pm

Děj mi někdo vyprávěl, zápletku jsem tedy znala, což asi není nejlepší předpoklad pro zhlédnutí filmu. Ale překvapivě si mne to udrželo i přes otřesnou stopáž, ani jsem se necítila citově vydíraná.

Na rozdíl od Šifry, kde kniha coby oddechovka mi nevadila, ale film mne otrávil, tady jsem literární předlohu neznala. I tak jsem okamžitě správně vytušila, kdo je hlavním padouchem, jen v tom zásadním momentě, kdy hrdinně vzlétl, jsem na byla zmatená. Možná proto, že na podobné akční kusy chodím ojediněle, nemám čas od času nic proti popcornové zábavě, kde jaderné vědkyně vypadají jako z reklamy na parfémy, a kde dynamický střih a výborný hudební skladatel suplují vnitřní enegii...Tedy díky alespoň za to, že zde Ewanu McGregorovi tak zatraceně slušel kolárek.

Nadstandardní noir. Ústřední trojka Mitchum, Greerová a Douglas ovšem bezchybná. Něco mi přesto chybí k naprosté spokojenosti...snad, že to skončilo tak, jak to od začátku skončit mělo. Že jeden před minulostí neuteče, dávno a dobře vím, tak proč mi to tak zatraceně vadí?

Pavla Juráčka hraje, nebo spíše jeho paměti cituje režisérův syn Marek (*1970) z druhého manželství. Se znalostí "Případu pro začínajícího kata" a jeho "Deníku" -dokonalé.

Bez 3D brýlí nuda k nevydržení. Půl * navíc za to, že to byl můj první trojrozměrný zážitek v kině.

Na 220 milionech sovětských obyvatelů v hlavní roli ukazují manželé Thorndikeovi „ruský zázrak“, tedy cestu od středověké země lýkových bot, hákových pluhů, slaměných střech, negramotnosti a carské krutovlády ke komunismu, technické prosperitě, odcizeným velkostavbám a letům do vesmíru. Na kvantech archivních záběrů a fotografií, mnohdy pro jistotu opakovaně připomínají bídu, nemoci a zase bídu, válečné útrapy a zase válečné útrapy, vše solidně podepřeno tendenční rétorikou. Přestože jsem vyrostla v době, kdy přátelské pozdravy socialistickým zemím, holubice míru a povinné bizarní průvody byly samozřejmostí stejně jako skripta Dějin MDH, první díl této monstrózní propagandy na mne dojem udělal, škoda, že poslední třetina a následující část druhá silně ztrácely dech.

Poslední tři minuty srazily jinak slušné drama na úroveň limonád. Ale i tak jsem, Paule, přestože mé sympatie sis nezískal, ráda za každý tvůj film, který jsem zatím neviděla. 70%

To, že spousta filmů zmizela na dvě desetiletí do trezoru, je samozřejmě obludné, ale některé kousky bych asi dalších dvacet let nijak nepostrádala: jakkoliv dílo velmi dobře chápu, a uměla bych ocenit kameru i atmosféru odcizení a prázdnoty, do Zabité neděle jsem opravdu nedorostla. Ještě, že na Ivana Palúcha se během toho utrpení dalo dívat, udržet pozornost už ne. A mám-li být upřímná, problém dodívat jsem od Vihanové měla i obě její porevoluční pseudodramata.

Dávno mi není sedmnáct, nenosím ani neposlouchám emo, nejím maso a upírským filmům se plánovitě vyhýbám, Cedrica Diggoryho pořád neznám po jménu, snad bych tedy mohla být dostatečně objektivní. Jistěže mě otravovaly ty zpomalené záběry, jednoduše čitelný děj a slaboduché dialogy, temně vychytané barvy a odtažitě chladný design, které měly suplovat atmosféru, ale při troše velkorysosti musím uznat, že tahle zvráceně podmanivá love story není špatný ani hloupě natočený film, tím spíše, že jsem čekala katastrofu. Docela dobře chápu, proč má tato fantasy zaděláno na kult mezi puberťačkami, navíc je v ní možno dohledat spoustu zajímavých paralel. Bavila jsem se. Teda bavila.

Oproti výborné jedničce zklamání, ale pořád nadstandardní podívaná...ale pro malé děti raději ne. 70%