Dopisy mrtvého

Můj druhý film od režiséra Lopušanského. Smekám před vizualizací postapokalyptické budoucnosti, je to asi nejdepresivnější a nejpůsobivější zobrazení co jsem viděl (a že už koukám na filmy s touhle tématikou dlouho). Něco tyto filmy mají společného - jsou velice zvláštní a zaryjí se vám hluboko do duše. Chtěl jsem dát zasloužené 4*, ale závěrečná scéna mě naprosto dostala, a to i po hudební stránce. (16.03.2014)

Největší síla Dopisů mrtvého tkví ve velmi působivé atmosféře postapokalyptického světa vykreslené skrze do sépiových barev tónovaný černobílý materiál a kulisy skládající se z ponurých, špinavých interiérů a exteriérů plných suti a rozvalin. Z příběhu, který se soustředí pouze na hrstku postav a ve své jednoduchosti by se dal označit za minimalistický, je jasně čitelný kritický komentář tvůrců varující před možnou jadernou hrozbou a vizi možné budoucnosti našeho světa přináší tento film vskutku depresivní a krutou. Potřeba tvůrců vyjadřovat se k takovémuto tématu nepochybně pramení z tehdejších napjatých vztahů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy nebo z jaderné havárie v ukrajinském Černobylu, ke které došlo ve stejném roce, kdy byly Dopisy mrtvého natočeny. (09.01.2011)

Atmosféru to nemá špatnou (byť podmanivá zrovna taky není), depresivní to je taky, interiéry i exteriéry byly zvoleny skvěle (to je asi na celém filmu nejlepší - venku je to samý rozbořený, zničený barák, bez plynové masky se tam nedá dýchat a v bunkrech to zase vypadá strašně hnusně), natočené to je taky dobře, akorát jsem pořád čekal, že to bude hlubší a že tam bude nějaký větší děj. Ale co se toho děje týče, i když jsem čekal, že se tam rozjede něco většího, i tak musím říct, že mě ten děj (včetně konce) celkem zaujal. Pak je to taky poněkud utahané, protože některé scény mi zde připadaly zbytečné. Něco do sebe ten film rozhodně má, ale přece jenom, mohlo se v něm rozjet víc. 3* (18.04.2020)

Na to, jaký má film renomé, mne hodně zklamal. Po omylem vypuštěných jaderných raketách (80. léta jsme skutečně všichni žili ve strachu před atomovou válkou, která mohla vypuknout kdykoliv a kdekoliv a na to téma vzniklo hodně nejen sovětských a amerických knih a filmů) žije lidstvo v bunkrech pod zemí. Někteří rezignovali, jiní se zbláznili, další chtějí založit nový druh lidstva, lidstva podzemního jako krtek, a kdo nesouhlasí, je zpátečník. Sledujeme příběh vědce,který tomu současnému neštěstí dopomohl, a nyní se snaží následky tak nějak zmírnit, i když to moc samozřejmě nejde. Stále věří v dobré lidstvo, které může jít vědecky a technologicky dál, aniž by tentokrát dalo průchod svým špatným vlastnostem. Proto se i snaží shromažďovat staré knihy, a ne je hned spálit. Když začne učit malou skupinku dětí, dosáhne to až biblických rozměrů (děti začnou jakoby psát novou "bibli"). Jsou tu slušné exteriéry i interiéry (až tedy na využití reálných záběrů z druhé světové války, které jsou pro tento případ poněkud mimo), dobrý nápad s vyráběním elektřiny šlapáním, ale přesto, že film má jen nějakých 85 minut, nudí neskutečně. Spousta zbytečných scén, kdy divák některé motivace ne vždy přesně chápe, spousta balastu a zbytečných proklamací a promluv, které sice zhruba osvětlí, co se stalo, ale spíše jde o přehlídku různých a nijak překvapivých názorů na věc, a pokud tento film někdo srovnává se Stalkerem, tak je to poněkud mimo. Protože ve Stalkeru nejsou ty scény zbytečné a samoúčelné, ale vážou se k jednomu tématu a rozvíjejí jej. Tady ty dialogy a monology kloužou po povrchu, nejdou do hloubky. Takže na rozdíl od Stalkera, kde potom má ten konec patřičnou sílu, tady jsem si řekl, no a co, vždyť šlo jen o jedu z možností, nic mi to nedává, nic to neřeší, nijak to neobohacuje. Prostě mi v tom na rozdíl od Tarkovského filmů chyběla ta duše. (25.01.2020)

Asi nie je prekvapením, že dosť možno najdepresívnejšie postapo-sci-fi vôbec vzniklo v krajine neobmedzených....pardón, tam, kde zajtra znamená už včera. Film neobsahuje snáď žiaden záber, ktorý by nepôsobil minimálne depresívne, väčšinou je to skľúčenosť a bezvýchodiskovosť, prameniaca z jednotlivých obrazov. V slovách ale občas zaznie aj niečo ako nádej. Dokonca aj to zdobenie vianočného stromčeka môžeme zaradiť medzi najskľučujúcejšie scény celej sci-fi kinematografie vôbec. Že scenár nakoniec prešiel byrokratickým schvaľovaním a keď už prešiel, že bol aj nakrútený a premietaný, je jeden z najväčších zázrakov existencie Sovietskeho zväzu. (30.03.2018)