Jaroslav Průcha

Jaroslav Průcha se narodil 24. dubna 1898 ve Škvrňanech u Plzně. V Plzni se vyučil lakýrníkem, řemeslu se však nevěnoval a pracoval jako zámečník ve Škodových závodech. Už v učňovských letech vystupoval s plzeňskými ochotníky a jako statista v divadle v Plzni. V roce 1918 jako voják prodělával 1. světovou válku, kde rozvíjel kulturní činnost (pořádal kabaretní vystoupení a loutková divadla). V červenci 1920 vstoupil k divadelní společnosti J. O. Martina.

V květnu 1921 se s herci V. Mlčkovským, E. Bolkem a Bohumilem Machníkem pokusil založit novou společnost, Hereckou komunu. Po neúspěchu společnosti se všichni opět vrátili k Martinově společnosti. V srpnu 1924 získal angažmá v Kladně, odkud s přáteli A. Podhorským a J. Skřivanem přešel v roce 1928 do Východočeského divadla. Ale ve stejném roce se soubor rozpadl a v půlce sezóny odešel Průcha do Osvobozeného divadla V + W. Styl Voskovce a Wericha mu moc nevyhovoval a uprostřed sezóny 1929 přešel do Olomouce a v polovině sezóny 1930 přešel ještě do Národního divadla v Brně.

Jeho posledním angažmá se stala činohra Národního divadla v Praze (1. září 1931 – 25. dubna 1963), kam jej angažoval K. H. Hilar a kde působil až do své smrti celých třicet dva let. V Národním hrál ze začátku malé epizodní role. Po Hilarově smrti začal na přelomu let 1936 – 1937 dostávat lepší a větší příležitosti. Zejména hrál ztvárňoval venkovské a dělnické postavy, v nichž kladl důraz na realistickou typizaci a lidskost. V pozdějších, hlavně v poválečných, letech hrál velké tragické postavy. Psychologicky komplikované role (Shakespearův „Král Lear“) mu však nešly, také veseloherní žánr nebyl jeho parketa. V letech 1944 a 1945, kdy bylo ND zavřeno nacisty, se pokoušel vystoupit i jako dramatik (např. „Hrdinové okamžiku“). Úspěšně také režíroval divadelní představení („Lakomec“, „Vpád“, „Tvrdohlavá žena“ a další).

Po osvobození v roce 1945 byl jmenován členem kolektivní správy činohry, kde setrval až do rozpuštění vedení v roce 1946. V sezóně 1946 – 1947 byl Náměstkem šéfa činohry ND J. Honzla a v letech 1951 až 1953 byl Šéfem činohry. Na podzim roku 1953 z funkce odstoupil a nechal si funkci Hlavního režiséra. Kvůli těžké nemoci musel v roce 1958 nechat divadelní činnosti ale členem ND byl až do smrti.

Ve filmu debutoval již v roce 1928 rolí Josefa Kudrny v dramatu JMÉNEM JEHO VELIČENSTVA. Na začátku filmové kariéry hrál různé malé role a roličky ve snímcích DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (blázen), PENÍZE NEBO ŽIVOT (detektiv), U NÁS V KOCOURKOVĚ (detektiv), HEJ – RUP! (rozhlasový hlasatel), ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (hrabě Černín z Chudenic), HUDBA SRDCÍ (profesor Ševčík) či SVĚT PATŘÍ NÁM (továrník Hart).

V roce 1937 však nastal zlom v jeho kariéře: Josef Rovenský mu svěřil titulní roli stárnoucího traťového hlídače Františka Doušy v dramatu HLÍDAČ Č. 47. Role mu přinesla oblibu a větší role.

