Hiroshima, mon amour
Nijuuyojikan no jouji
Hiroshima, My Love
Hirošima, moja láska
Hiroshima Mon Amour
VOD (1)
Obsahy(1)
V poválečné Hirošimě se setkávají francouzská herečka a japonský architekt. Během jediné noci se do sebe vášnivě zamilují a svěřují si své životní příběhy. Milenci spolu však nemohou zůstat, nedokáží se ani opustit, jsou ztraceni ve věčném tady a teď. Alain Resnais debutoval jedním z předních děl nové francouzské vlny. Natočil dojemný milostný příběh podle scénáře spisovatelky Marguerite Duras, který byl nominován na Oscara. (Cinemax)
(více)Recenze (96)
[3,5*] "Like you, I have fought with all my might not to forget. Like you, I have forgotten." Pekné lyrické dielo s rafinovaným retrospektívnym rozprávaním, v ktorom sa prelína minulosť a prítomnosť, pričom sa postupne z minulosti odhaľuje čoraz viac. Dielo o spomínaní a zabúdaní a o vplyve spomienok na súčasnosť a na identitu človeka. Začina ako dokument (pôvodne to malo ostať len pri ňom), nesmierne pôsobivý zobrazenými hrôzami, ale potom sa preklopí do akejsi filmovej básne s krásnymi obrazmi (pekná kamera) i hudbou (Georges Delerue na začiatku svojej kariéry a jeho skúsenejší kolega Giovanni Fusco). Spočiatku mi vadila tá afektovanosť hlavnej hrdinky (Emmanuelle Riva), ale v priebehu filmu sa to trochu zlepšilo a aj ja som si na ten prejav trochu zvykol. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. "Where are you going? To Nevers?" "No, Paris. I'll never set foot in Nevers again." "Never?" "Never." ()
Nedokážu to docenit, není to film pro mě, bylo to opravdu to co jsem od toho čekal. Filmová báseň velmi náročného druhu, ke které jsem ještě nedozrál. Nicméně nesporné kvality tento snímek má. ()
Resnais sa odklonil od bežného spôsobu práce s naráciou, začal používať a striedať časové roviny minulosti s prítomnosťou a to bez filmových pomôcok ako napríklad rozostrenie, zahmlenie a pod. ako to bolo predtým vo filme zvykom. Tým si otvoril širšie možnosti na tvorbu metafor a asociácií. Nechal tak divákovi priestor na širšiu predstavivosť. A zároveň vytvoril nový spôsob narábania s časom vo filme. Príkladom je scéna v reštaurácii, kde Francúzka myslela, spomínala, zabúdala na Nemeckého vojaka prostredníctvom Japonského architekta. Zasekla sa hlavná hrdinka v minulosti? Alebo sa len prítomnosť tak opakuje, až jej ju pripomína? A čo scéna, kde si ku nej prisadne cudzí mladík a architekt ju pozoruje? Už na neho zabudla? Už žije v budúcnosti? Život ide predsa ďalej... Akty minulosti sú tu zobrazované aj priamym spomínaním hrdinky. Dôležitý je tu taktiež strih, ktorý vytvára tiež nové významy. Napríklad v scéne, kde sleduje architekta ako spí a pohybuje rukou je strihnutá so scénou ako vojak umiera a hýbe rukou. Metaforu tvorí už aj samotný úvod v kontraste so zvyškom filmu. Výbuch atómovej bomby v Hirošime bolí rovnako, ako výbuchy bomby vo vnútri, v človeku, v nás. Má to rovnaké devastujúce účinky. A takto tu nachádzame mnoho ďalších kontrastov, ktoré sa navzájom vylučujú a zároveň spolu fungujú. Láska a utrpenie, minulosť a prítomnosť, život a smrť, vojna a mier, Hirošima a Nevers. -,,Hirošima, to je tvoje meno.“ -„Tvoje meno je Nevers.