Rodinný krb

Stvrty Duanel, a rozhodne dalsi vyborny film. Jean-Pierre leaus /Porcile, La Nuit Americaine/ je pre mna vyborny herec. Aj v tomto filme ustupil dej, ale to tuna nevadi, lebo je to vyvazene vgybornou reziou, perfektnymi dialogmi a obdivuhodnymi hereckymi koncertami. Dobre, v strede nastupila na 5 minut nuda, ale to je vec tolerancie : 80 % (21.06.2016)

Přepsáno v dubnu 2018. Rodinný krb je lehkou a osvěžující komedií v truffautovské formě vnímaní estetiky. Sarkastický nadhled zjemňuje a zlehčuje stereotypy, spiklenecky se rozhlíží do všech stran a chystá další kulišárnu, či neškodně provokující žertík. Trampoty mladého manželství v opojném očekávání i nedostatečné připravenosti pro zvolenou životní úlohu. Zkušeně se vznáší odlehčený rytmus, s úsměvem pokouší, trestá, všímá si podrobností, žertuje s náhodou. Udržuje si elegantní kultivovanost, veselou vitalitu i smířlivé pohlazení. Hlavní postavou komediální části pentalogie je Antoine Doinel (zajímavý Jean-Pierre Léaud), lehkomyslně bezprostřední mladík v záhybech manželského soužití, nedostatečně připravený na počátek stereotypu jménem rodina. Život ještě není dostatečně ochutnán ve všech příchutích, příležitosti lákají svoji tajuplnou přitažlivostí neznáma. Život se ochutnává s hlubokým nádechem, výjimečnosti elektrizují, přesto nelze nic dlouhodobě zkrotit mimo koleje rutiny. S porozuměním a s ironickým dovětkem se přihlíží vzepření se všeobecnému očekávání. Hlavní ženskou postavou je Christine Doinel (šarmantní Claude Jade), atraktivní a připravenější část mladého novomanželského svazku. Pohled na budoucnost je obsažen i v přijímání přítomnosti. Důležitou postavou je Kyoko (zajímavá Hiroko Berghauer), pokušitelské dobrodružství s tajuplně hrdou obřadností běhu života. Slavnostní důstojnost způsobuje oněmění úžasem a bouří nad míru představy slastné rozkoše. Výraznější postavou je Lucien Darbon (příjemný Daniel Ceccaldi), Antoinův tchán a smírná vstřícnost mladého manželství. Z dalších rolí: Antoinova kolegyně a sekretářka Monique (Barbara Laage), nadržená sousedka a servírka Ginette (Danièle Girard), optimistická Christinina matka (Claire Duhamel), mrzoutský soused a operní zpěvák (Daniel Boulanger), jeho trpělivá manželka Silvana (Silvana Blasi), otevřený provozovatel koloniálu Césarin (Jacques Jouanneau), jeho uštěpačně bodrý kamarád (Pierre Maguelon), strach vzbuzující kabaretní komik (Claude Véga), samotářský soused Desbois (Jacques Rispal), bezostyšně půjčující si Jacques (Jacques Robiolles), Antoinův roztržitý anglický zaměstnavatel Max (Billy Kearns), uvolňující prostitutka Marie (Marie Dedieu), či plod manželství Alphonse (Emilie Barbault, Frédérique Dolbert). Rodinný krb je příjemně osvěžující komedie se sarkastickým nadhledem partnerského soužití. Uličnicky hravé, esteticky pečlivé, stylově zábavné v Truffautově poetice. Kousavé vsuvky nepostrádají shovívavost. (20.04.2009)

12. FFF Jak jsem mohl tušit, že du na komedii? =) François se patrně inspiroval v Potížích s Harrym. (23.11.2009)

Moje poskakování napříč francouzskou kinematografií je nahodilé a nijak časté, takže nepřekvapí, že tohle je má první zkušenost s François Truffautem. Jsem si vědom, že oba novomanželé prochází vývojem, ale nemyslím si, že by mi byla postava Antoina sympatičtější, kdybych předchozí film (Ukradené polibky) viděl. Od první chvíle na mě působil odtažitě, sobecky, asexuálně... . Neměl vůbec žádnou chemii s Christine, resp. krásnou Claude Jade. O komedii se v první půli moc mluvit nedá...sledujeme mladý manželský pár před založením rodiny a figury kolem nich, které tvoří jejich ekosystém. Zajímavější to začne být až od chvíle, kdy se na scéně objeví Japonečka. Najednou se víc odváže i Truffaut a z relativně fádního příběhu, se vyloupne smutněmilé vypořádávání se, se selháním a zradou nezralého, slabošského a sebestředného muže. Je to kořeněno troškou nakyslého humoru, ale pointa mi moc nesedla. Žádné prozření Antoina se nekonalo, vlastně skoro naopak. Slovy jedné z postav....bylo to takové venkovské... . (17.02.2024)

