Láska na útěku

Volná pentalogie filmových osudů Antoina Doinela se uzavírá v jeho třiceti letech v období rozvodu s půvabnou Christine. Obvzláště v první hodině se rekapituluje Antoinův život pomocí vzpomínek, které jsou tvořeny útržky z minulých čtyřech snímků, což by nevadilo kdyby jich bylo pár na dotvoření atmosféry hrdiny procházejícího krizí středního věku. Jenže zde je jich až přehršel (kolem šedesáti) a jsou poskládány takovým způsobem, že jsem uvažoval zda tak nefungující film vůbec pochází od geniálního režiséra Truffauntova formátu. Tato část vypadá jak kdyby byla určena publiku, které ostatní filmy nezná. Naštěstí v závěrečné části již máme zrekapitulováno a tak nastupuje klasická emocionálně silná typicky "truffautovská" část. Obvzláště od scény rozhovoru Colette s Christine na lavičce je snímek za plné hodnocení. A úplný konec je úžasný. Sbohem Antoine a doufám, že se ti v životě povede dobře, škoda že již bez nás diváků... (27.01.2007)

L'amour en fuite je posledným, piatym príspevkom zo série o „fiktívnej postave” Antoineovi Doinelovi, pričom som ho doteraz videl len v celovečernom debute Les Quatre cents coups, keď sa mi režisér túto „medzeru” snažil vykompenzovať častými a vkusnými flashbackmi, ktorými v podstate priamo rekapituloval konkrétne udalosti predtým, ale zároveň som sa tiež ocitol i v prítomnosti, kedy musela táto postava čeliť niekoľkým výzvam naraz, za ktorými trebať hľadať ženy, veď ako inak. Jednak sa práve rozvádza, so súčasnou priateľkou sa neustále iba háda, či na niekdajšiu starú lásku znovu naráža, a tak po spojení všetkých týchto prvkov dohromady, sa vskutku zaujímavá konštelácia medziľudských vzťahov vytvára, čo našťastie neostalo bez akejkoľvek odozvy z mojej strany, keďže som presvedčený o tom, že predstaviteľ Antoina Doinela, čiže francúzsky herec Jean-Pierre Léaud, sa pre zrovna túto, autobiografickú postavu, doslova narodil, ináč povedané sa taktiež jedná i o režisérove „alter ego”. Prekonať originál je síce naprosto nemožným cieľom, no i napriek tomu som ešte stále zvedavý i : na jeden krátky príbeh a na dva dlhometrážne, čo si určite nenechám len tak ujsť. (18.08.2022)

Jestliže jsem byl zpočátku zaražen tím, jak moc se tento film ohlíží za předchozími 4 díly volné doinelovské série (a říkal jsem si, zda je kvůli tomu Láska na útěků srozumitelná i pro člověka, který starší filmy nezná?), nakonec jsem to docenil. (Ostatně mě napadá, že zvláštní je už jenom to, že dnešní člověk si může pustit všech 5 filmů za sebou, zatímco tehdejší diváci neměli v podstatě jinou možnost než vidět je v kině - a mezi prvním a posledním dílem uběhlo dlouhých 20 let, prostor pro připomenutí - a revizi - dávno zapomenutého zde byl tedy velký). V tomto ohledu mě potěšilo, že se do děje vrátila Marie-France Pisier v roli Colette, která po 17 letech od událostí ve snímku Antoine a Colette vše nově vysvětluje ze svého pohledu ve vynikající scéně ve vlaku, která je podle mě jedním z vrcholů filmu (a obecně obdivuji způsob, jakým se zde Truffaut nejenom vrací ke svým starším snímkům, ale jak jejich různé události často zasazuje do jiného kontextu a vykládá je jinak - přijde mi to neobyčejně tvůrčí). Mimochodem jak se mi tato herečka ve zmíněném starším snímku nelíbila, zde doslova září a zcela zastiňuje Antoinovy další ženy - Dorothée v roli Sabine ještě ujde, ale Dani už je zcela ultimátní ošklivka, a u Claude Jade jsem se pro změnu zhrozil, co se jí stalo s obličejem, protože ještě o 7 let dříve v Rodinném krbu byla zcela úchvatná. Celkově si rozhodně nemyslím, že by to tento film byl zbytečný - naopak podle mě přidává mnoho nového k původním skvělým filmům - a tím člověka přiměje je vnímat jinak - a je jejich působivou závěrečnou tečkou. (07.09.2018)

Francois Truffaut se příliš nechal unést vědomím, že zakončuje jednu – mnohými milovanou – sérii a více pozornosti tentokrát věnoval tomu co bylo, než tomu co je. Jeho snaha o pěkné zakončení Doinelovské pentalogie vytěsňuje snahu o natočení pěkného filmu. Přes šedesát tu delších, tu kratších retrospektiv vybraných z předchozích filmů (a povídky) někomu udělá radost, někoho naštve. Ano, lze mluvit o šizení diváka, jenže Truffaut je všeobecně považován za režiséra jdoucího divákovi natolik vstříc, až uvěříte, že takhle to je správně, že takhle to má být. Není to špatný film, není to dobrý film, je to dobrý hraný vzpomínkový dokument. Po Rodinném krbu, který jsem si s každým záběrem víc a víc vychutnával, bylo sledování Lásky spíše útrpným čekáním na spásu závěrečnými titulkami a rozpustile nasládlým songem „Láska na útěku“. Ten však zazní také na samém začátku, takže proč čekat devadesát minut? Přece proto, že to je poslední článek jedné milované série. :) 70% (03.11.2006)

Závěrečný díl doinelovské série je kanonádou flashbacků, které člověka znalého předchozích filmů spíš otravují než cokoliv jiného. Kdyby měl Truffaut trumf v podobě dříve natočených, ale neviděných scén, bylo by to o něčem jiném. I tak se na to ale dívat dá, byť úrovně předchozích dílů Láska na útěku ani zdaleka nedosahuje. (20.01.2008)