“ Takto znie jeden z posledných dialógov filmu. Taktiež nesie v sebe mnoho významov. Či to už berieme ako asociáciu na samotnú katastrofu v Hirošime alebo na ich vzťah. Nevers totiž v preklade znamená nikdy. O čom teda film Hirošima, moja láska je? O láske? O následkoch nukleárnej vojny? o meste? O žene? Nepochybne v ňom nájdeme toto všetko a aj oveľa viac. Je to sonda do ľudskej duše. Do vnútra jednej ženy, ktorá sa vyrovnáva so svojou minulosťou pomocou znovu prežívania v prítomnosti. Expresionisticky ladená hudba z úvodu, sa v priebehu filmu niekoľkokrát vracia a okrem dotvorenia atmosféry sa stáva akýmsi lightmotívom, nesúci záťaž myšlienky celého filmu. Tak ako téma z tohto motívu prechádza z nástroja do nástroja, z klavíru do huslí, z huslí do trúbky, tak ako sledujeme dialóg medzi klavírom a klarinetom a napokon, keď vygraduje, ju znova počujeme v pôvodnom znení, tak to funguje aj s plynutím času. -„Už som na teba zabúdala.“ Koniec filmu by som znova prirovnala ku Proustovi, pretože Resnaisovi sa podarilo vyobraziť celé plynutie času v tomto umeleckom diele. Traumy z minulosti, ktoré človeka bolia sa neustále vracajú. No neutečie pred nimi. Dôležité je teda žiť v prítomnosti, aj keď ju vyvoláva to minulé, pretože nám pomáha pochopiť a formovať to budúce. ()
Začátek je uhrančivý, romantická linka mi po dlouhou dobu svou zvláštní magií a bezvýchodností učarovala. A i když chápu, proč tam musela být linka z minulosti, úplně mě tahle část nevtáhla. Konec se pak tak zvláštně rozplizne a alespoň pro mě, se kouzlo z části vytrácí (a právě naopak, konec může být pro někoho právě nejlepší). Nic už pro mě potom nebylo tak silné, jako věta z první třetiny filmu - "To by to bylo moc jednoduché." Radši bych byl, kdyby se film ubíral víc směrem dvou milenců, kteří se z nepochopitelných důvodů, nemohou od sebe odtrhnout, ale z důvodů čistě pochopitelných musí. Takhle nezbývá než souhlasit s xxmarťouxx, že v mnoha ohledech je v dnešní době tenhle film nejzajímavější jakožto studijní materiál (parafrázuji). A chápu, že v padesátých letech, tohle musela být pecka. A jsem rád, že jsem to viděl. Poctivé 4 atomové hřiby. ()
Tak zvláštně vyprávěný film jsem už dlouho neviděl. Francouzskou japonský balet na filmovém plátně. Stojí za vícero shlédnutí. ()
Alain Resnais vnikl do historie filmu jako hurikán! Přitom to byl povětšinou plachý člověk. A soudě podle pár zdejších komentářů, vyvolává tento film kontroverze i dnes po tolika letech od premiéry. Naštěstí více komentářů pochopilo jeho význam. Resnais chtěl natočit dokument o Hirošimě, podobně jako dřív natočil „dokument“ o koncentračním táboře Mauthausen-Gusen. Myslím, že je dobře, že nakonec vznikl hraný film, i když ne klasický. Je asi nemožné klasickým dokumentem, nebo klasickým hraným filmem, zachytit tak těžká témata, aby nevyzněly hloupě a chladně, nebo pateticky a emočně vydíravě. Je vidět, že si toho byl Alain vědom a vydal se jinou cestou. Spolupracoval většinou s osobitými spisovateli, s nimiž během preprodukce a produkce filmu společně tvořili literární text, ke kterému přidával filmové statické, pohyblivé, i hrané obrazy. U filmu „Noc a mlha“ to byl Jean Cayrol, který svou báseň založenou na osobní zkušenosti z koncentračního tábora, předělal na esej a Resnais k ní přidal černobílé statické archivní záběry a barevné záběry ze současnosti. U „Hiroshima, mon amour“ spolupracoval se spisovatelkou Marguerite Duras. Scénář a dialogy vznikali postupně v dopisech, které si navzájem posílali. Duras mu text namluvila na pásky a on si je ve tmě poslouchal. Pokud při poslechu před vnitřním zrakem viděl filmové obrazy, texty použil, pokud ne, tak je spolu přepracovali. Vznikla tak jakási filmová „korespondenční“ novela. Vůbec se nedivím, že tehdy oslovil mladé začínající filmaře, kteří ho obdivovali. Plachý a zároveň nekompromisní režisér si šel vlastní cestou. Hirošima je ještě celkem divácky přívětivý film, teprve lehce našlapuje a hledá. V následujícím filmu, který vznikl ze spolupráce s dalším spisovatelem Alainem Robbe-Grillet „Loni v Marienbadu“ už se do toho obul naplno a posouvá ještě dál, to co se naučil u tohoto. ()
