Petrushka5

Dechberoucí příroda, která je stejně krutá jako nemilosrdní lidé. Film nabízí tolik krásy, proto doporučuji jednoznačně ten největší filmový sál ve vašem okolí. Velký problém mám však s dějem, kdy přílišná romantizace a idealizace postav působí stejně lacině jak vystřelené květiny z poutě. A nesmrtelná ústřední postava vyvolává spíše zdvyžené obočí a sarkastické prupovídky než sympatie. Spoiler: Nejvíce sympatií nakonec vzbuzuje největší záporak filmu jakožto jediná realistická postava, neboť on jediný upřednostňuje holé přežití nad vznešenými a pochybnými ideami, jedná účelově a rozumě v tom nebezpečném konci světa, chce se vymanit z každodenního ohrožení života a vést vstřícnější a klidnější způsob bytí.

My vetešníci si na filmu smlsneme, i když nechceme. Mnoho kouzelný tretek, možná dobré a možná špatné obrazy, sochy. Galerie uvnitř venkovské stavbičky! A záběry na ztemnělou krajinu, rybník, svíčky, hra stínů... Mlask. Když zde v komentářích vyčítají dlouhé a bezobsažné záběry, tak musím doznat, že ty mě bavily nejvíce. Psychologie postav je třesky plesky, tak trochu postavená na hlavu. Malíř-vizionář je asi nejvíce uvěřitelnou postavou, protože on "také nikdy neumře"... A my ostatní také ne. (Má první ČSFD projekce)

Asi žádná z hlavních postav vám nebude vyloženě sympatická. Přehnaně dominantní matka, tak trochu hysterka a citová vyděračka. Syn je na první pohled divnej týpek v divným svetru, maminčin mazánek a největší outsider ve škole. A přesto vás to chytne, je to napínavé, rychlé, je zde mnoho bizarních postaviček a postav. Ale jsem trochu rozpačitá, co se týče dalších sérií. Proč je nutné, aby všechny současné seriály měly x milion sérií? Zde už za chvíli nebude koho zabíjet, přece jen jsme na území nepříliš velkého města, navíc Bates nám musí ještě dospět, což s sebou nese povinnost vykuchat a vycpat mnoho zvířat...

Z plejády rádoby sofistikovaně naaranžovaných mrtvých andělů mě jímala úzkost. Úzkost z toho, že seriálu se nedaří vyvolat mrazení ani s hromadou mrtvol. Šokuje dnes někoho ve filmu mrtvola? Rozřezaný hrudník? Ne. Tak pojďme ukázat, že se z mrtvol dá udělat umělecké dílo. A celé to na mě působilo strašně samoúčelně.

American Horror Story přináší potěšení pro milovníky hororové scény, existenciálních dramat a zároveň i romantických temných příběhů (něco ve smyslu vyspělejší Twillight). Pro mě trochu zjevení, jež na jedné straně ohromuje brilantní ironií, černým humorem, na straně druhé i hlubokou citlivostí. Chvílemi se člověk pubertálně hihňá, jindy se cynicky směje, v dalším záběru okouší bezbrannost a zoufalství všech lidských tvorů. Příběh je zaměřen na poražené, na promarněné naděje a sny, osobní selhání i jakousi vyšší nepřízeň osudu (Bůh, mimozemšťané, karma?). A pokud jsou v AHS nějací vítězové, tak ke kýženému „happy endu“ (happy end skutečně musí být v uvozovkách) dochází jen skrze kruté a velké ztráty, které dokáží ustát jen ti nejsilnější. První série přináší pohled na osobní selhání, na tenkou hranici mezi duševním zdraví a nemocí. Kde končí jedno a kde začíná druhé? A umíme a můžeme vůbec odpouštět? SPOILER: V tomhle bodě mi přijde nejzajímavější postavou Tate, který v sobě shrnuje všechny hříchy předchozích obyvatelů domu, zabíjí děti a dospělé, znásilní ženu, zapálí člověka, je závislý na drogách… Naproti tomu druhá se již nebojí namířit prstem na většinovou společnost, na naši netoleranci a zbabělost. Vrahy a blázny zavíráme v nelidských podmínkách do blázince, strpíme, aby mezi nimi žili často i duševně zdraví a neviní lidé. Cokoliv jiného a cizího vnímáme jako hrozbu, které musíme bezpodmínečně čelit, zastavit ji a nedovolit, aby i nás morálně čisté a bezchybné roznesla na kopytech … Tehdy zavírali do blázince lesby, etnicky smíšená manželství byla nepřijatelná, fyzicky znetvoření lidé neměli šanci obhájit, že jejich duše pokroucená není apod., v obdobných stereotypech ovšem nežili jen lidé v 60. - 70. letech, v určitých paralelách k nim dochází samozřejmě stále. Obě série mají společné výrazné ženské charaktery, které se vyznačují velkou bojovností a nezanedbatelnou dávkou kuráže. V první sérii mám na mysli Violet, která se svým svérázným způsobem dokáže postavit mnohému. A Constance, která přežívá jednu ztrátu za druhou, stále nezlomená a odhodlaná, dopouští se sice stále stejných chyb, ale nic z toho ji nedonutí to zabalit, vzdát se. Ve druhé pak sestru Jude a novinářku Lanu. Třebaže o nějaké návaznost obou sérií nemůže být řeč, přece jen se zde střetáváme se shodným hereckým obsazením, kdy Jessica Lagna dokonale ztvárňuje silné ženy, které se nebojí prosadit, ale zatímco postava Constance marně touží po prominutí a zároveň nedokáže dospět k žádnému hlubšímu pochopení sebe a druhých, tak postava sestry Jude vše zmíněné už nachází a nakonec se dočkává odpuštění a spasení(?). Evan Peters v postavě Tatea znázorňuje chaos, hlubokou duševní rozpolcenost a marné volání po klidu a míru, naopak v Kitovi spatřujeme protipól, který sice zpočátku také zoufale hledá, ale nakonec dosahuje všeho, po čem Tate mohl jen toužit. V této „satisfakci“ nacházím určitou naději, kdy nedosažitelné věci se stávají dosažitelné, i když ne tady a v tomto čase…

