Dekalog II (E02)

Preduchovnené takým zvláštnym a pomerne riedkym spôsobom, až výsledné morálne ponaučenie sa stáva mierne zmäteným. Atmosféra ponurého poľského sídliska v ére tovarovo nedostatkového socializmu ostala rovnako dokonalá ako v prvej časti seriálu o desiatich Božích prikázaniach. Skvele sa tiež podarilo vystihnúť bezútešnosť dobových nemocničných priestorov. Popraskané steny, mokvajúce priestory. Chlad zamestnancov, starajúcich sa o zdravie. Bezvládne telá pacientov bez opatrovacej ruky či milého slova sestier, bez príbuzných, ktorí majú prísne vyčlenené minúty na návštevy. Kto však vzal Božie meno nadarmo? Spoločnosť vraj katolícka až po strop, no v realite podivuhodne odťažitá a ubližujúca si komunikačnou neznášanlivosťou? Staručký lekár s traumatizujúcou príhodou v duši? Alebo jeho susedka, ktorá kvôli jeho chladnému prístupu zaľutuje, že pred rokmi namiesto jeho psa nezrazila jeho samotného? Napokon sa definuje aj nejaký problém, súvisiaci s klasickým milostným trojuholníkom. Na jeho hrotoch sú dvaja muži a jedna žena. Problém nastáva, keďže nik nevie, či trojuholník zostane trojuholníkom len s inými hráčmi na hrotoch alebo či sa netransformuje na štvorec, kde bude mať miesto malé bábo. A tam sa už príbeh stáva takou stredostavovskou konštrukciou, hodiacou sa presne tam, kam bol film pôvodne určený: na večerné vysielanie do televízie, aby si divák užil príbeh. Nie síce nejako prelomový, no vzťahovo sa pomerne dosť často vyskytujúci a preto odvážny a moderný. Taký všeobecne platný. Taký trochu o ničom. (30.10.2014)

Formálně dokonalé: odlidštěné prostředí nemocnice, židovský herec Bardini jako nepříjemný lékař - jedovatý dědek, Krystyna Jandová jako žena - umělkyně, která podváděla svého manžela. Přesto, že Kieslowski byl považován za katolíka - působí příběh i pointa spíše depresivně. Podle mého názoru by se dal tento díl v souvislosti se zamýšleným potratem (interrupcí) označit též jako díl V. (Nezabiješ!). Oproti prvnímu dílu tento na pět hvězdiček nedosahuje. (26.02.2012)

Přestože jsem viděl první část Kieślowského filmového ztvárnění Desatera, která mě uchvátila, před více než rokem, zklamání, které mi přinesla část druhá, bylo ohromné. Jakkoliv je zpracovávaný příběh či spíše skladba několika příběhů, ten skličující akord několika životních stanovisek, lišících se měrou pevnosti, lability, zatvrzelosti…, silný, celek vyznívá nesoustředěně – a nepřípadně relativisticky. Jako by zde nešlo o hřích proti jednomu přikázání, ale naráz o přikázání všechna, jak tomu ovšem v životě často bývá: dokážeme-li se prohřešit v maličkosti, jsme schopni i horších činů. No, kdo z nás by to nedosvědčil svým vlastním – smutným – případem? Zde se přes všechno utrpení převalují mlhy odcizenosti. Chlad medicínského světa, bolestínství i mučitelství trpící ženy, sebezaujetí všech, propadlo minulosti, tma nadcházejících dní, to jsou parta paternosteru, který by se tak rád zastavil nebo alespoň rozbil o vysněný strop a všechen svůj obsah slisoval. A když dojde na onen ústřední či titulní hřích, najednou nevím, jestli je skutečně hříchem… Ba spíše jsem přesvědčen o tom, že hříchem by bylo promluvit pravdivě, nechat nevěrnou ženu své dítě popravit – a přežívat právě v tom odcizeném světě, které plodí hříchy na běžícím páse… Co s tím? Snad jen, že se musíme zamýšlet nad slovy. Ta, která zaznívají v zákoně pro nás nejzávaznějším, jsou na jednu stranu příliš úzká, na druhou příliš široká. Mělo by je převážit jedno – láska. Měli bychom ji pocítit tak, jako když hledáme v záhonku volné místo pro nenápadnou trvalku a všude kolem cibulky dvouletých zamilovaných květin, tedy jako svobodu a na tomto poli, sebeútlejším okrsku, vystavět svůj dům, byť by se rovnal jen stvolu. Ale i za toto zamyšlení jsem vděčný, Nepřišlo by, nebýt těch několika nejasných rozhovorů a toho krásného dialogu lékaře a uzdraveného pacienta, který film pointuje a poselství vší svou silou problematizuje . Budu-li mít příležitost, postoupím začas o přikázání dál. Kolik jen hříchů mě do té chvíle zatíží… (02.03.2019)

Při sledování tohoto dílu si uvědomíte, že to není prostředí, které nutně působí negativně, ale že to jsou lidé, kteří v něm pracují, kteří jím procházejí. Jako kdyby žádná z postav, které zde jsou, v sobě už neměla radost, jako kdyby v každé něco více umíralo, než žilo, což je v kontrastu s tím, že hlavní hrdinka je těhotná. Opět silné a nepříjemně depresivní. (05.02.2016)

Tak komu pověsíme na krk mrtvého králíka! Kieślowski zde zhušťuje děje do symbolů, z nich konstruuje schémata, která - jako v životě - nikdy nemají úplnou platnost. Nakonec se vše vyvine přirozeně nepřirozeně a zákonitě bez zákona. Příznakové schéma: 1. Doktor se bojí o svůj kaktus, lže, ale nepatří mu mrtvý králík; 2. Andrzej Geller vidí vodu na stropě a zdech (symbol zkázy), ale potom včelu, jak se pomocí lžičky dostává ze sklenice s nápojem. 3. Dorota brutálně ničí fikus a s rozkoší odsouvá sklenici ze stolu až padne na zem a roztříští se. Z toho je ovšem možno poskládat nekonečně mnoho příběhů - buďme tedy vděčni za tento jediný. (17.05.2017)