Roberto Benigni

Roberto Remigio Benigni se narodil v Misericordia (Arezzo, Tuscany) dne 27. října 1952. Brzy nato v roce 1958 se však jeho rodina přestěhovala do Vergaio (Prato, Tuscany), kde vyrostl. Než ho dostihla puberta, byl velice uzavřený, studoval na jezuitské akademii ve Florencii a málem se stal knězem. V roce 1966 však přišly záplavy, které školu zdevastovaly a Benigni byl nucen vrátit se domů a studia zanechat. Později studoval na ekonomické škole v Prato. Mezitím pracoval jako barman v „Casa del Popolo“ v místě bydliště, kde se setkávali zastánci komunistické strany.

Benigniho první zážitek s obecenstvem byl v cirkuse Modin, kde se naučil troše gymnastiky a pantomimy. Poté vystupoval v rámci „Festa dell´ Unitá“ (zábavných večerů pro stoupence komunismu). V roce 1972 se rozhodl, že zkusí kariéru herce a spolu s několika přáteli odcestoval do Říma, kde nějaký čas působil v experimentálním divadelním spolku v Satiri Theater. V roce 1975 zaznamenal svůj první herecký úspěch ve hře „ Cioni Mario di Gaspare fu Giulia“ napsanou Giuseppem Bertoluccim. Po tomto divadelním debutu se několikrát objevil v televizních pořadech. Jedním z nich byl televizní pořad „Televacca“ režírovaný Renzem Arborem, kde Benigni interpretoval satirické dílo „L'inno del corpo sciolto“, jenžto byl chvalozpěvem na vyprazdňování. Série vyvolala skandál a byla posléze zakázána cenzurou.

V roce 1977 si poprvé zahrál ve filmu s názvem BERLINGUER TI VOGLIO BENE opět režírovaném Giuseppem Bertoluccim. Později se objevil během veřejné politické demonstrace Italské komunistiské strany (PCI) se kterou sympatizoval. Při této příležitosti vyzdvihl a podržel na rukou tajemníká této strany Enrica Berlinguera. Byl to do té doby bezpříkladný akt, daný tím, že italští politici byli pověstní svou vážností a formálností.

Jeho popularita ještě stoupla díky účinkování v jiné Arboreho show „L'altra domenica“ (1978) (Jiná neděle), kde se zabýval kritikou novinek v kinech. Každý film naprosto shodil a teprve v posledním dílu se přiznal k tomu, že žádný z nich neviděl. Když v roce 1980 moderoval festival hudby v San Remu, prohlásil nezdvořile o Janu Papeži II. „Wojtylaccio“ což v italštině znamená „špatný Wojtyla“. Vatikán ho za to zažaloval a málem neušel trestu.

V roce 1983 poprvé režíroval svůj vlastní film TU MI TURBI . Tehdy potkal herečku Nicolettu Braschi, kterou si vzal a která zazářila v mnoha jeho filmech. V roce 1984 si zahrál ve svém filmu NON CI RESTA CHE PIANGERE společně s populárním komikem a hercem Massimem Troisim. Film je o tom jak se hlavní protagonisté ocitli zpět v 15. stol. chvíli před rokem 1492. Začali hledat Kolumba aby mu zabránili objevit Ameriku ale nedaří se jim to.

Od roku 1986 Benigni zazářil ve třech filmech amerického nezávislého režiséra Jima Jarmusche. Prvním byl krátkometrážní film KÁVA A CIGARETY (1986), který se v roce 2003 stal součástí filmu KAFE A CIGÁRA pod názvem Zvláštní tě potkat. Další v pořadí byl film MIMO ZÁKON (1986) kde si zahrál roli Boba - chorobně upovídaného a optimistického přistěhovalce, který je uvězněn pro vraždu a ve vězení se setkává s dalšími dvěma muži, jimž značně leze na nervy (zde si zahrála i jeho žena Nicoletta Braschi). Zajímavostí je, že jména Luigi, Isolina, Bruna, Albertina, Anna, která řekl ve filmu jsou skutečná jména členů jeho rodiny. Jako poslední film následovala NOC NA ZEMI (1991) kde si zahrál řidiče taxi, který se vyzpovídává knězi jehož veze, ze svých zvrhlých sexuálních zážitků.

Zajímavou roli ztvárnil v posledním filmu Federica Felliniho LA VOCE DELLA LUNA (1989) (Hlas luny). Alegorická komedie o náměsíčném mladíkovi jenž se vydal v tomto rozpoložení hledat ideální ženu. Zajímavostí je, že Fellini nazval Benigniho géniem. Později si zahrál ve filmu SYN RŮŽOVÉHO PANTERA ( 1993 ) režírovaném Blakem Edwardsem kde hraje Clouseaova nemanželského syna, který byl pověřen záchranou princezny. V Americe propadl ale stal se populární v jeho rodné zemi. V dřívějších letech Benigni začal dlouhodobou spolupráci se scenáristem Vincenzem Ceramim se kterým natočil celou řadu filmů slavících úspěch v Itálii: IL PICCOLO DIAVOLO (1988), JOHNNY PÁRÁTKO (1991) a MONSTRUM (1994).

Vrcholem jeho tvorby se stal film ŽIVOT JE KRÁSNÝ (1997), natočený ve městech Cortona a Arezzo. Film je o židovi, který se snaží uchránit svého syna před hrůzami války tak, že když je odvezou do koncentračního tábora předstírá, že je to všechno jen hra na jejímž konci je čeká velká odměna. Benigniho otec strávil v koncentračním táboře Bergen-Belsen dva roky a film je založený na jeho zážitcích. V roce 1998 byl film nominován na 7 Oscarů a Benigni osobně získal cenu za nejlepšího herce. Filmu samotnému byl udělen Oscar za nejlepší zahraniční film roku. Původní hudbě k filmu od Nicoly Piovaniho byl také udělen Oscar. Předtím, než excentrický komik vystoupal na podium a převzal Oscara za zmíněný snímek, skákal radostí po sedačkách a objímal přítomné hvězdy. O rok později při udílení cen za nejlepšího herce, kdy Benigni četl nominace, se za jeho zády objevil host Billy Crystal s velkou sítí, aby mohl případně zabránit dalšímu Benigniho skotačení.

Benigni se také objevil ve filmu ASTERIX A OBELIX (1999), kde si zahrál Detrituse, výběrčího daní, který chtěl zabít Caesara a uplatnit tak právo na trůn. Jeho film PINOCCHIO (2002), nejdražší film v dějinách italské kinematografie, byl domácí kritikou přijat chladně a v Severní Americe zcela propadl. Za tento film si vysloužil cenu Razzie za nejhorší herecký výkon. Ve stejném roce poskytl svoje energické interview kanadskému režisérovi Damianu Pettigrewovi do jeho dokumentu THE MAGIC OF FELLINI (2002), který získal celou řadu ocenění.

Roku 2007 mu byl udělen titul Doctor honoris causa za zvláštní zásluhy Leuvenskou katolickou univerzitou v Belgii.

Neopassion