Morte a Venezia
Mort à Venise
Death in Venice
Smrť v Benátkach
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHrají:
Dirk Bogarde, Romolo Valli, Mark Burns, Nora Ricci, Marisa Berenson, Carole André, Björn Andrésen, Silvana Mangano, Franco Fabrizi, Marco Tulli (více)Obsahy(1)
Do italských Benátek přijíždí v roce 1911 hudební skladatel Gustav von Aschenbach. V noblesním prostředí hotelu a evropské smetánky se snaží zotavit, komponovat, najít vnitřní klid i odpovědi na velké otázky života a tvorby. Najde krásu – ztělesněnou polským chlapcem Tadziem, ale současně objeví i dosud skryté stránky sebe sama. Platonická vášeň, která ho k mladíkovi přitahuje, stárnoucímu skladateli na klidu nepřidá. Ale ani přes skutečnost, že mimo uzavřený svět hotelu řádí v Benátkách cholera, se Aschenbach nedokáže od chlapce odpoutat… Filmová adaptace novely Thomase Manna se odchýlila od předlohy, pokud jde o povolání hlavní postavy. Autor filmu Luchino Visconti viděl v Aschenbachovi hudebního skladatele Gustava Mahlera a ve snímku použil úryvky z jeho 3. a 5. symfonie, spolu s hudbou Lehára, Musorgského a Beethovena. Role hudby je pro Smrt v Benátkách nezastupitelná a spolu se scénářem, hereckými výkony a výtvarnou stylizací do doby odeznívající secese se podílí na jedinečném vyznění snímku. Odměnou za precizní zpracování získal film řadu nominací a cen – včetně nominace na Oscara pro autora kostýmů Piera Tosiho (nominován už za Geparda z roku 1963 a s Viscontim spolupracoval i na předcházejícím Soumraku bohů z roku 1969) a Jubilejní ceny pro režiséra na MFF v Cannes. Visconti za svou kariéru natočil řadu filmů podle literárních předloh: po Posedlosti (Cain: Pošťák vždycky zvoní dvakrát) a Natálii (Dostojevskij: Bílé noci) následoval výpravný Gepard (Tomasi di Lampedusa), pak Cizinec (Camus), a konečně Smrt v Benátkách. Tuto sérii uzavřel režisér těsně před svou smrtí dramatem Nevinný (D’Annunzio). (Česká televize)
(více)Diskuze
Příspěvek byl smazán administrátorem.
Ten pokles procent až na 79% (čili pod 80%) je sice smutný, ale bohužel celkem pochopitelný...škoda
Tenhle film jsem viděl až potom, co jsem četl knihu. Thomas Mann v Der Tod In Venedig vytváří příběh v pro něho typickém stylu: psychologicky laděný, prolínající se s literaturou a uměním. Mann zakázal publikaci svých deníků na padesát let po smrti. Po jejich zveřejnění máme důkaz, že byl homosexuál. Smrt v Benátkách je pro něho způsobem terapie. Použití Mahlerovi hudby má podreslit toto téma, Mahler a Mann žili stejný osud. Ideální krása, vnitřní pnutí, utrpení, společenské konvence, strach, bolest, odtažitost. Redukovat tenhle příběh na jednoduchost s pěknou hudbou je přinejmenším škoda. Pro mne to je jedna z nejtěžších a nejlepších knih a Viscontiho film jedna z nejlepších adaptací vůbec kdy stvořená. Nádherná pomalost děje dovolí člověku vžít se do situace hlavní postavy a snad i pochopit, co se v ní odehrává. A bolest je nám všem společná, přichází možná vždy odjinud, ale je tu.