pm

Je bezpředmětné srovnávat Desperada s El Mariachim, a proč taky? Je to vtipné, má to spád a kdo chce, může si v tom najít, čeho je libo. A Antonio? Nikdo jiný by mstitele s kytarou nezahrál líp, žádný jiný hispánský herec před tím a ani po tom nedisponoval takovou živočišnou grácií, přitažlivou vitalitou, ironií a šarmem, a přitom nevinně plachou aurou. Obávám se, že po tomto filmu nejedno děvče zatoužilo být alespoň na chvíli třikrát rozvedenou stárnoucí americkou herečkou se skandální pověstí.

Nemám ten film ráda, je dobře zahraný, filmy o filmu jsou jen málokdy nezajímavé, chápu Almodovárovu snahu vyrovnat se s dětstvím, i jeho obžalobu církvevní morálky. Nikdy mu ale neodpustím, že Manciniho píseň "Moon River" pro mne navždy ztratila svou nevinnost.

Lyrika, kterou jsou protkány prózy Reinalda Arenase, je nezfilmovatelná. Na tom, že film přesto vládne neuvěřitelně melancholickou poetickou atmosférou, má lví podíl Javier Bardem. Zajímal by mne okamžik, v němž si režisér Schnabel uvědomil, že tento čistokrevný MACHO je tím jediným, kdo básníkovi propůjčí nevídanou křehkost, něhu a čistotu, bez nichž by jeho výlučnosti diváci jen stěží porozuměli. Toto je role, za kterou si měl Bardem odnést svého prvního Oskara. 90%

Laurence Olivier byl herecky pan Někdo, je smutné, že je dnes zhusta chápán a uctíván jako instituce: málokdo opomene použít jeho šlechtické tituly, o které v zásadě až tak nestál, ale jeho filmům už čas nevěnuje. Je to škoda, už proto, že spousta starých dramat stojí dnes za pozornost právě díky jeho herectví. Nevadí mi studiovost filmu, ani fakt, že děj proběhne téměř bleskově, nechybí mi Pemberley, příběh je zábavný, ale to je dáno kvalitou literární předlohy a režiséra, obsazení je opravdu velmi dobře vybráno, starší setry Bennetovy nad míru sympatické, (hlavně Jane Maureen O´Sullivanové,) ale je to asi právě Olivierův pan Darcy, který romanci drží nad vodou. A konec? Závěrečný rozhovor s tetičkou, který na první dojem působí nejapně, chápu jako velmi vydařený vtip. Nakonec proč ne?

Ano, je to skutečně sexistické, šovinistické, páchne to rasismem...přesto je to nejen z hlediska doby vzniku jeden z nejlepších filmů svého žánru, ne-li přímo jeho vrchol.

Výborně zahrané a neotřele natočené drama.

Je užitečné vědět, že ani zázraky a splněné sny nejsou až tak nemožné, pokud se jeden navzdory původu a předsudkům ostatních hluboce snaží a nevzdává. Ve chvíli, kdy drsný kritik Anton Ego ochutnal ratatouille, vzpomenul na své dětství a maminku, jsem se v kině rozsypala dojetím. Ano...plakala jsem.

Dílo Alfreda de Musset je skutečně moderní a nadčasové, zatímco z románů Sandové jsem, myslím, žádný nedočetla. Z tohoto filmu, možná proto, že jej režírovala žena, bych ale mohla mít pocit, že zajímavější osobností byla právě emancipovaná výstřednice v podání oproti skutečnosti zbytečně hezké Binochetové. Každopádně Benoit Magimel je v roli básníka velmi dobrý. Co mi na tomto filmu ale skutečně vadí, ačkoliv bych to jindy přešla, jsou zásadní faktografické nepřesnosti. 70%

Je moc příjemné vidět Gérarda Depardieu v době, kdy z mnoha různých a často i bohulibých důvodů ještě nebral horečně vše, co se namane...v době, kdy producenti nevyužívali jeho hvězdného jména jen k zvýšení prodejnosti filmu, ale těžili z hercova talentu a zajímavosti. Film samotný je pak ukázkou francouzských dramat té doby: vedle dnešních rychlých, drsných a často smutně vyprázdněných podívaných působí až starosvětsky, přitom divákovi předkládá zásadní otázky o hranicích morálky a svědomí. Čas od času po tom filmu sáhnu, vždyť nejenom pro tu legendární scénu, v níž v přímém televizním přenosu politické debaty si Paul uvědomí veškerou ubohost té situace, stojí za vidění! Aneb: "Jsem sám hajzl, když obhajuji hajzla?"

"Jsem Santa Claus vašeho podvědomí" - Ralphe, to bych nikomu jinému neuvěřila! Ať žije neo-noir.