Holubice

Hodnotit Holubici z pozice průměrného konzumního diváka by asi nebylo úplně fér. Takovému publiku prostě není tento film určen a kdyby byl, těžko by zde dřímal v červených barvách. Na druhou stranu ho není jednoduché hodnotit ani jako umělecké dílo, protože na to jsem ho, přiznám, tak úplně nepochopil. Samozřejmě nějakou symboliku a metafory tam člověk vidí, ovšem jestli na těch správných místech, to už se sám nedozví. Pořád ale můžete ohodnotit takové ty klasičtější filmové parametry, jako jsou kamera, zvuk, atd. Příběh je velmi prostý a scénář téměř beze slova. Důležité jsou zde audiovizuální a emocionální vjemy. Docela mě vzhledem k době vzniku tohoto snímku překvapila invenční kamera a chytré hrátky se světlem v některých scénách. Liškův hudební doprovod o sobě dává také důrazně vědět a dotváří atmosféru. Jako umělecké dílko za 4*, jako divácký zážitek za slabší 2*. Z úcty k přes půlku století staré památce české kinematografie dávám 3*. (24.07.2014)

Artificiální hra s mezinárodně (i festivalově) sdělným symbolem míru, užitým jinak než v budovatelsky kýčovité internacionalistické multiplikaci. Ve své době jistě větší zjevení než dnes, s odstupem let experimenty prošpikovaných. Bohatě vypracovaný scénář s paralelními příběhy, pečlivě vystavěná vizuální složka, podporující se znalostí aktuální světové kinematografie symboličnost scénáře pomocí přírodních, architektonických a dalších prvků, mistrovská ♫ Liškova skladatelská práce s emocionálním účinkem za pomoci rozmanitého instrumentáře (... to vše tehdy v projekci čsfd za účasti dokumentaristů s proklatě nízko nasazenou laťkou profesní etiky a obdobnou komunikační technikou). Srovnej Andrej Končalovskij Malchik i golub. (25.07.2014)

Na filozofické fakultě brněnské univerzity studoval František Vláčil estetiku a dějiny umění, současně pracoval ve skupině loutkového filmu jako scénárista a režisér. Na počátku padesátých let se stal členem studia Armádního filmu, kde do roku 1958 natočil více než třicet naučných, instruktážních a dokumentárních filmů. Jeho první samostatnou režijní prací v oblasti hraného filmu byla barevná poema Skleněná oblaka. Ve filmové básni Holubice se střídavě ocitáme na baltickém pobřeží a v pražském ateliéru mladého malíře, přičemž výtvarná koncepce filmu je založena na kontrastu těchto dvou světů. Kamera neustále mění své úhly pohledu, a tak dětský hrdina jako by místo přes plot lezl do nebe a dívka Susanne zase vycházela ze svého pokoje rovnou do moře. Je tedy více než reálné představit si šok, jaký Vláčilův snímek musel tehdy u diváků i kritiky vyvolat. A jak je patrné, určitá výjimečnost a umělecká originalita, snoubící poezii všedního dne a metaforický příběh o zranitelnosti, zůstává fascinujícím zázrakem i v současnosti. (26.03.2014)

V kině Ponrepo proběhl EXPERIMENT. Podle úvodního slova ó velkého POMA se mohlo zdát, že tento spočíval v tom, kolik lidí přijde v osm večer na projekci – považte! – černobílého filmu ze 60. let. Ale kdepak. Hodný táta celé naší velké čsfd rodiny pro nás připravil opravdovou reality show. Ještě teď mi tečou slzy dojetí, když si vzpomenu, že jsem mohla být při tom, když vznikalo umělecké dílo. Ještě že si to POMO nechal jako překvapení, to bych snad možná ani nepřišla! Děkuji těm třem už od pohledu šikovným hochům s kamerou, že budu mít co ukazovat děckám, vnoučatům, sousedům (no táto, ti budou valit voči!). Škoda jenom, že se páni filmaři nepředstavili, a tak teď nevíme, kam posílat děkovné dopisy.. __ Film samotný jsem vnímala především jako soubor líbivých statických obrazů. Nedokážu říct, do jaké míry to bylo způsobené přítomností toho hurá štábu před, při i po promítání, ale pozitivně ten zážitek určitě neovlivnil. I když jedna transcendence by tu byla; připadalo mi, že jsem se nedobrovolně zhmotnila v dokumentu Šmejdi. Opravdu velmi poučný experiment. (24.07.2014)

Ze začátku trochu jako s Červeným balonkem, lítost nad tím, že už se mi nedaří naladit na dětsky přímočaré vnímání obrazů a zvuků (čímž nechci říct, že bych jedno nebo druhé považoval za dětský film) a místo toho se durdím na autora, že má tu drzost předkládat mi „jenom“ obrazy a zvuky k obdivování. Ale jak se objevily siluety pražských věží (které po uhelných haldách a mořských pobřežích najednou vypadaly tak exoticky, že jsem chvíli nechápavě koukal, v které zemi jsme se to ocitli), začalo mě to pomalounku unášet, ještě jsem se trochu cukal u demonstrací výtvarných technik, ovšem Koblasova socha skvělá, nejpozději u ní jsem do toho přece vplynul a u panoramatu střech se zvukem příboje celý svět splynul v jedno a bylo dobře. (06.05.2019)