pm

Moc jsem se těšila předloni na Dahanův film "Edith Piaf", ale přes výbornou oscarovou Marion nic nového v globálu nepřinesl. Tento starosvětsky vyprávěný příběh má krom zajímavé narativní stavby a obsazení (Marcela Cerdana hraje jeho syn MC jr. a trefně) také srdce. Když šel v 80-tých letech v kinech, byla jsem na něm několikrát, a od té doby jsem celá léta skuhrala, proč něco takového u nás nevydají...koupila jsem si ho vloni a dodnes nepustila, snad ze strachu, že ten pocit výjimečného zážitku by se po letech třeba nemusel opakovat.

Nebýt Vincenta, nedodívala bych tu nudu.

Těšila jsem se moc a dobře mi tak: film mi z hlavy nemizí, ale přes dobrou režii, herecké výkony a vychytanou retro atmosféru, jejich příběh se mne ne a ne dotknout. Zatímco „Americká krása“ mne kdysi dostala, ale s odstupem let cítím jen chlad a manýru, a cením už jen super herce, u „Nouzového východu“ mne ten pocit formální dokonalosti, ale dokonalého chladu přepadl okamžitě a to nadšení se nedostavilo. Možnost, že bych někdy cítila s paničkou ubitou nudně pohodlným maloměstským životem je totiž naprosto nulová, a navíc pocit, že děti (které ve filmu téměř absentují,) jsou brzda jejich veselosti, také nechápu. Mohla bych rozumět jejím snům, ale jednoduše vím, zač je toho život i práce venku, a vím i to, že před podstatou nikdo neuteče a přesadit ji není nejlepším řešením. Ale přála jsem jí, aby to mohla alespoň zkusit, přestože tuším, že problém jejich vztahu byl spíše v tom, že nedospěli, měli (hlavně ona) o sobě přemrštěně vysoké nebo nepříliš reálné mínění a hlavně neuměli žít tady a teď, i k tomu je třeba odvahy. Aneb jak řekl ten oficiálně štemplovaný blázen: jsem ráda, že jsem nevyrostla jako jejich dítě! Ještě, že si můžu spravit náladu „Cestou do zatracení“, ze které stále cítím to nejpodstatnější… srdce.

Je pravděpodobné, že jde o hlukokomyslnou nápaditou metaforu se zajímavými reáliemi, kterou prostě nemám na to pochopit, ale snad jen kvůli opravdu zábavnému Josefu Somrovi a povídce "Chlebové střevíčky" režiséra Schorma mi to stálo za vidění.

Malinko mi vadilo, že některé otázky zůstaly jen nakousnuté a je na divákovi, aby se s tím popral sám. Ale vizuálně parádní.70%

Byla to v podstatě zatraceně průměrná podívaná, ale jen do chvíle, kdy v posledních dvou minutách promluvil Ricardo Montalban a rozesmálo mě, že jsem na to nepřišla sama. 70%

Přestože karty byly předem beznadějně rozdané, cítila jsem při pohledu na matku a syna v závěrečných záběrech pocit jakéhosi zadostiučinění, navíc radost, že kněz Francisko Omara Sharifa nezaplatil za svůj lidský a odvážný čin životem.

Trikově překonané, katastrofický závěr s odstupem let komický, ale šerif Gregoryho Pecka je jak má být, píseň José Feliciana je nadčasová a má nefalšovanou energii, stejně jako okouzlující padouch Omara Sharifa, jehož dobrodružné filmy představují kus mého dětství.

Zápletka fajn stejně jako většina herců, děvče rozmilé a Moritz Bleibtreu výborný jako vždy...tedy jako oddechový film proč ne, ale magický realismus mám ráda (a to jen v některých) filmech Emira Kusturice, tady mi to opravdu nesedlo. 70%

Kamera výborná, jinak ale trvám na tom, že zfilmovat jazyk a magično Gabriela Garcíi Márqueze je zhola nemožné, a platí to i pro adaptaci "Zlé hodiny". 70%