Tak to bývá. Dívkasi vezme chlapce, stane se ženou, porodí dítě a čeká, že se z chlapce stane muž. Jenže čeká marně. Pro něho není partnerkou, ale náhradní maminkou, které může před spaním kontrolovat prsa. A tak, když se večer s exotickou milenkou vleče, komu pořád volá a pláče? Své ženě. Jenže ta už jedno dítě má a nepotřebuje k němu ještě dětského manžela. Truffaut kopíruje Strindbergovy Manželské historie, ale dělá to s nadhledem a lehkostí. (24.02.2009)

Tak to je poprvé, co jsme si s Antoinem trochu padli do noty, co mi pohled do jeho světa nepřipadal nezúčastněně zlehčující, ale sympaticky odlehčený, co mi jeho drobné sviňárničky nezkazily potěšení z drobných poetických radostí, jako jsou klukovská zaměstnání barviče květin a lodičkového kapitána, sousedský cvrkot činžáku nebo cameo pana Hulota. Co já vím, možná je to tím, že má ten syčák tentokrát vedle sebe rovnocennou postavu, na které mu dokonce snad i malounko záleží, možná jsem k tomu jen sedl v té správné náladě. Úplně jsem dostal chuť vrátit se příležitostně na začátek k Les quatre cents coups, třeba už bych tentokrát věděl, jak se na ně koukat. (30.05.2016)

to co som vychvaloval na ukradnutych bozkoch sa tu absolutne stratilo. krasne dialogy nezachrania plasticku postavicku kyoko a ani priemerny vykon jean pierre leauda. ale kedze mam slabost pre Christine, davam styri. (04.01.2007)

No.. upřímně mě nejvíc zaujaly kusé a nečetné, ale přece jen se občas vyskytující záběry Paříže r. 1970, interiéry a dvorek. Velkoměsto v detailu ne až tak blyštivé... Scéna s čekáním na pevnou telefonickou linku a způsob urychlení jejího zapojení mi taky něco připomínal. ***Tím jsem nějak vyčerpala pozitiva, která se mi z tohoto filmu dostala pod kůži. Příběh mi připadal varující: Mladá žena, která se vdá za nezralého kluka. JEMU po čase začne vadit to, co se mu na NÍ dřv nejvíc líbilo. Když se při náznaku krize objeví na scéně jiná žena, historie se opakuje: Japonka ho fascinuje svou jinakostí, on odchází od rodiny (nechá manželku s ročním synem svému osudu a nazdar). Ovšem právě to, co se MU na japonské milence tak líbilo, HO po čase tak nudí, že při každé příležitosti telefonuje ženě domů... Jedna věc mi vrtala hlavou celou dobu promítání a nedostala jsem na ni odpověď: proč se ti dva vůbec brali?? (22.11.2009)

Nemám ráda, když někdo pomlouvá své rodiče. Uměním si nelze vyřizovat účty. Věru hezký způsob, jak deklasovat vlastní klasiku. Francouzský Štěpán Šafránek, spíš prozaik než poeta, dospívá a prodělává ženitbu, ústup od svobodného zaměstnání a upsání se americké přepravní společnosti. Zájem začínají mít paničky a Japonky. A doma čeká žena, které visí na postelí Nurejev. A řvoucí synek; doufejme, že jeho. Rodinným krbem Truffaut pokračuje v dokonale vytříbeném způsobu nahlížení žánru coming-of-age a zároveň se nakonec přiblížil tomu, za co se jeho série uvykla považovat, ke komedii, i když je to stále příliš závažné, než abychom se dokázali smát bezstarostně; něco takového si ostatně příslušník nové vlny musí i v časech kolaborace s mainstreamem zapovídat. Emocionální torturou občas problesknou povedené, byť přísně civilní gagy jako setkání s tchánem v bordelu či přerušovaná epizoda z přítelem z mládí, který rafinovaným způsobem mámí z hrdiny peníze. Klíčovou zprávou filmu je však potvrzení zkušenosti všech, kteří jsou dost staří, aby si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži: život se stává stárnutím snesitelnějším. (14.11.2016)

Přišlo mi zajímavé, že v rozchodu manželů tam jsou stejné pasáže jako v Hebké kůži. A nejlepší bylo, jak se s tchánem potkaliiv bordelu. (16.09.2018)

