Žízeň

Motto: "Každý má zřejmě exkluzivní práva na peklo." Od Žízně, jednoho z mála Bergmanových filmů, k němuž sám nestvořil scénář (napsal jej Herbert Grevenius podle stejnojmenné sbírky povídek Birgit Tengrothové), můžeš kupodivu čekat jeden z nejlepších kousků švédského režiséra vůbec. Vyprávění začíná v basilejském hotelu v předvečer letního slunovratu roku 1946, což ukáže i následná cesta Německem - loudící davy chudých u vlaku, zbořené siluety domů a stažení rolety, aby pohled na ně nekazil veselí. Nicméně tohle vše je pouze umocňující kulisou vnitřních válek, které se vedou uvnitř postav na dvou frontách, za prvé v příběhu mladého páru Ruth (zraněné baletky) a Bertila (toho hraje Birger Malmsten), za druhé v souběžném stockholmském příběhu Bertilovy bývalé přítelkyně Violy (představovaná samotnou autorku předlohy Tengrothovou). Z počátku tomu nic nenasvědčuje, neboť pozornost je zaměřena na minulost Ruth, jež se ve vzpomínkách vrací do doby vztahu s Raoulem, který ji trvale poznamenal (její "letní sen" se natáčel na ostrově Ornö, kde se pak filmovalo i Léto s Monikou). Nicméně "neexistuje muž, který by nezničil nějakou ženu, tak či onak" a proto "jdi k čertu, ty a tvoje mince a tvé studené oči!" Ó, ano, mince s reliéfem Arethúsy, která byla proměněna ve sladkovodní pramen v Syrakúsách a sjednocena s vodami říčního boha Alfeia. Ty jsou velmi důležité a možná napovídaji, že i opačná pohlaví mohou k sobě nalézt cestu. A tak navzdory tomu, že celý závěr filmu míří k tragédii, ten, kdo má někoho, ji snad může překonat: "Máme peklo. Ale aspoň ho máme navzájem." O stockholmské linii ještě poznámku, a sice tu, že si přijdeš jistě na své, ať už u psychiatra Rosengrena ("Já jsem zástupcem Boha na zemi.") či v bytě u přítelkyně Valborg ("Žena je jediná cesta ke svobodě a nezávislosti."). Asociace: Evropa, Nebe nad Berlínem, Krize, Tváří v tvář (20.05.2013)

"Žízeň vykazuje pozoruhodnou kinematografickou vitalitu. Začal jsem nacházet svůj způsob filmování. Ovládl jsem nemotorný stroj. Celkem vzato, fungoval tak, jak jsem chtěl. A to přece byl triumf." Jeden z posledních Bergmanových filmů pro kina, který mi chyběl do sbírky shlédnutých. Zklamán rozhodně nejsem, byť jsem překvapen, že třeba Jenni zde mluví o jednom z nejlepších snímků velkého režiséra, ale to je samozřejmě vysoce subjektivní věc. Nutno pochválit herce (jako vždy) a kameru Gunnara Fischera (krásné pohyby a též detaily obličejů) plus samozřejmě Mistr Bergman, který vykazoval vysokou úroveň už od svých režisérských počátků. Sám Ingmar si zde střihl vteřinovou roličku muže ve vlaku. Natáčelo se v Basileji, ve Stockholmu a na ostrově Ornö. (29.04.2021)

Cira perfektna natocena vztahovka, Bergman ovsem skuma medziludske vzthy v ramci normy, nesklzava do amoucelneho tliachania o tom, kto koho moze, nemusi ..... kor riesi to, ze isty manzelsky par nesmoze splodit potomka, nech uz je chyba u kohokolvek. A ked uz mam Bergmana ako znalca zenskych dusi, urcite beriem radsej tento film nez precenovany Kvinnors Väntan 1952. 85 % (29.07.2020)

Takový klasický raný Bergman - ví, o čem chce točit a jaká témata ho oslovují (tady tedy jenom vztahy a ženská psychika, náboženství a Boha z toho tentokrát vynechal, ale taky scénář nebyl jeho, tak se není čemu divit), ví, jak to chce vést a vede to i docela dobře, jenom je to ještě takové nedozrálé a docela i mdlé na sledování. Kdyby to natočil o takových deset let později, tak by to mohla být pecka a možná i jedeno z jeho nejsilnějších dramat, kdyby bylo podané opravdu zdařilé, ale takhle je to jen dobový průměr. 3* (25.01.2023)

Tohle už je plnohodnotný Bergman, tematicky i co se filmařský kvality týče. Ač není scénář jeho dílem, tématicky je to Bergman jak vyšitý: peklíčko manželství, vzájemná exploatace muže a ženy, jejich bytostná neschopnost si porozumět, zkoumání ženské psýché, manipulace (postava doktora - později na tuhle strunu hrají bergmanovské postavy umělců). Dobrý humor. Pozor: to, že je vztah ústřední dvojice negativně poznamenán hysterií a labilitou hlavní hrdinky, ještě neznamená, že se v tom "zdraví" lidé nenajdou. Opak je pravdou. Bergman promlouvá o povaze vztahu muže a ženy jako takové (Nietzsche: podstatou lásky muže a ženy je smrtelná nenávist). Proč protagonisté v mučivém vztahu setrvávají? Protože alternativa, tj. samota, je ještě mučivější představa. - Jediná výhrada: závěr je nepřesvdčivý, uspěchaný, neopodstatněný. (27.12.2015)