Petrushka5

Taková průměrná romance, které se nebude líbit jen šedesátnicím, jejichž největším svátkem je usednutí k německým romantických zrůdnostem.. Je to poměrně vtipné a svěží, ale neutáhne to celé dvě hodiny, přála jsem si konec, přála jsem si konec bez dalšího polonahého Baldwina, pozorovat jeho zchátralé tělo mi přinášelo poněkud depresivní stavy, když si vzpomenu, že před pár lety (ok, více než před pár lety) vypadala jeho postava úplně jinak. Zanechme povrchností, nakonec se jeho nahota konala v ryze komediálním hávu, což nebylo nijak zdrcující, naopak patřilo k příjemnému zpestření posledních několika velmi dlouhých minut.

Dostala se mi do ruky první kniha série PK. Upřímně je spíše zázrak, že jsem si ji na pultech všimla, jedná se o nudnou obálku, která by se hodila spíše na béčkový románek o skautech. Nezklamal mě pouze první pohled. Vlastně nevím, co jsem přesně čekala, ale bylo to velké zklamání. Seriál se většinou drží předlohy, ale dokázal příběh povznést, vytvořit jej lepším, dodat mu potřebnou syrovost, barvitost a nezaměnitelnou atmosféru. V prvních dílech mě poněkud vytáčela blonďatá naivka, zvykla jsem si. Ke konci mi přišlo, že upírský Romeo už neví jaký další unylý výraz hodit (fanynky, nezabíjejte mě). Ale bavím se a těším na druhou sezónu.

Dokonale vyrobená ozdůbka, která se kouzelně leskne, ale ani třpyt neskryje, že je jen dalším zbytečným a prázdným předmětem. Forrest Gump sice není vytvořen tak skvěle, ale přináší laskavé pohlazení, což se o Buttonovi říct nedá. Zřejmě jsem očekávala příliš mnoho. Původně jsem dala čyři hvězdičky, ale zklamání neodpouštím.

Přirovnala bych k to k sledování rybiček v akváriu. Tak klidné, chladné, neosobní. Můžeme vidět i to nejhorší, jedna ryba krutě pozře druhou, ale dotkne se nás to? Za tenkými stěnami akvária se odehrává svět, který se nás netýká. Lituji.

Něco na způsob českého hloupého Honzy. Sledujeme sled obrazů, které vedou k předem zřejmému cíli - princezna a celé království jako bonus. Vážně čekáte, že tím budu ohromena?

Bez mučení přiznám, že jsem knižní předlohu četla. Nepovažovala jsem to zase za takovou šílenost, rozhodně ne horší než jsou knihy pro dnešní mladé slečny. Člověk si u toho docela příjemně oddychl. Bohužel u filmu se to tak docela nepovedlo. Nemohu přesně říct, kde se stala chyba, ale po většinu času jsem dostávala nekontrolovatelná záchvaty smíchu nad kýčovitostí, hloupostí a patosem. Při scéně na hodině biologie jsem opravdu vážně přemýšlela nad tím, zda má Patisson alespoň trochu soudnosti, neboť jeho dokonale zahraná grimasa „budu zvracet“ byla tím nejhorším, co jsem za poslední dobu viděla (okamžitě bych jej nominovala na Zlatou malinu). Ale abych byla spravedlivá, do kina jsem šla se třemi kamarádkami, dvě byly nadšené.

Skutečně píšou, že se jedná o komedii? Nesmála jsem se ani při legendární postelové scéně. Sledovala jsem tu naivní, hloupočkou Andulu, její osamělost a sny se mi vrývaly pod kůži a já jí přála říct, že jednou všechna bolest pomine. Jsem strašně přecitlivělá, proto hodnocení berte s rezervou, ale právě teď a tady mi připadají její růžové představy a touha po lásce tak důvěrně známé, že...

Smála jsem se, ale hned záhy jsem se za svůj smích styděla, neboť zde bylo více důvodů k pláči - stáří, láska, osamělost. On je zosobnění cynismu, arogance a sobeckosti a jednoho dne potkává tu pravou, zamiluje se, ztrácí kouzelnou bezcharakterní osobitost, dělá stejné hlouposti jako tisíce jiných zamilovaných osob. Kouzelná hudba, dokonale pochmurná atmosféra snímku. Bylo by to skvělé, ale neuvěřitelně mě irituje konec. Mělo to skončit dříve! Nerada si připadám jako nudou umírající malé zvířátko.

Ne všechny klasické filmy se u mě shledávají s takovým nadšením (Casablanca, Hrozny hněvu…). Navíc se nad většinou romanticky laděných filmů jen znechuceně šklebím, zde však přetrvával vážný pohled, který opravdu jen výjimečně směřoval k milému a lehce ironickému nadzvednutému koutku úst. Nejdříve jsem musela uvyknout divadelnímu přehrávání (hlavně u Vivien jsem s tím měla počátečně dost velký problém) a také poněkud kýčovitému zabarvení oblohy (další subjekt, který mi opravdu vadil, i když uznávám, že je to opravdu malichernost). Před shlédnutím jsem viděla mnoho scén na YouTube, četla předlohu i následné fádní pokračování Scarlett, které hodnotím jako opravdu hodně mizerné (filmovou i knižní verzi). Tedy jsem do nejmenšího detailu znala děj. Potkávala jsem dávno známé tváře, přihlížela něčemu blízkému a přesto novému, poznávala onen zašlý lesk doby, kterou odvál vítr. Někdo má sílu postavit se neznámé nepříjemné budoucnosti čelem, jiný je uvězněn ve snu a stínech minulosti a snad právě kvůli tomuto nepovažuji Gone with the Wind za tuctovou historickou romanci… Ale upřímně řečeno bez Clarka a jeho cynicky nadzvednutého obočí bych přemýšlela pouze o čtyřech hvězdičkách. Moje milá, je mi to úplně fuk. P.S.: Proč jen to v češtině nazvali Jih proti Severu?!

Nemohu v této sérii vidět pokračování Gone with the Wind, neboť to nedokáži ani u knižní předlohy. Pro mě je to jiný příběh, kde se sice Timothy Dalton a Joanne Whalley velmi snaží hrát si na Rhetta a Scarlett, ale veškerá jejich snaha je v mých očích pouhou ubohou televizní romancí. Opravdu mě však pobavil závěr, kdy si zřejmě tvůrci řekli, že pravý dramatický příběh se neobejde bez znásilnění a vraždy. Tleskám! Ani uměle natahovaný závěr nepřinesl postrádané napětí. A Margaret Mitchell se obrací v hrobě!