Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (100)
Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ... Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář? Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk ()
Filmová báseň Holubice je hustý a silný koncentrát průzračného umění a esencí vymačkané umělcovy duše, snů a představ. Po tom touží každý umělec a ne každému se to podaří, a už málokterému hned v prvním celovečerním debutu. Po této stránce měl František Vláčil splněno. Prostřednictvím svobodných holubích křídel a zurčením tónů Liškovy šokující kompozice pohrdá dílo čárami na mapě, kterým lidé říkají hranice a boří i hranice mezi lidmi samotnými. Ovšem k tomu, aby člověk film pochopil a prožil, být chovatelem holubů nestačí... ()
Jeden z mnoha výplodů mé čelní žily, jenž nepřežil pravidelnou genocidu komentariátních tumorů, jelikož se však ukázalo, že vysmívaný výtvor kupodivu nezabředl v análech ČT a "vyžraný pan dokumentarista" vyžraného pana dokumentaristu obzvlášť zaujal, vcelku logicky předpokládám, že v duchu typických domácích tvůrčích snah bude úhlem pohledu té krásně zmanipulované kino inscenace "koukejte na ty internetové sraby, co nepřežijí reálnou konfrontaci se svým názorem", a nebudu tomu poskytovat další munici. Tož si ten výplod z července 2014 užijte v celé své původní kráse:Tak člověk na to jde v domnění, že se zahajuje tradice projekcí aspoň mírně high-brow filmů, a on si jen POMO před vyžraným pánem dokumentaristou přeje vypadat jako šiřitel filmového vzdělání, a ne jako propagátor stupidního mainstreamu, kterej bychom si bez té projekce nejspíš tak maximálně stáhli na torrentech. Ale tak proč ne, když ze mě ČT může násilím ždímat poplatky, proč by mě bez předchozího upozornění nezavřela s aktivníma umňělcema s kamerou v kině. Komedie v Ponrepu za pět, film samotný hezky nasnímaný, ale banální, pečlivě vysvětlený kýč, který je pro Vláčila zjevně celkem typický. ()
V průběhu filmu přijde moment, kdy se musí divák rozhodnout, zda jeho sympatie získá bílá holubice nebo černej kocour. Na rovinu se přiznám, že já fandil Satanovi. Film samotný je imho prolezlý estetikou socialismu: holubice samotná, sídlištní socha chlapečka s uniformními rysy (za atribut sídlištní děkuju Adamovi B.), grafika holubice jako by vypadla z takové té hnusné čítanky z konce 80. let. Sám jsem ještě jednu v bájných 90. letech používal, takže vím, o čem mluvím. [Pozn. pod čarou: Už se těším, jak se uvidím v dalším, jistě přínosném, dokumentu ČT. Už podle fundovaných otázek pana režiséra bylo znát, že půjde přinejmenším o stejně kvalitní dílko, jako je Obnažený národ.] ()
Hodnotit Holubici z pozice průměrného konzumního diváka by asi nebylo úplně fér. Takovému publiku prostě není tento film určen a kdyby byl, těžko by zde dřímal v červených barvách. Na druhou stranu ho není jednoduché hodnotit ani jako umělecké dílo, protože na to jsem ho, přiznám, tak úplně nepochopil. Samozřejmě nějakou symboliku a metafory tam člověk vidí, ovšem jestli na těch správných místech, to už se sám nedozví. Pořád ale můžete ohodnotit takové ty klasičtější filmové parametry, jako jsou kamera, zvuk, atd. Příběh je velmi prostý a scénář téměř beze slova. Důležité jsou zde audiovizuální a emocionální vjemy. Docela mě vzhledem k době vzniku tohoto snímku překvapila invenční kamera a chytré hrátky se světlem v některých scénách. Liškův hudební doprovod o sobě dává také důrazně vědět a dotváří atmosféru. Jako umělecké dílko za 4*, jako divácký zážitek za slabší 2*. Z úcty k přes půlku století staré památce české kinematografie dávám 3*. ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Reklama