Petrushka5

Bizarní podívaná, která celým svým obsahem šokuje a překvapuje. První část filmu jsem žila v domnění, že tento film stačí vidět jen jednou, později se mé přesvědčení měnilo. Mráz po zádech mi přejel při poslední scéně, kdy se vynořilo tolik otázek… Kam až jsme schopni dojít kvůli lásce (v tomto případě spíše kvůli posedlosti)? Co a koho všeho obětujeme na úkor našeho subjektivního zdání zvýhodnění? Není strach ze smrti jen přežitkem? Co se stalo s hromadou stařečků, kteří ze strachu před smrtí dali přednost kůži Malkoviche, kde se budou tísnit někde v podvědomí? Krátké výkřiky: Cameron Diaz více sluší tmavé vlnité vlasy než fádní blonďaté. Přeji si více takových filmů!

Tolik nadšených ohlasů bych u tak průměrného až špatného filmu nečekala. Téma samotné snad působí zajmavě a chytlavě, ale forma podání je mizerná a pro mě naprosto nezajímavá. Postupně jsem jako jako divák skutečně ztrácela iluze o kvalitě tohoto "díla". Je to hloupé, ale nevydržela jsem ani do onoho zmíněného dechberoucího konce. Příliš toho nelituji.

Návrat neznámého otce, poslušná láska Andreje a nesmiřitelný postoj Ivana tvoří hlavní dějovou linii toho příběhu. Otec, který je uvězněn a obehnán jakousi zdí minulosti, jež mu nedovoluje ukázat cokoliv jiného než krutou a chladnou tvář. Andrej, který tolik touží po otcově uznání, neohlíží se na přehlížení, neohlíží se na nic, otec se vrátil! Je zde právě teď! A zítra tu už možná nebude, ochotně přijímá a dává vše. Ivan, který se nechce a nemůže smířit s oním cizincem, nepřipouští možnost, že jeho otec není dokonalým mužem z jeho snů. Bojuje proti němu se vší urputností svých let. Je opakem svého bratra, jednáním se však přibližuje otci. Možná splynete s dějem, hrdiny, krajinou a hudbou. Možná ne. Někomu může snad vadit pomalé tempo, nevyjasněné otázky, ale já jsem nalezla dokonalost.

Ona si dětinsky vystřihuje obrázky Mussoliniho do svého albumu. On je označován jako podvratný živěl. Jedno dne se uprostřed své samoty a ponížení střetnou... Přemýšlela jsem, jak označit onen pocit, který ve mně snímek vyvolal, přeměnil můj obyčejný den ve zvláštní. Dýchala jsem současně s hrdiny a ztrácela se v jejich pocitech. Ach, zní to jako velké klišé, ale...

Velmi mě překvapilo, že se Kazan zaměřil zrovna na tuto část knihy, které nebyla zrovna nejsilnější. Neříkám, že některé detaily jí nepropůjčovaly určité kouzlo (např. Calovy věčné pochyby, nepochopenost, setkání s matkou etc.), ale ve filmu to cosi postrádalo, nenacházala jsem zde potřebné emoce k tomu, abych film mohla hodnotit lépe. Pro mě jen průměrná adapce velkolepého díla.

Nebýt v cynickém rozpoložení, tak bych jednu hvězdičku určitě dala. Dvě kýčové romance v jednom balení, někdy je lepší televizi raději ani nezapínat.

Osamělé děti... Matku ani otce zde nespatříme, přesto je matka stále přítomna. Filmem nás provází hlas jedné z dívek, doplňuje a osvětluje danou situaci s nadhledem několika let. Každý ze sourozenců umí uvařit jedno jídlo. Příliš nespí, protože spánek nepotřebují, později se potulují po kinech, neboť jim vypnuly proud. Neradi chodí do školy, proto se snaží onemocnět - běhají nazí v nočním městě. Kradou s přehanou sebedůvěrou, což se jim vymstí. Převlékají se do kostýmů, aby unikli ze své identity.Toť vše. Některé záběry kouzelné jsou, ale postrádám děj.

„Podívejte se na svůj život. Myslíte si, že si ho dostatečně vážíte? Umíte to vůbec? Já vás to naučím!“ řekl si psychopat a hra začala. „Proč ho nezabije?!“ ptala jsem a nechápala počínání doktora, které mi přišlo opravdu nelogické (ehm… každý má jiné morální hodnoty), ale pro film značně podstatné, neboť jinak bychom mohli jít po deseti minutách z kina domů. Od příchodu jisté postavy na scénu je každému divákovi jisté, že tohle není jen tak nějaká postava, která se mihne a zmizí. Tvůrci onu "nápadnost" ještě zvýraznili, aby posledních pět minut vyvolala užaslý pohled diváka. A mě dokonale překvapila. Chápu, že je konečná zápletka nesmyslná a při sledování detailů vychází jako naprosto nehorázně blbá, ale účel splnila. Za ni dávám onu čtvrtou hvězdičku.

Od chvíle, kdy vstoupíme do života jsme součástí jeho proudu. Měříme jej a rozdělujeme, ale neporazíme ho. Neumíme ho ani urychlit nebo zpomalit. Či snad ano? Nezažili jsme každý někdy pocit, že příjemná chvíle skončila příliš brzy a nepřáli si, aby trvala déle? Nebo jak čas stál během nudného dne a přáli si, abychom jej trochu urychlili? Ano, urychlit tak okamžik, kdy konečně přijde vysněný konec filmu. Některé detaily snad zaujmou, ale samotný příběh je o ničem. Nečekala bych, že to řeknu, ale i Norton nudí.

Vidíme muže v rozkladu, šedivého úředníka pohřbeného za hromadou papíru. Jeho vášní se stala hra nebo-li to největší vzrušení, které kdy poznal a pozná (vždy jsem věděla, že být úředníkem je pro psychické zdraví značně nebezpečné a tento film mě v tom utvrdil). Hazard, hrozící odhalení, pomalá destrukce vztahu. Dobře. A co dál? Zůstala jsem až přespříliš chladná, nic mě nedokázalo vytrhnout z otupělosti. Sledovala jsem, ale nedotýkalo se mě to. Když u filmu přemýšlím nad hodnocením, tak s ním mám opravdu zásadní problém.