Hromino

Tenhle film přesně odpovídá tomu, čemu bych nejraději dal 3,5*. Znáte to - takový ten typ filmu, kdy se vám v hlavě honí argumenty pro a proti, proč dát méně hvězd a nebo zas více hvězd. V mé hlavě to teď probíhá asi takto: '...fajn, je to moje oblíbená série, ale prostě jsem byl zklamanej po staré trilogii. Dám 3*.' – Hodím tedy tři hvězdy. Za moment ale moje druhé já říká: 'No počkej, vždyť to přece tak strašný vůbec nebylo, tak nevyšiluj, ty hovado. Byla tam přece parádní hudba tvýho oblíbence Williamse, libózní Natalie Portman a mělo to i pár dobře našlapaných scén, no, neříkej, že sis u tý scény se závodem kluzáků nehonil vzrušením brko! Honem to změň na čtyři hvězdy, když už, a nedělej ze sebe nějakýho rádobyintelektuálního kritika.' – oukej, měním teda zase na 4*. Pak můj zrak padne na hodnocení uživatelů pode mnou, kde se to občas blýskne i nějakou tou jednohvězdou nebo dvojhvězdou, a to je právě chvíle, kdy se zase probouzí mé ego kritika: 'Chlape, bože, hrábni si do svědomí. To dáváš 4* každé blbosti, u které jsou hezký holky? No jen si vzpomeň na tu otravnou bytost, tu hromadu infantilního humoru – no řekni, bylo tohle u staré trilogie? Jen si přiznej, že jseš z toho zklamanej. Hezky tam hoď zpátky ty 3* a mazej si pustit raději něco z tý starý trilogie.' – A takhle to pak pokračuje dál a dál, já stále nevím a nevím, co dát, no nakonec u mě přece jen o píď zvítězí světlá stránka mé milosrdné osobnosti, takže zůstávám na 4* a rychle, rychle mizím pryč, než mě zase začte svádět dark side ke třem hvězdám :)

Na Vánoce v mém televizním programu musí být zaručeně zakroužkovány tyhle položky: vánoční epizoda Mr. Beana, Popelka, z nostalgie alespoň jeden díl Chobotnic, Sám doma a pak samozřejmě Love Actually. Takový příjemný britský filmový dárek s příjemnými herci a příjemnou atmosférou si snad nikdy nezapomenu nadělit. Billy Mack v mém žebříčku nejsympatičtějších postav filmu bezkonkurenčně vede, jeho kecy a vystupování snad nelze jinak než milovat. Teda, možná konkurence je leda v Keiře Knightley, z níž bych taky oči/kameru nespustil, kdybych ji viděl naživo, pochopitelně bych se mohl taky pokusit o cedulkové vyznání lásky, ale... nevím nevím, jestli by mě slušně řečeno neposlala někam, jenže to už zase fantazíruju a je nejlepší chvíle ukončit tenhle zasranej koment, takže vám, dětičky, zacituju hlášku strejdy Billyho: „Don't buy drugs. Become a pop star, and they give you them for free!”

Nejoriginálnější osmdesátiminutový klip a zároveň nejlepší německý film, jaký jsem měl doposud možnost vidět. Litry červené barvy na vlasy a vysoká čísla spálených kalorií Franky Potente zaručeně vzaly za své a pro mě připravily nezaměnitelný filmový drive, který až na přechody mezi jednotlivými verzemi příběhů ani na vteřinku nedrhne. Běží a běží stejně jako Lola, jako nebesky šukézní Lola, jejíž běhy jsou doprovázeny perfektní hudbou a nedává vám skoro prostor vydechnout.