Bol by to vynikajuci film az na ten zaver, ktory kazdou minutou nabera na zbytocnej patetickosti. ()
Začátek úžasný, a kdyby se ho film držel i dál, celkový výsledek byl mnohem lepší. Takhle "jen" fajn romantické drama. ()
Hirošima, má láska. Jak krásný název a to jsem si ze začátku myslela, že je to dokument, neboť jsou nám ukazovány autentické záběry. Asi nikdo nepochybuje, že shození bomby na Hirošimu byla děsivá tragédie, dívat se na její důsledky je pro mě srovnatelné snad jen ze záběry z koncentračních táborů... Oddychla jsem si, že se o dokument nejedná, protože dívat se déle bych asi nevydržela. Část věnována historickým hrůzám je tak akorát na to, aby se stala poctou zemřelým, zraněným a trpícím. Je současně poctou autorově odvaze mluvit o události, která podle mě dodnes nebyla náležitě zavržena. Možná je to tím, že nás stále obchází děs z ničivé zbraně, kterou lidstvo stvořilo... Není to však jen o Hirošimě, je to také o lásce, která snad umocněna místem, je velmi nevšední. Lásky, jejichž čas je přesně vyměřen, však takové bývají. Silné, krátké, intenzivní, ubíjející. Truchlivě a radostně odvíjí se příběh jedné takové, prodchnuté hravými rozhovory, vzájemným sblížováním a utíkáním navždy spojené a přece odsouzené k zapomnění... ()
Velmi zvláštní milostný příběh. ()
Tazkyyyy film. Ako zivot sam. Kto zazil daco z tejto sorty, bude chapat. A nijako to nie je o Hirosime: komentare tuna naznacuju, ze prvych 15 min je super a potom uz len nuda; ale je to presne naopak - ten zaciatok si mohli odpustit, sa to tam nijako totiz nehodilo. Film mal byt len o zlomenej laske, o zabudani na to, co sa zabudnut neda, na lavirovanie medzi snom a realitou. Nie o bombardovani Hirosimi, ale ako zabudnut a pritom sa nezblaznit. Mohla za to len ciastocne, ze sa prasila kade chodila; ale i v tej nenaplanovanej bezmocnosti si clovek este ma vzdy moznost vybrat, ci egoisticky rozdavat buchnaty a plac dalej, alebo ci to v sebe udusi v sebe, aj keby to malo stat psychicke zdravie ci zivot sam. Takto rozmrdala zivot svojej rodine, deckam, jemu, jeho rodine - vsetko tazive, uplakane, bezvychodiskove.. No, nic to neprinieslo, takze 2* za herecky vykon a dokonalu depku :-). ()
LFŠ 2019, film 9: Film začíná výjevy z Hiroshimy těsně po útoku, většinu z nich ale pouze ve formě statických obrázků, kterým chybí jiskra. Přičemž pohyblivé záběry z Hiroshimy existují, vzhledem k tomu, že jedna scéna devastace ve filmu je. Bohužel, i kdyby Resnais válečnou část zfilmoval sebelíp, stále zde zbývá zdlouhavá a otravná romance, s dvěma nesnesitelnýma a protivnýma postavama. Kolaborantka z válečné Francie, která v sobě zasutá traumata potlačuje prací na mírotvorných agitkách a vcelku nudný japonský salaryman, bez chuti a zápachu. Oba s rodinami, oba celkem slušně zabezpečení. Co ale ten Žaponec na té Prasklé Škebli viděl, bych chtěl vážně vědět. Bohužel to asi nevěděl ani režisér, který namísto vystavěného romantického oblouku, nás hodí doprostřed situace kdy po sexu na jednu noc si ti dva šeptají sladké nesmysly do ouška, a scházejí se v čajovně či v restauraci. Nevíme, zda mezi těmi dvěmi vypukly nějaké opravdové city, či jestli je to jen vášnivé poblouznění oxytocinem. Následují dlouhé záběry z očí do očí, významná ticha a pohledy raněné laně, což trvá nekonečných zhruba 60 minut. Neskutečně přeceňovaný film. ()
Proustovske... ()
