Karty na stole (S10E02)

Vražda ako umelecké dielo, keď sa taká podarí, aj Poirotove srdce zaplesá a vykúzli mu úsmev popod fúzy, hoci odhaliť vraha nevyhnutne musí. Bez neobvyklej asistencie by sa to ale vrahovi nemohlo podariť a v tom je práve to umenie. Zo začiatku nikto nemá motív a na konci je podozrivý každý z partie bridgu, zostáva už len váhanie, či ide o úkladnú plánovanú vraždu alebo o oportunistickú. –––– Každý sa niekedy mýli, aj vy však? – ... Áno, pred 28 rokmi. (15.12.2013)

ZASE SI JE PŘECHCAL, ERKYLE! Nadmíru interesantní zápletka, jíž do dokonalosti chyběl jen trochu méně prostější konec! Hercule opět křehl pod pohledy mladých slečen z Devonu, zatímco jeho družka z branže slídila a tahala rozumy od aktérů karetního večera. Nanejvýš vtipné je, že v každém Poirotovi je zmínka o Egyptě (ach Luxor!), o šedých buňkách mozkových a neslušnosti masturbace na veřejnosti. Hercule, tys slídič dvakrát pomazaný! 96% (23.08.2014)

Nebýt několika božských Herculových eskapád a samolibých frků, byla by to dost nudná salónní detektivka s nahlavu postavenou motivací a utrápeným závěrem. Ač nerad, po většinu času jsem se zalykal mdlými postavami a afektovanými konverzacemi. Myslím, že mezi příběhy na půdorysu "večírek u podivína s vraždou místo zákusku" je tenhle zoufale průměrný. Půl hvězdičky za tradičně skvělého Sucheta. (21.01.2007)

Když jsem Karty na stole četl, nenapadal mě žádný způsob, jak to natočit, aniž by před zhlédnutím člověk musel vypít šedesát litrů kafe, aby vůbec v čilém stavu vydržel do konce. Ne že by kniha byla nudná, to vůbec! Jenže je prostě málo akční a spíš hodně komorní. Okruh podezřelých je zde omezen víc než jindy a nikdo tam (až na závěrečné ,,topení na loďce") nic nedělá. Všichni jen sedí a Poirot chodí od jednoho k druhému a ptá se, jaký nábytek si z místnosti zavražděného pamatují, jak si pamatují průběh karetní hry... Byl jsem tedy mile překvapen, že tým kolem Sucheta zase vyvázl s čistým štítem. A i když podívaná ve stylu Kill Billa nebo Vetřelců se z toho samože vykřesat nedala, aspoň neunudili. ,,Nuže, zahráli jsme si. A já jsem opět vyhrál." (12.02.2007)

Tohle je jeden z nejhorších scenáristických zásahů do původního knižního příběhu. Nejen výměna osobností a viny u obou spolubydlících, aby se objevilo téma homolimerence (chorobná závislost na druhé osobě stejného pohlaví), ale také nespecifikovaná perverze inspektora Battla a především homosexualita jedné z hlavních postav jsou účelově přidány, aby se adaptace vešla do moderní obsese sexismem. To vše čpí takovou touhou po senzaci a hlásáním novodobých paradigmat, že i ve srovnání s jiným účelově přidaným homosexuálním motivem je tentokrát adaptace Agathy přes čáru. Ponechme stranou, že koncentrace i způsob hry bridžových hráčů byly odsunuty na druhou kolej (byť název byl zachován). Ponechme stranou, že autorčin úhel pohledu byl označen za rasismus a z Shaitany je teď milý podivín. Problém je, že krom těchto účelových změn novodobé etiky (či náboženství) nebylo nejen nic žánrově podnětného přidáno, ale navíc byla zprzněna i samotná detektivní zápletka původní. Nemusíte porovnávat s předlohou, abyste seznali, že toto ztvárnění je nudné, zmatené a nelogické. Už při šmudlání injekční stříkačky v krvavém obinadle člověka zákonitě napadne, který pitomec tohle mohl myslet vážně. A když Poirotovi stačí zamávat před vrahem obálkou (obálka supluje falešného svědka knižní předlohy), litujete nejen ztraceného času, ale i autorku předlohy samé. (06.03.2021)