"O čom je tvoj román?" "O živote vo všeobecnosti, o mojej mladosti ... Od konkrétneho k všeobecnému."     Štvrtá časť pentalógie o živote Antoina Doinela, tentokrát o slastiach a strastiach rodinného života. Antoine a Christine sú ohromne sympatická dvojica, ktorá si spokojne žije v malej komunite (bytový dom s dvorom), kde sa všetci navzájom poznajú (s výnimkou jedného záhadného muža). Šťastné manželstvo ale dostane vážne trhliny, keď si Antoine začne bizarnú romancu s Japonkou ("Ak spácham s niekým samovraždu, bola by som rada, keby si to bol ty."). Film má presne tie atribúty, ktoré ja, ako Truffautov priaznivec, v jeho filmoch očakávam - podmanivú kombináciu hlbokej ľudskosti a osobitého humoru. A keď som uvidel pána Hulota, ktorý sa sem akoby zatúlal z iného filmu, nemohol som sa zdržať smiechu.     "Si mojou sestrou, mojou dcérou, mojou matkou ..." "Dúfala som, že budem tvojou manželkou." (02.02.2023)

několik trochu vtipných scén, jeden světlý okamžik (Tati), jinak bezbřehá nuda, film, jehož zhlédnutí až do konce (je to přeci legendární film od legendárního režiséra plný inteligentního humoru) mi dělalo doslova fyzické problémy... (21.08.2006)

Pokud bych měl Rodinný krb hodnotit jako samostatný film, hodnocení by bylo o hvězdičku nižší. V souvislosti s předchozími díly pentalogie film funguje (díky moha odkazům) lépe. (03.08.2008)

Nesmírně živý film, zachycující tolik aspektů dějové reality, že se skoro blíží literární próze. Sledovat ho je jako číst novelu s tím rozdílem, že pozorně číst stačí jen jednou, ale pozorně sledovat je lepší několikrát. A jaká je to próza? Čtivá, ale často přemýšlivá, plná postav potýkajících se s mnoha problémy, vřelá ale ne klamající. Nic divákovi nenalhává. Vztah mezi dvěma manželi byl skutečně hluboce přátelský, takový který vytrvá. (04.01.2012)

Nevidím na tomhlem filmu nic tak převratného. Rozčiloval mě hlavní hrdina, děj byl příliš nezajímavý a já v něm nenelazle žádný význam. Několikrát jsem se usmála. Dále nic. Nuda. Nuda. Ano, vím, že jsem jako jediná dala pouze jednu hvězdičku xD. (24.01.2008)

Dobré. (13.03.2014)

Ještě jsem snad neviděl, aby se ve filmu takovým způsobem plýtvalo slovy a časem, jako v Rodinném krbu. Předlouhé minuty poloprázdných scén a žvatlání o ničem nemají konce. Jediným plusem je pro mě prostředí filmu (tuším, že Montmartre ještě před érou turistických davů a snobismu v centru Paříže). (18.10.2012)

Kdo je to Antoine Doanel-je uvědomělý, šarmantní nebo nemehlo se štěstím-někdy to, někdy ono… Sere mě že to nevyšlo, ta ulice a smilství je v něm hluboce zakořeněna. Knihy, dítě, Japonka, nalezení v rodičů v rodičích jeho partnerky. Barvení růž=nedaří se mu v lásce; miluji ty obrazové výřezy. (07.12.2021)

Čtvrtý film v Truffautově sérii filmů o Antoineovi, který se tentokrát více soustředí na chronologii a celkové téma příběhu, který působí oproti předchozím dílům mnohem celistvěji. Milostné pokračování, které je svojí přirozeností, zábavností a roztomilostí podpořené skvělými charakteristickými postavami a dialogovými pointami, jenž jsou typické svojí lidskostí, vřelým humorem, lehkostí a velmi specifickou tvůrčí atmosférou Truffauta, který prostým, přesto uměleckým stylem srovnává dva odlišné objekty a zobrazuje normální manželství střední třídy, jenž začíná, plyne, končí a obnovuje. Především druhá tragická a depresivní polovina je nádherným důkazem toho, jak sofistikovaně dokáže Truffaut vykreslit vztah dvou oddělených lidí, kteří se navzájem neustále milují. Vše s elegancí, hravostí, uměleckým a vizuálním citem, který vytváří nádherně sladký a uspokojivý pocit filmové radosti. Filmová série, do které se divák každou další minutou stále více zamilovává. (17.01.2022)