The Crazies

Já prostě nemohu jinak, než za plný počet... V dnešní době je tento film rozhodně neznámý KULT, kterým Romero založil další subžánr, který bych nazval asi nějak jako "nakažení" ... Nejsou zde zombie, ale virus šířící se nekontrolovatelně a rychle, a který dělá z lidí totální šílence, kteří blbnou, ničí, vraždí, dělají monotónní činnosti atd. Ve své době bych jistě film tak vysoko nehodnotil, ale když se ohlédnu zpět horrorovou a sci-fi kinematografií, tohle je jasně první kousek, který neklade tolik důraz na napětí a akci, útěk partičky lidí ve zmateném městě plném nebezpečných nakažených civilistů a dále vše chladně ničících speciálních vojenských jednotek, ale právě na celkový zmatek, nemožnost zvládnout situaci, hlavním nebezpečím jsou zde spíše na povel poslouchající vyzbrojené speciální jednotky - obyčejní lidé, než nakažení Je zde obrovská míra kritiky společnosti, militarismu, společenských vztahů atd. Je to prostě myšlenkou naprosto geniální dílo, které se od poloviny začne věnovat i dobrodužství party lidí, kteří se snaží z nebezpečného prostoru a smrtelného zmatku uniknout na vlastní pěst ... Nechybí spousta akce, přestřelky, gore-efekty, vraždy ... prostě perfektní. Nejdříve jsem nechtěně viděl remake, ale tentokrát to podle mne bylo dobře, ten byl špičkový, ale byla to akční jízda zaměřená na konkrétní postavy a jejich dobrodružství, toho je opravdu zejména tísnivá, pesimistická výpověď, do které Romero zasadil pár konkrétních postav. Myslím, že pojem GENIÁLNÍ zde je rozhodně na místě. Tento druh filmů prostě miluju... (03.06.2010)

Doboví diváci museli v The Crazies vidieť jasnú odozvu na šialenstvo vo Vietname a je to cítiť dokonca aj dnes. Film je však obecnejší, nadčasovejší a je originálny v tom, že neponúka vyčíňanie vírom nakazeného obyvateľstva ako metaforu nejakého spoločenského neduhu, ale pýta sa, kde končí "normálnosť" a začína šialenstvo v ľudskom chovaní. Odpoveď na túto otázku je veľmi neutešená, oná hranica je totiž veľmi nejednoznačná. The Crazies by som snáď vytkol iba to, že spočiatku síce vidíme všadeprítomný chaos pri organizovaní karantény, avšak šialenstvo nakazených sa dostáva poriadne k slovu až neskôr. Stojí ale za to. (16.09.2023)

Romero je výtečný filmař, který bohužel uvízl v pasti vlastního kultu. Dnes díky tomu může vesele točit jeden zombie film za druhým, ale bohužel jsou neprávem opomíjeny jeho díla bez zombií nebo na ně jsou kladeny absurdní nároky porovnáváním se zombie filmy. Dokladem budiž "The Crazies", který je formálně mnohem promyšlenější, až avantgardnější a z hlediska obsažených významů výmluvnější a provokativnější než jakýkoli z autorových zombie filmů. Vidět "The Crazies" jen jako akční kritiku armády je poněkud zaslepené. Film vznikl v době, kdy americká společnost za sebou měla řadu mnohoznačných problémů a deziluzivních událostí, a odráží v prvé řadě obecně panující atmosféru strachu a pocit bezmoci. Film je skrz naskrz podřízen centrálnímu motivu šílenství, coby ztráty zažitých jistot a ideálů. V rovině příběhu jsou jím v určitém ohledu postiženy naprosto všechny postavy, které náleží do tří klíčových skupin - obyčejní obyvatelé, vojáci a velení v čele s prezidentem. Každá skupina je ohrožena druhými dvěma, což vede k všeprostupující paranoii. "The Crazies" tak ve výsledku představují mrazivě komplexní metaforu pro americkou společnost po vietnamské válce, lépe řečeno po ukončení její fáze „vietnamizace“. Vojáci v přízračných maskách a oblecích jsou pro obyvatelstvo agresoři, ale současně také civilisté útočí na vojáky. Do toho vstupuje všemocné velení, které pro zachování vlastní pozice lže veřejnosti a obětuje vojáky. I na individuální rovině se ukazují různé podoby šílenství, kterému nikdo neunikne – od nakažených civilistů přes odstrašující neinfomovanou naivitu vojáků či fanatičnost armádního vědce až po snaživého plukovníka, který je do kontaminované oblasti vyslán a posléze z ní zase stažen, aniž by mohl cokoli udělat (jeho dlouze snímané vyzvednutí z města na konci filmu lze navíc vnímat jako zneklidňující předzvěst atomového útoku). Šílenství prostupuje i formu filmu. Střihová skladba a mix zvuku v mnoha sekvencích vytvářejí chaos vzpírající se jakémukoli uchopení (překrývání několika hlasů tlumených plynovými maskami či několika frekvencí rádia), nelze jasně říci, co se přesně v určité scéně stalo (sekvence s oběšencem, zešílení jednoho z vojáků). Vojáci ve Vietnamu byli vystaveni paranoii, neboť nevěděli, kdo je jejich spojenec a kdo je naopak záhy zabije; Romero ukázal, že tento pocit přešel i na americkou půdu. Ve výsledku mohou nenakažení závidět šíleným, neboť ti nevidí hrůzu okolo sebe. (15.11.2009)

Velmi dobře vymyšlený sociálně-kritický horor. Chaos, paranoia. Jednotlivé skupiny (obyvatelé městečka, řadoví vojáci-maskáči, vedení) bojující proti sobě, často aniž by znali důvod. Vlastně přesný důvod ví jen málokdo. A ještě ke všemu v případě těch "kladných" hrdinů, tedy nakažených obyvatel v městě, nejde úplně lehce říct, jaký jejich čin je racionální, respektive normálně emocionálně impulzivní, a jaký už je projevem jejich nemoci zešílení. Je to chytřejší film, než by se na první pohled mohlo zdát. Člověk se až diví, kolik těch zajímavých linek se v remaku ztratilo. (03.12.2014)

Tak tady se náš Romero moc nepředvedl. Po Night of the living dead jsem čekal nějakou pecku, ale dostal jsem průměrnou a celkem suchou podívanou. Přišlo mi že Romero mohl více přitlačit na pilu a ne dávát jen náznaky čehosi a konec ustřihnout. Snad teprve podruhý v životě musím říct že remake je lepší než originál(první je Blob, ale je třeba říct že tyhle dva filmy remake potřebovaly narozdíl třeba od dementního Halloweenu 2 od Zombieho). (16.02.2011)