Úhoř

Príjemný film s fantastickým Kódži Jakušom. Jeho Jamašita je uveriteľnou postavou, ktorá sa zmieta v tragédií a podobne ako uväznený úhor, ktorý je jeho spoločníkom, sa snaží nájsť miesto, kde by mohol patriť. Dôraz na hlavného hrdinu, ktorý je obklopený rôznorodými postavičkami funguje. Prostredie malého mestečka je tu využité na maximum a absenciu výrazných dramatických scén sa tu Imamura snaží nahradiť ukázaním jednoduchého spôsobu života malomestských ľudí, ktorých najväčšou drámou je nájsť si k sebe cestu. Hoci sa tu Imamura na začiatku nezaprie. Striekajúca krv, nahé telá a silná dramatická atmosféra - zvyšok filmu je skôr poetický a príjemný. Film, ktorý z jeho druhého tvorivého obdobia trochu vybočuje ale svojou príjemnosťou a úprimnosťou baví. Ústredný hudobný motív je krásny a skvelo dopĺňa feeling celého príbehu. Finále je potom pozitívne ladené, čo je tiež niečo v čom by ste Imamuru ťažko hľadali. Nie dokonalé. Má aj lepšie filmy. Ale aj napriek tomu to bolo veľmi príjemné. (01.07.2020)

...po Hluboké touze po božstvu a Baladě o Narajamě bylo tohle opravdu velké zklamání. Podivná snůška vypiplaně nepravděpodobných zápletek, neuvěřitelných povah a okolností, uzlovatý děj směřující k závěru jak ze špatného amerického filmu. Část viny beru na sebe pro totální neznalost japonského temperamentu - ale při sledování jmenovaných mi to nevadilo. Nacházím souvislost mezi ujetými povahami z ...božstva, ale chybí tomu oslnivost vizuálna a osudovost. Připomíná to pozdní Resnaise - jde tu jakoby o něco víc, než o film, ale nedrží to moc pohromadě. Nechápu Zlatou palmu, fakt ne... Budu pátrat v režisérově díle dál. (07.08.2011)

Jako u většiny pozdní tvorby Shoheie Imamury, jde o soubor relativně náročných sociálních a psychologických témat, podávaných však poměrně vstřícně, s určitou hravostí a víceméně odlehčeně (minimálně oproti předcházejícím etapám tvorby - viz např. Insect Woman, Murderous Instincts, či o něco později Vengeance Is Mine). Proces resocializace hlavní postavy po propuštění z vězení je pojímán spíše humorně, vážnější je Imamura, co se týká citového zrání hlavních aktérů a zejména scény s jídlem (především ta první - nebudu vyzrazovat, při/po shlédnutí je zcela evidentní, co mám na mysli) jsou neskutečně silné, svou intenzitou dosahující kvality vrcholů rané režisérovy tvorby, a přitom naprosto jednoduché, obyčejné a nevyumělkované. Téměř ***** (02.05.2010)

„Nikdo nezná tvého otce. Ale pořád jsi fantastický úhoř!“ :) Zdejší obsah mluví o biazrních figurkách a svérázné psychologii a mně nezbývá než souhlasit. Ještě konání Jamašity, v němž se probudí ve vypjatých okamžicích silně radikální sklony, jsem většinou pobíral, ale v konání hlavní ženské postavě Keiko se už orientovat bylo docela náročné, v chování dalších postav kolem též a tady mě nezbývalo, než prostě tolerovat svéráznou japonskou náturu. Ještě hůře jsem se zvláště ze začátku orientoval v příběhu, který sice plyne chronologicky, ale některé události explicitně nezobrazí nebo přeskočí, že jsem měl víckrát pocit vzniku jakýchsi „děr“ v příběhu (nejvíc kolem případného uplynutí času mezi úvodní vraždou a propuštěním vraha na svobodu), z nichž některé se vyplňují a odhalují náhodnými zmínkami mnohem později. * Když jsem viděl jména Šóhei Imamura (neviděl jsem od pana režiséra jiný film, ale vím, že je oceňovaný) a Kódži Jakušo (viděl jsem s tímto hercem jen Vysokou školu smíchu, ale tam mě svým výkonem úplně odrovnal), vznikla ve mně velká očekávání, na jaká samotný film pro mě plně nedosáhl – a to i přesto, že rybařské scény u vody i ty další, které ukazují Jamašitův vztah k úhoři, mě hodně nadchly svým ztvárněním a atmosférou, Kódži Jakušo dokáže diváka uzemnit (možná i nejvíc) v mlčenlivých scénách s jedním zarytým pohledem a film po skončení i vnímám jako nezapomenutelný v tom pozitivním slova smyslu. Postupně dobře graduje a splní i to očekávání, z jehož vyplnění jsem úplnou radost neměl, přál-li jsem Jamašitovi lepší pokračování osudu. Ale působivé to určitě bylo a celé dění směrem k závěru mi výsledný dojem z filmu, s jehož zvláštním stylem jsem se necítil být vždy úplně kompatibilní, rozhodně spíše posílilo. [75%] (24.06.2023)

Japonské pojetí psychologických filmů vypadá buď tak, že vám o postavách doslovně řeknou vše, nebo nic přímo neopodstatní, ale nechávají na divákovi, aby konání postav nějak pochopil a díky tomu je chápal. Úhoř je ta druhá kategorie, což je pro mě dobře i špatně. Dobře proto, že mi přílišná doslovnost vadí, špatně proto, že jsem místy jednání postav opravdu nerozuměl. Ale po několika podobných japonských filmech už to dokážu brát, takže mi stačilo, aby chápal chování a činy hlavního hrdiny v celku a to se naštěstí stalo. Taky je to film o vyrovnání se s minulostí, tíze vážného činu, které se Yamashita nikdy nezbaví, vlivech dobra a zla a také o negativním vlivu potlačování emocí. Od všeho je tam něco, nikdy ale ne moc a jako celek to sice má místa, která mi buď přijdou zbytečná, nedotažená nebo jsem je nepochopil, ale stále to funkčně ladí a rozhodně to ve mě zanechalo víc, než Černý déšť. Navíc je to i lépe natočené a obecně víc propracované, ale možná to tak vnímám proto, že Černý déšť je spíš první možností japonského psychologického filmu. Tak jako tak je ale ke svému tématu málo silný, zatímco tady nejde o národní, ale osobní tragédii, ale Imamura tomu dokázal dát něco navíc, co tam chybělo. Slabé 4* (30.09.2023)