Tichý týden v domě

Neustále opakující se motiv připomíná věčný stereotyp života. Pondělí: postel-práce-postel; Úterý: postel-práce-postel; Středa: postel-práce-postel; Čtvrtek: postel-práce-postel; Pátek: postel-práce-postel; Sobota: postel; Neděle: postel. (07.10.2007)

V dalším krátkometrážním počinu Jana Švankmajera vidíme opět jednotu reálného a fiktivního světa, opět vidíme personifikované předměty, opět iluze popírá realitu a naopak. Muž, zcela všední, voyeur, ve zdánlivě opuštěném domě pozoruje věci kolem sebe, jejich utajený a převrácený život: animovaný zvířecí jazyk konzumuje živé i neživé předměty, židli narůstají křídla, květina uschne a vzplane... Absolutní věcnost, surrealismus, manýrismus, Švankmajer. (05.03.2009)

Veľmi podarený experiment. Chlapík sa z taškou plnou náradia dostane do jedného domu a počas celého týždňa (každý jeden deň) z ručnou vŕtačkou spraví do steny dieru a z vedľajšej izby sleduje surrealistické scénky a pohyby všemožných nástrojov a predmetov. Každý deň si vyvŕta ďalšiu dieru do inej izby a sleduje čo sa tam deje. V posledný deň, v nedeľu, s hrôzou ujde. (08.12.2015)

Poté, co Švankmajer opakovaně předváděl mistrovství v synchronizaci střihu a hudby, přišel s něčím nečekaným – s tichem. Ať už hlavní hrdina nakoukne do kterékoli místnosti, znamená to, že následující fantastické děje budou provázeny absencí zvuku. Příběh samotný je dostatečně švihlý, je v něm pár prvotřídních nápadů, ale na dvacet minut mi to přišlo málo (70%). (22.03.2009)

Tichý týden v domě, taková malá vzpoura, vzepření stereotypu a můj poněkud spoileroidní interpretující komentář. Muž středního věku jako partyzán vnikne do domu, kde se zavře a začne vrtat díry do zdí. Dělá to sedm dnů. Vezme si náčiní, vrtá, uklízí náčiní, nařídí budík, zhasne, jde spát. Zvoní budík, vstane, rozsvěcí, bere náčiní, vrtá, uklízí náčiní, nařídí budík, zhasne, jde spát. Zvoní budík, vstane, rozsvěcí, bere náčiní… Sedm dní dokola pořád to samé bez jediného slova. Přitom vytvořenými dírami sleduje různé surrealisticky pojaté rutiny všedního dne, psaní na stroji v práci, mytí nádobí… aby nakonec do děr nastrkal dynamit a vyvedl z baráku doutnák. Jediné co bych snímku vytknul jsou zastarale působící stroboskopické efekty, které Švankmajer nikdy předtím nepoužil a i v pozdější tvorbě se jim důsledně vyhýbá. Dokonce prohlásil, že kdyby točil Tichý týden znovu, že by to udělal bez těchto efektů. Oproti tomu je velmi zajímavou změnou absence pro Švankmajera typické rytmizační hudby. Jediným zvukem jsou ruchy v domě. Zdá se, že vnitřek domu je ukotven v realitě, ale Švankmajer toto zdání narušuje tím, že „realitu“ zachycuje černobíle (vlastně je to spíš jakýsi hodně tmavý odstín modré) a surrealistické výjevy nám předkládá v jasných sytých barvách. V jeho tvorbě je tak vůbec typické, že zobrazuje všedně vypadající věci/zvuky v takové podobě, jak na ně v reálu nepohlížíme, jak je nevnímáme a vědomě či podvědomě v nás vyvolává neklid. A ví proč. Představa, že člověk podlehne všedním stereotypům je opravdu velmi zneklidňující. (22.03.2009)