Jules a Jim

Není to tak silné a tak zajímavé, jak by to chtělo (a mělo) být, ale jinak jsem spokojený. Sofistikovanější romantický příběh (který i bez psychologie postav drží dostatečně pohromadě) vyčnívající především svojí nápaditou filmařskou stránkou, díky které je Jules a Jim jedním z nejstěžejnějších filmů francouzské nové vlny, je na celém filmu rozhodně tím nejlepším a i mě zde spousta scén dokázala svojí stylizací opravdu dost zaujmout. A i když to stojí hlavně na formě, neměl jsem pocit, že by ten obsah tolik přebíjela, takže nemám problém ani v tomhle směru. A celkem se mi líbilo i to použití voiceoverů, které tu naštěstí má smysl a skoro vůbec nekomentují události probíhající jasně i v obraze (jako to dělá Bresson). Akorát jsem měl pocit, že jich tam stejně bylo krapet příliš a o něco víc než dialogů, což tomu lehce ubíralo na funkčnosti. Ale jinak je to opravdu dobrý film, jen mým favoritem v rámci Truffautovy tvorby opravdu nebude. Nebo aspoň ne teď. Slabé 4* (22.05.2022)

Dobová romance v nekonvenčním pojetí. Truffaut vytvořil živou koláž, která neposedně poskakuje sem a tam a nedává divákovi možnost spočinout či proniknout za formální slupku. Tu skutečně brání dynamická ruční kamera, ostrý střih záměrně narušující kontinuitu a až monumentálně komplikované pohyby hodící se spíše k vysokorozpočtové produkci. Zcizujícím efektem je rovněž užití dokumentárních záběrů nejen z válečných polí, ale i z dobového životního stylu. Dokonce i postavy jsou spíše ploché figurky, do nichž nalévají život barvité věty vypravěče, jež vytváří zvláštní napětí, avšak přeci jen působí trochu úmorně a herecké výkony zde skutečně nijak zvláště nevynikají, neboť herci rezignují na jakékoliv hlubší průniky do svých postav a celková zkratkovitost děje jim nedává prostor rozvíjet situace. Vzniklo tak dílko ze sympatickým espritem a netradičním přenosem dobové atmosféry moderními filmovými prostředky, které dokáží vytvářet jisté impresionistické efekty. Jeho svěží kolážovitost však postupně ztrácí na pestrosti a v druhé polovině hodně umělý vztahový propletenec s minimálním přesahem se spíše líně táhne a zacykleně se opakuje. Tedy skleníkový problém nové vlny, která se utápí ve vztahových pseudoproblémech se zde opět dostavil, ale snímek naštěstí nenabízí jen tyto peripetie a některé jeho okamžiky jsou ukázkou skutečného mistrovství. (10.11.2010)

Tak som si konečne pozrel túto klasiku, ktorá patrí medzi najobľúbenejšie filmy Quentina Tarantina a celkom nechápem prečo. Dosť obyčajný príbeh lásky dvoch mužov k jednej mrche. Čo na nej preboha videli? Celý ten vzťah alebo vzťahy sú divné, odmerané, po láske a vášni ani stopy. Navyše ten neskutočne otravný rozprávač, ktorý číta celý scenár, pričom všetko, čo rozpráva by zvládli sprostredkovať divákovi herci prípadne režisér inými filmovejšími prostriedkami. Truffaut na mňa zatiaľ veľký dojem neurobil, od takého významného a prevratného režiséra by som čakal, že zvládne bez problémov nahradiť rozprávača. Jeho filmy ma zatiaľ ani dejom ani filmovými prostriedkami príliš nezaujali, snáď okrem Fahrenheita. (28.07.2015)

Zajímalo by mě, komu došlo, že film sám vlastně prapůvodně vychází z Goethovy klasiky Spřízněni volbou. To, co z ní však zůstalo, kam byla zasazena a jak vážně interpretována, je samo o sobě zajímavým problémem. Tragika, která se změní ve všední, avšak rozhodně ne nudnou odlehčenost, a navíc ten životný vypravěčský komentář (doslova "opsáno" z Henri-Pierre Rochého). (29.04.2005)

"Artfilmy" se vyznačují tím, že na jedno zhlédnutí si člověk zpravidla nevytvoří jednoznačný závěr a nosný pocit. Ale i tam, kde k tomu dojde, to velmi často neznamená mnoho. Každé skutečné umělecké dílo obsahuje více hodnotových i ideových potencialit. A divákův věk a vzrůstající životní zkušenost mění i to, co se zejména v mládí zdá být jednou provždy dané. Trojúhelník, jemuž vévodí Jeanne Moreau svou krásou i zběsilou aktivitou svého pojetí svěřené role, je drama. Drama atypického trojúhelníku, které postupně obnažuje velkorysost mládí a jeho přirozeně dané rozevírání směrem k zralosti a dospělosti. Krajinné záběry, detaily kamery do tváří protagonistů, postupné stoupání napětí, to všechno naznačuje a posléze rozevírá pravdu, která se zdá být nečekanou: To ne oba muži, ale žena je tou silou, která určuje podobu vztahu, to ne muži, ale žena, na první pohled vzdělaná, veselá a sebevědomá vybírá pro sebe a tím i pro ostatní, co je a co není ve vztahu určující. A ženina veselost a ráznost se postupně proměňuje v diktát, který je současně jejím útěkem před nezadržitelně nastupujícím středním věkem a povinnostmi mateřství. Závěr filmu je v tomto ohledu symbolický: muž, který se vzepře své někdejší zamilovanosti a je s to říci ne, vyvolává v ženě řetězovou reakci gradujícího zoufalství, které řeší dosavadní paní vztahu pudově a zkratově: sebevraždou a vraždou spíše mužské povahy, která se pro ni stává únikem ze stále těsnější klece konvencí, povinností, ale také skutečné zodpovědnosti. Toto svědectví o odvrácené tváři na venek idylizující morálky doby Truffautových rodičů a prarodičů je odrazovým můstkem k morálnímu posunu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, nejvýraznějí vyjadřovanému odkazem osmašedesátého - tentokrát západoevropského a obecně globálního roku. Vřazenost do ještě hlubšího přediva moderního evropanství, obsažená v některých komentářích k tomuto filmu, jen zesiluje to, co jsem se pokusil popsat a zobecnit. Tím vším je dána cena i bohatost tohoto spíše ranějšího Truffautova "artfilmu". A také je tím ovlivněna kvalita oslovení, určená pozornému, naslouchajícímu divákovi. (20.10.2007)