Úvod tohto filmu francúzskeho režiséra Alaina Resnaisa z roku 1959 je skutočne pôsobivým počinom, ktorý v sebe spája skrytú a naznačenú intimitu s jasnou a priamou brutalitou. Je ohliadnutím sa späť na hrôzy výbuchu atómovej bomby v Hirošime, pripomienkou minulosti a mementom pre budúcnosť. Spojením obsahu a formy predstavuje čosi, čo je vynikajúce a znepokojujúce zároveň. Ak by išlo o krátku metráž, bol by dialóg medzi Emmanuelle Rivou a Eijim Okadom v kombinácii so skutočnými dobovými zábermi z Hirošimy dokonalým protivojnovým filmom. Je preto škoda, že zvyšok Resnaisovej snímky si nedokáže udržať silu z jej úvodu, ktorú postupne stráca. Snímka ako taká síce po celý čas osciluje medzi rovinou prítomnosti a budúcnosti, vynikajúco zvládnutý úvod však už v žiadnej svojej ďalšej časti nedokáže zopakovať. V scénach, v ktorých postava Rivy spomína na mladosť vo francúzskom meste Nevers počas druhej svetovej vojny, síce možno vidieť jasné snahy o prácu s emóciami, v rámci celku však, bohužiaľ, nefungujú. Jednotlivé časti, z ktorých je film poskladaný, pritom ako samostatné celky nie sú zlé. Spolu však nedokážu efektívne fungovať, pretože ich všetky jednoznačne prevyšuje spomenutý úvod. A práve kvôli tomu to následne znižuje celkovú kvalitu filmu ako takého. Hiroshima mon amour je však aj napriek tomu zaujímavou drámou o osobnom nešťastí na pozadí obrovských spoločenských nešťastí. Dokáže prinútiť diváka zamyslieť sa nad minulosťou a uvažovať v jej kontextoch nad súčasnosťou. Film takisto ponúka zaujímavú výpravu priamo do srdca Hirošimy na konci päťdesiatych rokov 20. storočia. ()
Bez jakýchkoli okolků můžu tvrdit, že Emmanuelle Riva předvedla perfektní herecký koncert vnitřní rozervanosti, naivity, něžnosti, bláznovství, agrese, postupného odhalování, sebepopření i snahy o osvobození. Poezie má velmi funkční strofu, ale to je vše, co mi, bohužel, učarovalo. Novovlnné rozbíjený vžitých narativů, kontrastní, avšak rušné vkládání vizuální tragédie do romantických veršů má jistě svůj význam, avšak na mě to působilo nepříjemně. V jistých chvilkách jsem dokonce měl záblesky vzpomínek na, mnou nenáviděného, Nočního vrátného. Jako celek to může fungovat, bohužel, já tak nadšen nebyl. ()
Presne jak to rekl nekdo v anglii - Great film ()
Me to nejak sedlo do nalady. Jsem z toho ted takova trosku presla, ale byla to opravdu zvlastni filmova zkusenost. Mysela jsem ze u toho usnu, ale jen jsem poulila oci. Toto se povedlo! ()
Filosoficko filmový zážitek. ()
Nemám moc ráda přepjatá gesta a výkřiky zničehonic. Téma by jistou přepjatost určitě ospravedlňovalo, ale děj se ji rozhodl používat bez jakéhokoli vysvětlování - jako kdyby to, že je to tragickej příběh o lásce a válce byla omluvenka pro cokoli. Jo, je to film-báseň. Ale i tak. Taky nemám moc ráda, když se postavy chovají nelogicky a reagují na sebe naprosto nevysvětlitelně a přitom se ještě navzájem tváří, že to dává naprostý smysl. Bonusová výtka - zvuk místy neseděl na obraz a nebyl to tvůrčí záměr (zejména při chůzi do schodů si zvukař moc práce nedal, aby to bylo synchronní). Buď jsem neměla tu správnou náladu, nebo je to "jeden z tisíce filmů, který jsou značně přeceňovaný". ()
Ano, žijeme sice tady a teď, a zdánlivě na ničem jiném nezáleží. Jenže minulost nás pomocí vzpomínek vytvátří, definuje a ovlivňuje daleko víc, než si chceme připustit. Budoucnosti se zase bojíme, nebo se na ní těšíme, zkrátka vyplňuje většinu našich myšlenek. A láska, to je život, a život je láska, na kterou nemůžeme zapomenout. Tenhle moment v Hirošimě je mnohem víc ukotvený v realitě, než ten následující v Mariánkách, pocitově jde však o velmi podobný filmový zážitek. ()