A právě z těch si připomeňme: Václava Šulce v BATALIONU (1937), komorního radu Rudolfa Rese v dramatu PANENSTVÍ (1937), doktora Martina v dramatu BÍLÁ NEMOC (1937), nezaměstnaného dělníka Jindřicha Benetku ve Fričově komedii ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA! (1938), statečného havíře Jakuba z historické komedie CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938), profesora Rabišku v CESTĚ DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939), strýce faráře v POHÁDCE MÁJE (1940), riesenburského myslivce v BABIČCE (1940), starostu Kovandu v JANU CIMBUROVI (1941), zřízence Jindřicha Biebra v komedii VALENTIN DOBROTIVÝ (1942), profesora Jarského ve filmu MUŽI NESTÁRNOU (1942), Matěje Řezáče v MĚSTEČKU NA DLANI (1942) a mydláře Antonína Aloyze v komedii U PĚTI VEVEREK (1944), který se snaží s Josefem Houbičkou (Jindřich Plachta) vzkřísit zrušenou mydlárnu. Tu zrušila Houbičkova zlá žena Filoména (Míla Pačová), která by raději místo staré mydlárny viděla prosperující garáže. Kdo z nich vyhraje? Aloyzova a Houbičkova mydlárna nebo garáže Houbičkovy ženy Filomény?

V poválečných letech, kde se politicky angažoval, sehrál titulní postavy inspektora Ptáčka (LAVINA), starého Bavora (TÝDEN V TICHÉM DOMĚ), Jakuba Skývala (V HORÁCH DUNÍ), zedníka Záruby (ČAPKOVY POVÍDKY), Verunáče (O ŠEVCI MATUŠOVI), listonoše (KRAKATIT), Hoška (NĚMÁ BARIKÁDA), sovětského delegáta (ÚNOS), starého myslivce Trnky (STRAKONICKÝ DUDÁK), Matěje Přibka (PSOHLAVCI), lékaře (VLČÍ JÁMA) nebo komunisty Bartoše (OBČAN BRYCH).

Průchovou poslední rolí byla postava Mikeše v historickém Daňkově dramatu SPANILÁ JÍZDA (1963). Premiéra filmu (6. 9. 1963) se uskutečnila až po Průchově smrti. Mimo divadla a filmu se také věnoval televizní (televizní inscenace TVRDOHLAVÁ ŽENA A ZAMILOVANÝ ŠKOLNÍ MLÁDENEC, HRDINOVÉ OKAMŽIKU) a rozhlasové činnosti („Hrátky s čertem“, „Maryša“ či „Léto“). Režisér Hugo Huška o něm natočil profilový dokument NÁRODNÍ UMĚLEC JAROSLAV PRŮCHA (1958). Jako komentátor se představil u několika dokumentárních a propagandistických snímcích.

Kromě funkcí v Národním divadle zastával i řadu dalších funkcí ve veřejných spolcích. Před 2. světovou válkou spolupracoval s dělnickými divadelními ochotníky, v letech 1944 – 1945 se účastnil ilegální práce na přípravách organizační přestavby československého divadelnictví. Po 1945 pracoval v nejrůznějších politických funkcích (například v Divadelní sekci kulturní komise ZNV v Praze, v předsednictvu Svazu československých divadelních umělců atp.).

Skvělé herectví Jaroslava Průchy určitě dokazuje i množství cen, která získal za svůj život (některé získal i za svoji politickou činnost). Třikrát obdržel Státní cenu (1937, 1949 a 1951), získal Cenu země České (1948) a byl nositelem Řádu Vítězného února (1949), titulu Národního umělce (1953), Řádu práce (1958) a Řádu republiky (1961).

Na Průchovu počest nese divadlo v Kladně a v Mladé Boleslavi a ulice v Mostě a v Plzni jeho jméno. Existovala rovněž Cena Jaroslava Průchy, která se udělovala nejlepším divadelním hercům. Jaroslav Průcha zemřel po těžké nemoci a den po svých šedesátých pátých narozeninách 25. dubna 1963 v Praze. Posmrtně byly vydány jeho memoáry „Má cesta k divadlu“ (1977).

Jaroslav "krib" Lopour