Řeka

Romantický snímek z prostředí Indie, o kterém se dá se říci, že takových je skutečně jako šafránu. Indická exotika, britská dospívající dívka a její příběh první lásky, který sama vypráví. Názvosloví -řeka- je použito ve smyslu prožitku života lidí. Ano, řeka života je tažným lanem objektivní myšlenky lásky spojené z představivostí, nedosažitelnosti svého snu a slz. Řeka jako symbol nekonečnosti plynoucího života a nástrah. Postavy příběhu zažívají trvalost řeky v kontrastu povahy své existence. Bolest a radost tří žen, které jsou odlišné a ve svém smyslu přesto podobné. Podobné touhy, zmatené emoce, nedosažitelnosti svých snů a zklamání. Avšak stejně jako plyne řeka, i dál plyne lidský život. Cyklus života pokračuje. Sedět u břehu a dívat se se slzou v oku jak voda v řece proudí dál naznačuje, že i život proudí dál a že nic není ztraceno. Prostředí indického venkova jen z části poukazuje na indickou kulturu, ale to je jen jako takový menší doplněk místa dění. Klasický film o lásce tří dívek k jednomu muži s hlubokou filozofickou myšlenkou, který má co říct i dnes. (08.09.2017)

Zamyšlení nad životními hodnotami v podmanivém vyprávění, na němž je jasně patrné, proč ho tak obdivuje Martin Scorsese - ta práce s úlohou vypravěče, který seznamuje diváka s postavami, prostředím i jeho mytologickou náturou, je příkladná a osvěžující. Sdělení filmu, který je víceméně jednoduchou morální pohádkou, je dost jednostranné a omezené, ale radost ze sledování a přilnutí k indickým tradicím rozhodně zůstává. (15.10.2018)

Indie, viděná ve vzpomínkách na první lásku - tedy barvitá, bájná, podmanivá a snivá (a to i navzdory smrti v ní skryté). Věru, takhle nějak si našinec Indii maloval, když čítával příběhy páně Kiplingovy. Renoir byl kouzelník, jinak si nedovedu vysvětlit, že jsem sledoval příběh, jehož synopse mohla sloužit i jako podklad pro příběh z červené knihovny. Dokonce i té dle běžných měřítel neatraktivní hlavní hrdince vdechl kouzlo. Více než film je to sen. (02.06.2012)

Zrovna táto, podotýkam filmová - Rieka, je zložená z nasledujúcich vlastností: A) najprv z prameňa, ktorý je v tomto prípade nikto iný, ako francúzsky režisér Jean Renoir. B) Tok predstavuje predovšetkým to britské, herecké osadenstvo. C) A nakoniec tu máme i ústie, na čo sa vzťahuje najmä bengálska časť Indie, v ktorej sa nachádzajú tieto krásne exteriéry, a do toho si napokon primiešajte aj - surovinu, na ktorú je natočená (Technicolor), no rovnako sa do popredia tlačí aj konkrétny príbeh, v ktorom hrajú zase asi najväčší prim - tri protagonistky - Valerie, Melanie a Harriet, pričom posledne menovaná, je zároveň rozprávačkou i sprievodkyňou tohto diania, ktoré "poznačilo" príchod amerického kapitána Johna, ktorý buď pobláznil tieto dievčatá, alebo skrátka ony pobláznili jeho, či dokonca je to úplne narovnako? • A jedno z tých dievčat, mimochodom, sa o rovných dvadsať rokov neskôr "preslávi" i v Mechanickom pomaranči pod taktovkou Stanleyho Kubricka, ak to takto môžem vôbec nazvať, a teraz práve intenzívne premýšľate, ktorá z nich je to vlastne? Áno, predsa vám trochu naznačím jej občianske meno - Adrienne Corriová, ktorá mala následne mimoriadne ťažkú úlohu, ktorej by sa niektoré jej kolegyne rozhodne vzdali, čo ale našťastie nebol jej prípad. • To je ale hudba (ďalekej) budúcnosti, pritom o tomto hudobnom doprovode, sa skrátka nedá napísať asi nič iné, ako iba to, že je to pre diváka - nepredstaviteľným relaxom a oddychom, vďaka čomu som ani proste nemohol lepšie ukončiť tento filmový rok - a vzápätí sa pozitívne naladiť hneď na ten nasledujúci, ktorý by mohol ešte vo veľa veciach prekvapiť, ale nekrič hop, kým nepreskočíš... • Minimálne, čo sa týka celkovej vyváženosti tohto filmového diela, patrí k tomu najlepšiemu, aké som v tomto kalendárnom roku videl, i keď som mu ani tentoraz neudelil päť hviezdičiek, ktoré by si kľudne zaslúžilo. (30.12.2022)

Indie pro věčně nepokročilé... Nádherný film, po výtvarné stránce nekonečně pestrý s jakousi blíže nespecifikovatelnou živelností a optimismem navzdory. V profilu visící plakát krajně mate, z několika důvodů ani náznakem nekoresponduje s Renoirovým chápavým líčením. Předně, snímek není exkurzí po jednotlivých kulturních zvycích daleké entity, podobá se Ejzenštejnově přístupu při jeho filmování v Mexiku – subjektivně posbírané informace, zjednodušení, ale taky nadšení a úcta k nepoznanému. Vizuálně Řeka rozhodně nepůsobí asketicky, v občasných intencích upomíná na barvitý styl Douglase Sirka či Vincence Minelliho (autorů té doby za oceánem), možná je to mírně usedlá režie prostá experimentů, ovšem staré Renoirovy zásluhy ve vývoji stylu přenesl i sem (hloubka pole, další aktivní mizanscéna ukrytá za rámem hlavního plánu v úchvatném poslední záběru). Ten vhled do cizí kultury je výhradně pro naši obec, vypravěčka až intimním způsobem popisuje prosté dojmy, čímž připomene křehkou vazbu Karen Blixen ze Vzpomínek na Afriku. Vzpomíná však výhradně na dívčí léta, trampoty rodinou a láskou motivované. Není dvakrát atraktivní a ani za mák příjemná (zlé dvojče Shirley Temple), přesto v ní Renoir rozeznal takové vnitřní fluidum, že jsem z ní nespustil oči. Indie její optikou se nepodobá bollywodskému běsnění, tanců pomálu, zpěv dokonce jen asynchronní. Je příznačné, že „nejindičtější“ moment celého filmu je vyprávění příběhu, který si malá Harriet vymyslela. Mě to nevadí, melodramatičnost a nepochopení už napáchaly velké škody, ale Řeka netrpí dvojakými úmysly, okouzlení prostředím je zjevné. (01.11.2011)