gurmet

3 hvězdy za guilty pleasure při pozorování trojice zbloudilých umělců bez umu, cíle či talentu.

Někdy je hodnocení na ČSFD hodně zavádějící, a Sinister je toho zářným příkladem. Dílko svou neschopnost děsit neuměle maskuje obehranými lekačkami, coby posledním nástrojem nepovedeného horroru. Nevím, jestli se u nich někdo ještě dokázal polekat, mě osobně však nechtěně bavily svou neumělostí. Za to filmu patří jedna hvězda. Ta druhá je za malebný zvukový doprovod, který vnáší do nekonečné sekvence klišé stopy napětí. Zdaleka nejlepší z přehnaných 110 minut bylo však prvních 60 vteřin záznamu na 8 mm film. Kompozice, saturace, zrno, pevná kamera, oběšenci - to vše mi nahnalo příjemnou husí kůži. Kdyby byl film celý v podobném grungovém lynchovském duchu, se stejnou kvalitou obrazu, měl šanci nezapadnout. Jenže po tomto záběru horror skončil, a začala unylá rodinná melodrama, konformně natočené coby vývar již stokrát předžvýkaného s rozuzlením tak směšným a nevěrohodným, že řadí tento výtvor do žánru crazy comedy.

Film, jenž dělí zrno od plev, filmové znalce od filmových fanoušků. Ti, kdož zde Barrymu vyčítají chladnost, zdlouhavost nebo dokonce absenci děje, jen neobratně sami před sebou obhajují své nepochopení, svou nezralost, svou nepřipravenost. Nejsou hodni absolutismu v Kubrickově podání. A žádné množství Expandables, Skyfallů, Inceptionů a Temných rytířů, jenž tito "znalci" uznávají div ne jako geniální, je na tento opus nepřipraví, ba naopak, budou je od něj dále vzdalovat. Pro ostatní požitkáře opravdového umění není třeba sáhodlouze vysvětlovat, proč stojí Barry Lyndon na nedobytném piedestalu.

Seth, který svou profesní dráhu postavil na nedokonalém kopírování slavných předloh, se od své ideologie nevzdálil ani ve svém filmovém počinu. Film, který tak sveřepě nepřináší ani zlomek něčeho nového, a ždímá zažitá schémata do poslední kapky, uniká ze sféry totální průměrnosti pouhou náhradou člověka za medvěda. Dosaďte si za medvěda zkouřeného chlápka, a dostanete tisící, zapomenutelnou variantu huličské komedie. Ale použijte dokonale řemeslně zvládnutou 3D loutku, dosaďte pár známých jmen, a voila, máte v ruce film, který nejenže z neznámých důvodů nerozcupuje kritika, ale navíc nějakým mystickým způsobem baví i lid.

Dříve skvělé, ale od páté a zejména šesté řady již pouhá vyždímaná šablona, kterou Chuck Lorre předal mladým, nezkušeným a ryze průměrným scénáristům, kteří nejsou evidentně schopni ani vzdáleně napodobit kvalit předlohy, ba přímo nechápou základní konstrukci vyprávění. Setkáváme se tak plytkými, nespojitými epizodkami stavěné pouze pro laciný efekt, a ideovou impotencí špatně zakrývanou spoléháním na nekonečně řešení vztahů á la "Tak jde čas". Zářným příkladem nastupujícího úpadku a idiocie budiž šokující scéna pusinkování Sheldona v S06E03, která není inteligentní, není humorná, nemá pointu, a je přesným opakem humoru příznačného pro BBT. Dříve 90 %, dnes s bídou 40.

Tarantino po německu bez Tarantinovy geniality, vycizelovaných záběrů, zajímavého příběhu a smyslu pro detail. Ničím zvláštní akce, drama bez náboje, a komedie bez vtipu s nánosem sentimentu není nic, co byste si nemohli nechat ujít.

Střihoruký Edward je pro mě osobně Timův nepřekonaný opus, který v sobě dovedně kombinuje široké spektrum aspektů života do jedné velkolepé podívané. Z hlediska vizuálního nám vedle sebe film do kontrastu staví pestrobarevnou vesnickou idylku, která pod nátěry křiklavých barev skrývá nikoliv idylické charaktery, a temný, černobílý zámek s černobílým hlavním hrdinou, v kterém pod strohým a nebezpečným zevnějškem tepe srdce pravého, nesobeckého a obětavého umělce. Myslím, že Tim Burton stvořil Edwarda coby svůj autoportrét výstředního umělce, který se světem dokáže upřímně hovořit jen prostřednictvím své tvorby, že sám režisér se cítí být Edwardem. Díky tomu je nám předestřen tak věrný a uvěřitelný obraz něčeho co je přitom zcela fantaskní, a proto se film dotýká zpříma divákova srdce. Velmi osobní, a upřímné alegorické vyznání jedné lidské duše.