Gone to Earth

Hazel, milá, krásna, nerozhodná. Hoci vedela, že Edward je dobrák a pre jej čistú dušičku by bol ten pravý, záľubila sa do zlého chlapca Reddina. Poradiť jej nemal kto a so svojou nezávislou povahou, by si radiť ani nedala. Jej naivná nerozhodnosť ma rozčuľovala. Pekná bola jej priam osudová láska k prírode a všetkému živému, zvlášť ku líške Foxy, ktorú vypiplala od malička.  Neskoro však pochopila, kto je dobrý a kto zlý. (11.04.2024)

Emeric Pressburger a Michael Powell byli skutečně skvělé režisérské duo a pro mě to dokazují v podstatě každým filmem. U snímku "Gone to Earth" netušíte, co vlastně máte čekat, ale když to pochopíte, uvědomíte si, že tihle dva melodrama prostě povýšili na něco neskutečně silného a emotivního, nikoli podbízivého. Konec s vámi dovede zamávat. (26.11.2016)

♫ „Nebeské harfy pre teba hrajú, hrali aj pre Krista s jeho smutnými očami, hrali pre Petra i pre Pavla, ale nikdy nie pre mňa. Nebeské harfy, zo skla vyrobené, zelenšie ako tráva po daždi, hrali pre Petra aj pre Pavla, ale nikdy nie pre mňa. Nebeské harfy hrajú vysoko aj nízko. Chladným a daždivým vetrom sa predieram, aby som našla svoju harfu. Tak zelená ako jar ich má roztrieštená harfa bez strún.” ♫ • Dnes zrovna »oslavujem« najmä teda i to, že vďaka práve tomuto vydarenému titulu - autorského tandemu - Powell & Pressburger, som oficiálne zhliadol už konkrétne 3600. titul v chronologickom poradí, k čomu mi mimochodom priamo poslúžila i táto hriešne technicolorová - romanticko-dramatická záležitosť s obzvlášť rozprávkovými prvkami; no predovšetkým sa ale snáď naprosto jednalo i o akýsi herecký koncert: čiernovlasej a zeleonokej, príležitostnej speváčky, a k tomu veruže i veľkej ochranárky prírody [pre zaujímavosť: na svoju líšku Foxy určite jakživ nedala dopustiť, ktorá následne v dianí zohrala ešte veľmi kľúčovú úlohu...], čiže vskutku mimoriadne sexuálne príťažlivej protagonistky Hazel Woodusovej v priam elektrizujúcom stvárnení prostredníctvom Jennifer Jonesovej, ku ktorej sa jej «filmový tatko,» Angus, miestami naozaj správal ako nejaký, pardon za výraz, hajzel, len toľkoto na margo k danej veci. • Po dejovej stránke sa najskoršie nachádzam kdesi len vo „viktoriánskom Anglicku” [v roku 1897]; presnejšia zemepisná šírka by sa najskôr vzťahovala ku grófstvu Stropshire, kedy sa postupne začína kryštalizovať klasický, »milostný trojuholník«, kedy si zrejme zase znovu v duchu sami hovoríme: „Skrátka, asi nič nové pod slnkom, čo by sme niekedy predtým už niekde nevideli,” no zároveň ale podotýkam, že iba ozaj máloktorý z nich by ma tak extrémne zasiahol rovno do srdca, čo si teda vôbec pamätám... • Medzi trojicou hlavných postáv sa totižto rysujú zvlášť komplikované, medziľudské vzťahy, t.j. okrem medzitým už predsa trocha viac spomínanej Hazel, sa k nej pridávajú i dva mužské protipóly: zeman John "Jack" Reddin & pastor Edward "Ed" Marston [„predstaviteľ Jacka, D. Farrar; v mojom terajšom vnímaní, ako "farár", si teraz vymenil úlohy s predstaviteľom Eda, C. Cusackom, a to v opačnom ponímaní...”], pričom ústredná línia udalostí pomaličky «naberala na obrátkach» s úzkostnou atmosférou v rámci celku, ktorú hlavní režisérski autori systematickým spôsobom vyšponovali až kamsi na úplné maximum. • Hollywoodska krásavica a manželka vychýreného producenta Davida O. Selznicka, si tentoraz konečne odskočila i na Britské ostrovy, aby totiž vytvorila  jednu zo svojich najzaujímavejších postáv, čo sa divákom doslova vryje do pamätí; a to rozhodne nielen iba mne. (03.04.2024)

Tento melodramatický snímek se mi pod kůži nedostal, žádná z postav mi blíž k srdci neproklouzla.. Hlavní ženská postava mi nesedla, nedokázala jsem jí uvěřit a v podstatě jsem ani nevěděla čemu věřit, když ona sama byla bloudící ovcí.. Pro mě o žádný milostný trojúhelník nešlo, manžel byl slušňák až za hrob a toho druhého muže ovládala touha po sexu a touha po ženě, kterou nemůže mít, opravdovou lásku či skutečný vztah dvou dospělých milujících se lidí jsem v tom nenašla.. P.S. V mnohém souhlasím s kolegou Krtkem a chválím jeho komentář, hezky napsaný. A poděkování Willymu za rozšiřování filmových obzorů. (08.04.2024)

„Zmizela v noře“ sice pro mě zdaleka nebylo AŽ TAK netradičním filmovým zážitkem, na jaký vás můžou připravit některé zdejší komentáře. Spíše jen vybrané prvky příběhu, jako např. spolužití hlavní hrdinky s liškou, posouvaly toto barevné kostýmní melodrama k čemusi méně obvyklému. Vizuálně pestrobarevná výprava spolu s vedením romantické zápletky mi v jistých chvílích působily až menší boj s pocitem, že nesleduji o moc víc než dobový kýč pro pamětníky, ač na druhé straně mistrně zvládnutý, protože mě příběh i podání dostatečně přikovaly. Čím však déle tenhle neklidný romantický biják z horského lesa, zelených plání a tamních obydlí plynul, tím ještě víc mě dostávala silná atmosféra spolu s příchozími událostmi a výraznou magií, která se linula ze zvoleného prostředí i v souvislosti s motivy nadpozemské víry a spjatosti člověka s přírodou. Moje předchozí (a první) setkání s tvůrčí dvojicí Powell–Pressburger v Otázce života a smrti dopadlo možná o půl schůdku větším nadšením, ale i tady jsem si zvláště ke konci uvědomil (a pár hodin po skončení teprve plně pociťuji), že jsem měl čest s něčím, minimálně v rámci filmu svého druhu hodně vydařeným a působivým, ve finále s nezapomenutelnou dramatickou tečkou... Navrch bohatá zvířecí společnost, neobyčejná ženská hrdinka skvěle ztvárněná Jennifer Jones a ze zbylých herců svým charismatem vyčnívající David Farrar, ač v částečně negativní roli. [80%] (31.03.2024)