Gilda Bessé ve mně evokovala Zeldu Fitzgerald... Je to tak trochu spratek, co se stále hledá, chvíli maluje, chvíli se věnuje filmu, chvíli fotografuje... Ve své moci si drží dva miláčky, které si nahnala do zlaté klícky , má je ráda svým "ugly love" způsobem. Miláčci vesele hopsají, jak se zrovna Gildě hodí, jsou poslušní a milí, jednoho dne ji sice opustí pro jakési vznešené ideály, že válka ve Španělsku je jejich morální povinnost, ale i zde se ve svých "hlavách v oblacích" vracejí ke Gildě. Hlavní hrdinka je zoufale nesympatická, druzí dva stojí jen v jejím stínu, jsou to nudné postavy nudně ztvárněné. Čekala jsem velkolepější a osudovější drama. "Kdo jde na bál, musí tančit." - Henri Cartier-Bresson

Sociální drama ze školního prostředí, kde učitelé ztratili veškerou naději a žáci zřejmě nikdy žádnou neměli. Třebaže obdobné téma je časté, zde se to podává novým a lehkým stylem, snímku se daří překročit hranice žánru, není to film o školství, je to film o nás.. A osobně mám radost z Adriena Brodyho, neboť tohle je přesně typ role, pro kterou byl svým vzhledem, vyzněním a vším určen, žádný rádoby akční hrdina z Predátora, King Konga apod..

Za největší pěstitelský úspěch dokumentu považuji doplňující linii s Karlem Gottem. Karl Gott zpívá pro blaho komunistického lidu, Karel Gott po návratu z Ameriky popisuje zážitky s LSD, Karel Gott na náměstí s Karlem Krylem v roce 89, Karel Gott po revoluci, Karel Gott dostává státní vyznamenání...

Souhlasím se všemi výtkami ohledně absence psychických pohnutek hlavních postav, jejich chování je skutečně daleko za prahem uvěřitelnosti, ale stejně tento film má pro mě určité kouzlo. Ty drobné detaily, záběry na starého muže a jeho byt jsou krásné (hodí-li se vůbec něco tak děsivě žalostného označit krásným). Konec byl i pro mě přehnaně umělý a prázdný, působí jako laciná snaha šokovat, vydolovat poslední zbytky emocí.

Před touto adaptací smekám, kam se na ni hrabou všechny ty nemastné neslané austenovské adaptace posledních let. Vím, je značný rozdíl mezi Elizabeth Bennetovou a Janou Eyrovou, ale obě hrdinky vynikají svou inteligencí, emancipovaností, vnitří silou a jistě další skvělými a výjimečnými vlastnostmi, které zde nemusím papouškovat... Proto předpokládám, že by je měl film zachytit, což se třeba u Pýchy a předsudku z roku 2005 pro mě nekoná. Naproti tomu Janě Eyrové zde daří vymanit z průměrné venkovské šedi a září jak diamant. Atmosféra snímka mi přijde stejně neobyčejná a uhrančivá jako sama hlavní představitelka!