Jestli bych měl jediný seriál nazvat totální klasikou, pak by to byl tenhle. Vrchol britského humoru, nonverbální komiky a vražedného dua pro mou bránici ve složení Rowan Atkinson a plyšový medvídek. Určité epizody jsem viděl už tolikrát, že se nestačím divit, že se mi stále neomrzely. Třeba každý rok na Vánoce prostě musím vidět vedle Popelky ještě vánoční epizodu s Beanem, jinak to pro mě nejsou ty pravý Vánoce :)

Miluju, když na mě Mijazaki přenáší ve svých filmech úchylku na létání. Miluju hudbu Joe Hisaišiho. A nejlepší kombinace je, když během scén s létáním hraje parádní hudba Joe Hisaišiho. To si pak připadám mnohdy jako v sedmém nebi a nebylo se čemu divit, když se tomu tak stalo i v tomhle snímku. Je to snímek ještě více uvolněnější než Totoro, ale to rozhodně jako zápor neberu, protože Mijazaki od svých předchozích kvalit ani v nejmenším nepolevil. Není to ani tak, že bych se týden nemohl z Kiki vytrousit blahem nebo že bych na nic jiného nemohl myslet, ale je to spíše takový film na zlepšení nálady, takový filmový balíček cukrátek s optimismem. Komu se líbil již výše zmiňovaný Totoro, určitě si zamiluje i Kiki s jejím sarkastickým kocourem Džidžim, jehož zkrátka nešlo nemít rádo.

Jmenuji se Hana Vagnerová. A když vám řeknu, že hraju přirozeně, asi mi nebudete věřit. Stejně tak ti, milá Hanko, neuvěřím ani tu kopu drsnejch keců z tvých úst, při nichž se občas musím jen jízlivě pousmát. A že se to prsí titulem "nejdražší český seriál z produkce Novy"? Tak to je na pováženou, přátelé! Tenhle fakt mi opravdu vyrazil dech a naprosto ovlivnil můj pohled na tenhle seriál. Že bych kvůli tomu nahodil plný počet?

Co tohle mělo znamenat?! Po vydařeném prvním díle takový fail? Bohužel. Kromě scény s důlními vozíky snad nevím o ničem, co by stálo v tomhle filmu za pochvalu - možná krásná Kate Capshaw, ale to by nemusela tak nechutně přehrávat a lézt svou přítomností na plátně na nervy. Už dlouho jsem neviděl film, který by ve mě vzbuzoval tolik odporu, jako právě tenhle. Velmi slabé 2*, které jsem dal vesměs pouze za to, že jsem se nenudil a film dokoukal do konce, jinak bych napálil i ten jeden punkt. Sorry guys, ale tohle fakt nebyl můj šálek kávy.

Mám rád díla, u kterých si může divák leccos domyslet a vymyslet si vlastní verzi pohledu na věc. Tenhle seriál splnil mé očekávání do puntíku a i když jsem si v některých komentářích četl, že je to celkem pomalé a vyloženě nudné, nemůžu souhlasit. Mě to chytilo od prvního dílu a než jsem stačil vydechnout stejně roztomile jako Rakka, byl už konec. Fakt, není nic lepšího než si to pustit tak hezky na večer, kdy už máte všechny povinnosti za sebou a chcete se u něčeho uvolnit a při usínání trochu nad něčím zapřemýšlet, není lepší možnosti než si pustit právě Šedokřídlé. Je to o hovně a zároveň o všem, je to krásně hudebně podkresleno a nutí to vyloženě k přemýšlení. Ale z mysli to jen tak nedostanu a Rakka s Reki mi prostě zůstanou asi na hodně dlouho otištěny jako sympaťačky nevídaných rozměrů ;)

Ten blonďatej zjev jsem už jako malej špunt hrozně neměl rád. O to víc jsem si zamiloval geniální parodii s Bohdalovou, Lábusem a Kaiserem :)

Kde čmuchali bratři (dobře, tak teď už jenom sourozenci, když se Larry nechal předělat na ženu) Wachowští po nápadech při vytváření Matrixu, bylo po zhlédnutí vynikajícího Ghost in the Shell už všem jasné. Ale že by i Nolan loupnul okem při psaní Inception po nějakém japonském anime? Dosti možno. A dosti možno to mohla být právě Paprika, která má v prvé řadě precizně vybroušený soundtrack, jenž je kapitolou sám o sobě, dále vrstevnatý detektivní příběh, v němž jsem se nejdříve trochu ztrácel, ale tak po první čtvrthodině mi všecko cvaklo do sebe a užíval si snímek na plné obrátky, a spád, jenž vám nedá... spát. Ach jo, kéž bych měl ve snech také Papriku! *fňuk*