Hnus

Zhruba celá první hodina snímku je s odpuštěním nehorázná nuda. Možná jsem filmový barbar, ale takhle jsem se nenudil snad ještě u žádného jiného filmu. Na druhou stranu to, co přišlo potom, dokázalo upoutat pozornost, vyvolat mrazení v zádech a pocit stále se stupňující úzkosti (kterou zřejmě cítila i Deneuve). Jinak ale velké zklamání. Vím, že tenhle film si určitě nikdy dobrovolně nepustím znovu... (26.06.2009)

Unikum Hnusu spočívá v tom, že neexperimentuje s formou, nýbrž se sdělením, protože Polanski si je snad více než kdokoliv jiný vědom toho, že význam uměleckého díla hodnotíme podle toho, jak pomohlo progresivnímu společenskému vývoji. Styčný bod mezi experimentem v přírodních vědách a mezi experimentem v umění je nepochybně v jeho velikém společenském dosahu a ve vysoké odpovědnosti, s níž tvůrce k dílu přistupuje. Nikoliv ve formálních kvalitách, jak se domnívali někteří experimentátoři minulosti, kteří sice pronášeli odvážná a sebevědomá slova v teorii, ale v praxi se touha po tvůrčím činu rozmělňovala na drobné grešličky a heslem experimentu se často kryla tvůrčí neschopnost. Nejednou se experimentem omlouval nedonošený tvar a místo odvážných uměleckých činů se objevovala předčasně narozená nedochůdčata režisérských mláďat nebo šarlatánů, prohlašovaná s podivuhodnou odvahou za podniky „avantgardního“ umění. Nastal typický případ inflace, kdy mince ztrácí hodnotu a kdy ze situace těží paraziti a spekulanti. Kdejaký mladíček kladl si ambice objevovat nový svět a domníval se, že bojuje proti šosáctví, ve skutečnosti však právě šosáctví sloužil - protože nejlepší obranou zpátečníků bylo vylámat experimentálnímu umění zuby tím, že se stlačoval umělecký experiment na oblast pouze formální. Tak přestával být umělecký experiment nebezpečným a měnil se v pravý opak; šosácky chápaný „experiment“ nepomáhal kupředu progresivním silám, ale stlačoval umění na záležitost formální, a tím je odváděl od skutečnosti. Proto zvolil Polanski závažné téma, jež odvádí diváka od stylu k samotnému sdělení; odpovídají tomu i naturalistické scény (vraždy), jež na rozdíl od hitchcockovského konstruktivistického střihu pracují výhradně se záběrem. A stejně jako si Godard v 60. letech opakovaně dovoloval jistý impertinentní žertík a do sexuální ikony Belmonda nechával prostupovat intelektuála v krizi, i krásku Catherine Deneuve zastihl film v prekérní situaci, jež možná neodpovídá pravděpodobnosti, ale podtrhává nosnou, do postavy Catherine vepsanou látku. (31.03.2009)

Filmařské kvality i úmysly nezpochybnitelné, ale k vysoce sugestivnímu zážitku má Hnus pořád daleko. V neúprosné subjektivizaci vůči hlavní hrdince podobně laděné jako pozdější Rosemary, která ale měla vynikající Miu Farrow, zajímavé vedlejšáky a emocionálně silný, perfekcionisticky gradující vývoj. Repulsion má sice krásnou, ale herecky nemotornou Deneuve, a bezpochyby vynalézavou režii, která však nedokáže zcela zastínit šíleně zdlouhavou expozici a sám o sobě rutinní námět. Druhá půlka je ovšem zásluhou nepříjemné zvukové stopy a enormně sílícího pocitu mentální i fyzické izolace, vyvolané zmíněnou subjektivizací a promyšlenou prací kamery ve vztahu k bizarnímu prostředí, vskutku silnou filmovou zkušeností, kterou zpod kůže jen tak nevyškrabete. Škoda, že si takovou úroveň nedrží Polanski celou dobu... 70% (28.09.2018)

... hoho... s pozerskými ****hodnoceními se zase roztrh pytel a rázem Repulsion nakynul na červená kvalitativní procenta... popravdě, nestačím údivem kroutit hlavou... uspavajícím tempem podaný rozkol osobnosti magicky krasné, ba nedůvěryhodné (snad jen pro tuto roli) bloncky je úmorně nudný a nelze omluvit ani starším datem vzniku filmu.. co se týká fokusů na kukadla... ty měly být asi předzvěstí nějakého psycho defektu milé slečny? nene, uplně vedle... spíše nechtěný přešlap...agresivní kritika by byla na místě pro případ finále, ale to už ponechám pro jiného, stejně vytočeného usera... z očekávání raritní paranoie se vyklubala mimózní nuda s velkým n. hvězdičku nahodím jen za zajímavou kameru. 2/10 (11.08.2009)

Pěkné psycho o hrdince, která viděla tak černobíle, jako film, na který bylo dílko natočeno. Co všechno se může stát, když se příliš uzavřete před světem, odjede vám jediná osoba, na které visíte a sami spadnete do frustrace obklíčen absurdními vidinami. A to vše beze slov vysvětlování. Jen díky obrazům a vlastní fantazii se můžete dozvědět, co se vlastně děje. (04.12.2006)