Poslední metro

"V Paříži se po jedenácté večer nesmí vycházet. Nikdo si nemůže dovolit zmeškat poslední metro..." V září roku 1942 byla polovina Francie okupována Němci a Truffaut do této doby zasadil jeden ze svých posledních filmů. Poslední metro je krásná variace na jeho starší snímek Americká noc; filmovou kameru vyměnil za prkna, která znamenají svět, a režiséra Ferranda vystřídal skrývající se ředitel divadla, autor a režisér Steiner. V tomto filmu však prim hraje především jeho manželka Marion (Catherine Deneuve) a mladý herec Granger (Gerard Depardieu). Snímek je metaforou přirozeného lidského odporu vůči utlačiteli a především také zobrazením obrovské lásky k divadlu, kterou "obyčejný" člověk chápe jen s obtížemi. Přitom právě kultura hraje nezastupitelnou roli v posilňování jakési národní pospolitosti. Podobně jako ve filmu Jules a Jim i zde se rozvíjí poutavý příběh vztahu trojlístku lidí - dva muži, jedna žena - který se odehrává na pozadí válečného strádání a zoufalé bitvy o divadlo, jehož přežití závisí na úspěchu připravované hry. Jako vždy vynikající režie (mého nejoblíbenějšího) Francoise Truffauta a skvělý Depardieu a Deneuve...v součtu pět hvězdiček. (03.08.2006)

POSLEDNÍ METRO není určitě posledním filmovým zážitkem. Snaha o neotřelé a ne zcela pravděpodobné pohledy postihující svým způsobem velmi zajímavé situace protiněmecké rezistence představuje v tomto francouzském případě zcela neobvyklý pohled na pařížskou divadelní scénu. Hlavní postavy, ztělesněné Deneuvovou a Depardieuxem, jimž zdatně sekunduje relativně méně známý - ne méně schopný nebo osobitý - Jean Poiret, nastavují odvrácenou tvář německé okupace tehdy ještě nevichystické části Francie na podzim 1942 a v dalších měsících a letech války. Obraz, který nabízí režisér Truffaut, pro něhož okupace zůstávala zřejmě trvalým traumatem jeho dětství, se v základních ohledech neliší od toho, který známe z českého prostředí. Až překvapivě velká částí inteligence hrdého římskogermánskokeltského národa Vercingetorixova a sv. Jany z Arcu až překvapivě lehce propadla při reparátu z vlastenectví, ale i obyčejné lidské slušnosti. I nejtužší tíseň nezbavuje zcela lidských potřeb a i intimní momenty, odehrávané v ne zcela klasických kulisách zákulisí divadelního prostředí, si v Truffautově líčení zachovávají stále cosi z francouzskké noblesy. Závěrečná děkovací scéna inscenace současného dramatu je v tomto případě víc než symbolická. Poděkovat musí totiž i ten, kdo si našel cestu k tomuto skvostu světové kinematografie. (02.12.2007)

D+D+D+D=?Deneuve-Depardieu-Divadlo-Deutschland,áno,okupované Francúzsko,v divadle sa nacvičujú hry,riaditeľ Lucas je židovského pôvodu,ktorý sa musí skrývať pod scénou,pod javiskom,v pivnici,lebo „kruté radosti” skopčákov nemajú s nikým zľutovania,Lucas dáva inštrukcie svojej žene Deneuve,a aby toho nebolo málo ,do divadla prichádza „nový” herec Depardieu,ktorý je okrem toho členom odboja.Depardieu je sukničkár,ktorý si rád začína s každou ženou,pokiaľ nedostane poza uši...Hry sú nacvičené s maximálnymi svedomitými presvedčivými výkonmi,tak divadlo Montmartre praská vo švíkoch,budú i ďalšie,ale hukot sirén ich prinúti sa schovať pod zem,do bezpečia,do metra,kde im svitá na lepšie časy...Retro film s krásnou Catherine ,kostýmami,ktoré sú jej ušité na mieru,mladým Gérardom,velikánom herectva,kde réžiu má na starosti Francois Truffaut z rešpektovanej francúzskej novej vlny,ktorý v tomto odvetví patrí k najvyššej vrstve,dokonca ho považujem za vplyvnejšieho tvorcu ako Jean-Luc.Ale vytkol by som zdĺhavosť alebo mi chýba trochu viac napätia,pre fanúšikov tohoto ťažkého umenia sa jedná o dostatočne prevedené filmové spracovanie,ktoré takpovediac stojí na mieste,ale priláka dvomi MENAMI francúzskej kinematografie Deneuve+Depardieu. (22.12.2014)

Na Truffautovi se mi líbí, že se nikdy nezalekl jakéhokoli jiného typu filmu než kdy dřív točil a tak si vyzkoušel různé styly a žánry a tenhle film toho není zrovna výjimkou. Jednak tím válečným tématem, ale také tím, jak přístupné a divácké to vlastně je. To rozhodně nemyslím špatně, naopak je dobře, že si zrovna tohle našlo víc diváků, protože to téma fungování divadla během druhé světové je určitě zajímavé a nedá se říct, že by ho Truffaut podal špatně. Jen si myslím, že to není až tak výrazné jak mohlo být a že se tu tak moc nesourodě střídá divadelní zákulisí s událostmi druhé světové války, že to nakonec není pořádně ani o jednom. Do jisté míry to každé jednotlivě řekne o sobě sice dostatek, ale jako celek to podle mě nešlo moc dohromady, nebo aspoň ne takhle. Tentokrát mám z Truffautova filmu sice slabší zážitek, ale určitě ne špatný. Jen to mohlo být lepší... Silné 3* (08.04.2023)

Nie som príliš priaznivec filmov z druhej svetovej vojny. Neustále používajú rovnaké motívy, dokola skôr zneužívajú tragédie holokaustu a ich pointy a posolstvá vyznievajú rovnako. Preto je príjemné naraziť na film, ktorý pôsobí inovatívne, aj keď som ho videl 30 rokov po jeho vzniku a odvtedy sa toho o danej problematike natočilo neúrekom. Romantická dráma na pozadí vojnových udalostí a vojnové udalosti na pozadí romantickej drámy. (20.05.2012)