietanie vybraným divákom. Netrvalo dlho a film sa dostal do širokého povedomia, tým, že sa nebál ukázať všetko, čo sa všetky filmy pred ním ani zďaleka neodvážili. Niet sa čo čudovať, že film v roku 1987 vyhral 3 ceny na filmovom festivale Cannes 80% (21.12.2022)

První film viděný snad pouze na základě plakátu (od autora Zdeňka Vlacha). Film sice není zas tak strhující, jak by se u tohoto tématu možná předpokládalo, ve svém pomalém tempu je zaměřen, více než na děj, na metaforu a podobenství, rozhodně však nepostrádá atmosféru a zdařilé vykreslení ducha doby. Zkrátka - "K čemu je ta cesta, když nevede ke chrámu..." (27.12.2009)

Sice jsem začal celou Abuladzeho trilogii posledním, nejslavnějším dílem, ale jsem si jistý, že vzhledem ke slávě právě Pokání určitě nejsem jediný. A musel jsem si to celé nechat projít hlavou, abych k tomu dokázal napsat něco ucelenějšího. Rozhodně se jedná o chytře vystavěné podobenství, kde se v podobě, mluvě a chování místního starosty odráží hned několik světových diktátorů a jejich teze, potažmo celá ideologie. Bavilo mě to zde objevovat a čekat, k čemu celý film dospěje, ale jednak mě to nikdy pořádně neuhranulo, abych z toho měl tak monumentální zážitek jako jiní a zároveň mám trochu obavy, jestli celá ta komplexní výstavba jen není podrobněji jen variacemi na již řečené/viděné. Musím si to někdy pustit znova, protože v tomhle si nejsem jistý, ale naštěstí jsem si z toho po prvním zhlédnutí odnesl dost, co mi stačí k nadprůměrným dojmům. Hlavně tedy dopady režimu/ů, včetně zatýkání nevinných pro prospěch umělého boje proti "nepříteli" a psychického zhroucení těch, co s režimem táhli, ale jeho dopady si neuvědomovali. Je to pozoruhodné dílo, byť stále nevím, jestli až tak. V brzké době to budu muset zjistit. Slabé 4* (13.03.2024)