Návrat ztraceného syna

Borec není šťastný, i když by dle společenské šablony šťastný být měl. Takže to ostatní nepobírají, jelikož pro ně je štěstím žít, jak by "se mělo", být "normální". Jana by tou svou láskou mohla "milovat" naprosto kohokoli, kdo by jí tohle štěstí umožňoval. Stejně tak se vás lidi většinou ptají na to, na co by "se měli" ptát, ačkoli vás to třeba absolutně nezajímá. Nezeptají se na to, co vás zajímá, jelikož to asi nezajímá je, nebo to nenaplňuje tu jejich představu, na co je normální se ptát. V rámci rodiny se to však samozřejmě musí brát s jistou tolerancí, ti vás většinou mají rádi, což stojí nad frázemi, jen si prostě nemusíte rozumět. Existovat ve společnosti vyžaduje jistou míru přetvářky, žití svého života zase jistou míru rezignace na společnost. Jen ta láska dává člověku "zvláštní šanci beztrestně být přirozený k tomu jedinému ze všech lidí". Psychiatr i film samotný divákovi nic nenutí, snad jen upozorňuje, že člověk prostě musí hledat v sobě. Návraty nejsou návraty do léčebny, ale návraty do života, byť na jiná místa, kde nebude tlak žít dle šablon. Ale jestli někdo našel štěstí v tom, že žije dle šablony, že žije normálně, tak ať, je to jeho pojetí štěstí, které ho může činit skutečně šťastným. Považovat to za rezignaci, by bylo stejně příkré, jako ono nepochopení "protistrany" vyčítající nenormálnost. Možná si za to může Ztracený syn sám. NA MĚ TAM JE MOC LIDÍ (03.07.2007)

Návrat ztraceného syna považujem za zaujímavý film. Nerozumel som všetkému, nie so všetkým som súhlasil, ale ani raz som nemal potrebu zapnúť rýchloposun. V tom sa líšil od iného Schormovho filmu - Každý den odvahu, ktorý som prakticky celý odignoroval, lebo mi nemal čo povedať. V Návrate mi prekážali niektoré dialógy, na môj vkus príliš neherecky deklamované, na čo som pomerne citlivý. Veľmi vzdialene mi pripomenul Dobří holubi se vracejí, a to nielen názvom. (07.10.2020)

I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje. (26.08.2010)

V jednom z komentářů jsem se dočetl, že má jít údajně o divácky nejpřístupnější Schormův film. Jsem na rozpacích, protože pár jeho kousků jsem v minulosti ohodnotil slušně a Den sedmý, osmá noc mě dokonce svého času nadchl. Pocit z Návratu ztraceného syna by se dal přirovnat k zážitku slepce, který navštíví obrazovou galerii. Ten snímek mě ani nenaštval, ani nerozrušil nebo nezdeptal, spíš mě prachsprostě uspával - a to je v době pozdního odpoledne poněkud překvapivé, protože nic nemůžu svádět na vyčerpání a noční čas. Existenciální krize je sice prevít, ale tohle zpracování je pro mě ubíjející. Možná jen mám taky svou diváckou krizi a období, kdy upřednostňuji jiné žánry a jiný styl režijní práce. Za co je ta jedna hvězdička, vlastně nevím, protože jsem se se Schormovým filmařským viděním a jeho vyhořelými lidskými troskami dokonale minul. Celkový dojem: 25 %. (03.04.2016)

Nikdy som sa asi nenudil tak rád, ako pri tomto filme. Scenár bol ako trhanie pravdy až zo dna duše. To predsa život a systém robí z človeka blázna, ak sa nechá. Veľká myšlienka, ktorá nemusela byť vyslovená. Pri takýchto filmoch rozmýšľam, že by som sa zrejme bál ísť na psychiatriu aj na návštevu. Veď by si ma tam mohli nechať! A čo potom? Už aj bez toho predsa uvažujem, kto mňa vôbec potrebuje... (02.11.2013)