Sny žen

Motto: "Vizte, mladá dámo. Jen hleďte. Každá z nich má svůj jedinečný charakter. A přece tvoří jednotu nesmírné síly. Je to malý orchestr excelentních virtuózů. Kolikrát se setkáme s takovou výborností? Hleďte, hleďte na tu absolutní dokonalost." Nemůžu se ztotožnit s tím, co zde bylo dosud napsáno. Nejde o 'jeden z nejslabších Bergmanových snímků', ani o nějaký 'experiment'. Jsem připraven vyjmenovat dvacet Ingmarových filmů, které byly horší (a pořád zůstávaly filmy prvního řádu). Sny žen jsou typickým, bytostně známým, až téměř identickým počinem v režisérově "synoptickém" období před Sedmou pečetí. Nic více, nic méně. Nic nechybí, nic nepřebývá. Vlastně jde o poslední takové drama, určitý návrat k Čekání žen, okořeněný Večerem kejklířů (opět tentýž neznámý kameraman Hilding Bladh, přičemž tentokrát není nad horskou dráhu). Právě v těchto filmech vidím jeho zdroje. Jako v předchozím ženském snímku není vyprávěn jediný příběh, ale z více je tvořena propojená skládačka. Stejně tak je podobně lehký (to naznačí už plnotučný herec z úvodu - prokurátor z Prší nám na lásku; totožnou pohodu vyjadřuje i vysmátý Bergman procházející s pudlíkem kolem hrdinek, když vejdou poprvé do hotelu; obsazení většiny herců evokuje další souvislosti, Nelly z Krize, agent Atka Natas, a samozřejmě Eva Dahlbecková, co by alter ego Bergmanovy manželky Gun, a Harriet hrající sebe samu; naopak Gunnar se tu po vedlejších, až epizodních rolích konečně ukazuje v celé kráse: zestárlý konzul, který dva roky nato bude hrát zbrojnoše v plné síle, a v Personě téměř playboye). Z Večera kejklířů ("Kéž bys byl tak malý, abych tě vzala do ruky a odnesla ve své kapse.") přichází zvířecí symbolika - Harriet jako dobrácká medvědice (nebyla opilá, jenom uklouzla) a konzulova dcera 's vlčí hlavou a vlčími tesáky' v souboji o velkou kořist (v obou příbězích jde o kořist, v prvním už jen o peníze, ve druhém o "opotřebované spotřební zboží", "starého umolousaného medvídka"). Všimni si především, že oba "sny" žen jsou přerušeny stejným způsobem. Zazvoní (budíček!) a vejde jiná žena. Jako by Bergman naznačoval, že žena ženě vlkem. Krásně je to vyjádřeno v druhé, hotelové scéně, k níž se Bergman už nikdy nemusel vracet, aby ji dopracovával. I v hutných Scénách z manželského života se věnuje jiným aspektům. "Víte, že děti jsou klíčový faktor. Proto chcete s Henrikem dítě. Ano, chcete dítě jako pouto. Nebo jako suvenýr ztracené lásky. (...) My ženy si idealizujeme své motivace. Vy nejste žádná výjimka." Anebo: "Přepočítala jste se. Myslela jste, že mě opustí kvůli vám. Ale on zůstal se mnou. Ne že by mě miloval. Ale proto, že je unaven. Nemůže začít znovu. Je příliš svázán se vším, co je naše. Chápete to? Být s vámi znamená žít. Silné emoce a všechny druhy nároků. A výčitky svědomí. (...) Život se mnou znamená mír, pokoj a klidný spánek." To k první, vlčí scéně se Ingmar navrátil svým úplně posledním snímkem, jenž je vskutku o tom, co by se stalo, kdyby Harriet dala do gramofonu Sarabandu od Bacha. "Proč mě nenávidíš, Marianne? Řekni." - "Co si pamatuju, byl tenhle dům naplněn hádkami o peníze. Je to tvá zvláštní úchylka. To tvoje skrblení je nemoc. Není pravda, že tě nenávidím. Pro mě vůbec neexistuješ." - "Když pomyslím na halucinace tvé matky, v něčem jsou pravdivé. Za tvou krásou se skrývá duše šelmy." - "Patrně jsem ji zdědila. Ale ne po matce." - "To je možné. Jsme si hodně podobní." No, ano, ve Snech žen si jsou všichni nějak náramně podobní. Modelky a manželky z obrazů, kupříklad. (09.05.2014) (méně) (více)