Můžem i s mužem

Po večeru, kdy jsme v ostravském divadle viděly výborné představení Producenti a klábosení u vína až do rána, jsme si po probuzení s kamarádkou daly snídani, kafe a tenhle film. Viděla z toho asi patnáct minut a nedokoukala. Vyprávěla mi o tom a že by ji zajímalo, jestli to bude mít nějaký děj. Tak jsme se koukly. Zhruba po půl hodině, kdy jsem na to hleděla s otevřenou pusou a každou chvíli jsem pokládala otázky: co to je, kdo to je, proč to dělá, proč slaví narozeniny v bytě u cizí staré paní s cizími lidmi, jsem se ptát přestala. Jen jsme si říkaly, že tohle přece není film, tohle je jako divadlo. No, a pak jsem si tady přečetla, že to je divadelní hra Vandy Hybnerové, která si z toho udělala i film. Mám ji ráda, líbí se mi jako ženská i jako herečka, ale tohle byl fakt úlet. Nemyslím, že by se mi to líbilo v divadlo, ale tady se mi to nelíbilo přímo hrozně. Místy jsme se sice řezaly jako koně, ale to bylo napůl z nevíry, že tohle fakt někdo myslí vážně a hlavně: že na to někdo dal peníze. Kdybych se na to nedívala po flámu a s kamarádkou, asi bych to do konce nevydržela. Ta jedna hvězda je za opravdu dobrou Vandu Hybnerovou a za totálně "jeblou" ezo Kateřinu Hrachovcovou, která to snad ani nehrála. Bože, kde jsou ty časy, kdy jsem si u Života na zámku říkala, jaká je to šikovná mladá holka, ze které určitě něco bude. No... vlastně NĚCO z ní je. :-D (29.10.2023)

Miluju divadlo. Jenže mnohdy převést divadelní hru na filmové plátno znamená průser. Hru jsem neviděl, ale film se absolutně nepovedl, zatím největší letošní propadák. Jedna hvězdička za tango, originální text I will survive s textem Vandy Hybnerové a Michala Kerna - po Arvédovi ho vidím velmi nerad v něčem takovém, z toho mě až bolí u srdce filmového a divadelního fanouška. (26.10.2023)

Mně se to vlastně i líbilo… Jenom mám dlouhodobej osobní problém s Vandou Hybnerovou. Vadí mi, že se stylizuje do nezávislé, alternativní umělkyně, a pak si střihne další roli v nějakým dalším stupidním seriálu na Nově nebo na Primě. Vadí mi, že má tendenci k povýšené aroganci, i v autorským filmu ale prokáže nízkej intelekt, když zahlásí, že pokud přicházel jeden (mail) za druhým, tak přišly dva. Jenomže výsledek téhle jednoduché slovní hádanky jsou tři. Vadí mi, že je flink. Když se pustí do mimické etudy s flaškou rumu ve splachovadle, tak pro ni realisticky sáhne, ale pak ji vyndá, jako by ji od té flašky nedělila žádná překážka. Vadí mi na ní, že ji ani po těch letech nevadí, dělat z Rašilovova odchodu téma tu na divadelní hru, tu na divadelní hru ztvárněnou do podoby “filmu”. Prostě ji nemám rád. Nemám rád ani její eklhaft estetiku- mazlení se s vajglama, kapsy bůhvíproč narvaný dortem… Ten produkt jako takovej ale úplně nezatracuju, mělo to cosi do sebe. (28.10.2023)

Čekal jsem něco úplně jiného. Letmý pohled na propagační materiály evokuje další z řady českých romantických komedií pro ženy a evokuje to i místní hodnocení. Nejsem si úplně jistý, do jaké míry jde o záměr tvůrců a do jaké míry je to tak špatné, až je to svým způsobem dobré, ale nemůžu říct, že se mi to nelíbilo. Divadelní adaptace přenesené na filmové plátno ne vždy fungují a zrovna zde se tvůrcům tu iluzi filmu nedaří vybudovat vůbec, nějakým zvrhlým způsobem se jim ale cíleně či nedopatřením podařilo vybudovat tak divnou atmosféru, že jde místy o regulérně dobrý psychologický horor. (03.11.2023)

Skrabatělé poštěváky sobě. Absurdně groteskní divadelní férie, čpící zatuchlou rybí kafilérií a dechem špatného trávení, o mindrácích z nemrdání špatně holených popřechodových samic za zenitem. Ty dle současných trendů zapomněly po zahnití kundy stárnout s grácií a proměňují se tak vesměs ve dva základní typy. Odporné, rezignovaně žluklé prasnice, které, místo aby hnuly povislou prdelí, se raději odevzdávají do pohodlného náručí gastroporna a pečlivě si pěstují nepřirozeně hnusné a řádně oštětinované laloky a převisy, a odporné, nesoudné plastické trhaviny které, místo aby hnuly povislou prdelí, se raději odevzdávají do pohodlného náručí botoxu a invazivní chirurgie a pečlivě si pěstují nepřirozeně hnusné balóny vepředu i vzadu, bestiálně neladící s povislými krky a kýtovou celulitidou, chemicky svraštělou kůži a liposukcemi zkrabatělá břicha. A všechny pak svorně skučí, že se na ně ten jejich bývalý seladónek zvysoka vysral, když už se na to nemohl bez dávení dívat, dal přednost nějakému flexibilnímu, sportovně založenému matroši, byť i stejné předraqové kategorie, a kromě deviantů, škaredých zoufalců nebo upoceně odevzdaných pivních mozolů už o ně nikdo nechce opřít ani hajzlovou štětku. Tudíž se slzami stékajícími po masitých či klobásovým jedem deformovaných obličejích si truchlivě mnou vykuchané netopýry nad fotkami neméně toxiny napajcovaného dědy Bredpitky, lkají nad chlapským zmrdstvím, a spolu s nimi zjevně i řádná kohorta obdobně postižených líných qočen a pudlíkovských zženštilců. No, je vidět, že to má základ ve slepičím divadle, a pokud by se jeden povznesl nad ztřeštěné mimicko – groteskní prvky či rádoby umělecké pseudoabsurdity, mohl to být vcelku solidně průměrný a zatuchle roztomilý debut pohledem přes prsty stále skoro šmrncovní 3D Vandy. To by to ale nesmělo obsahovat množství větší než malé opravdu žinantních trapáren, zejména v podobě veškerých kreací evidentně vyšinuté, odpudivě prkenné a zoufale formaldehyd chlastající báby Káhiry či té naprosto děsivé „vpohoděpizdy“. Ty se opravdu bez projímavého studu nedaly, tudíž musím se svým soudem, byť i jako jindy zarytý feminista, emancipant a bobromil, jít pod hranici dobrého vkusu. (20.11.2023)