Lucretius

Profesionálně zvládnutý, romanticky laděný mainstreamový snímek cílený na ženské půblikum. Jde o příběh třech mladých bojovnicích, které za války dostanou rozkaz vytvořit v džungli jídelnu pro projíždějící vojáky. Svou jeskyni si zářídí velmi útulně, projíždějící vojáci se chovají slušně a mile, většinu času se hlavní hrdinky chodí koupat do přilehlého jezírka a řeší své city. Snímek má také jednoho z nejlepších záporáků v dějinách kinematografie. Těžko se ubránit parodickému psychoanlytickému, resp. jungiánskému čtení (což ale tipuju alespoň oficiálně nebyl záměr tvůrců). Celkově příjemná zaležitost, zklamání může příjít imho hlavně z mylného očekávání, skutečně nejde o nic artového, ale o guilty plesure pohádku pro dospělé.

Velmi zvláštní film. Technicky i režijně vynikajcí, zejména kamera je po většinu doby velmi působivá. Samotný příběh je značně a neskrývaně idealizovaný. Je potřeba si ovšem uvědomit, že jde o idealizaci vycházející z jiné kultury, resp. jiné věci jsou amplifikovány a zkrášlovány (bez znalosti čínského myšlení se to opravdu scvrkne na agitku, protože člověku unikne z čeho příběh vyrůstá a o čem se vypráví). Film se dotýká mnoha témat u kterých působí velmi nepřirozeně k ním nic neříct a omezuje se jen na jedinou emocionální rovinu. Je samozřejmě otázkou jakým tlakům byli tvůrci vystaveni, nicméně dost možná jde o autorské rozhodnutí, jelikož "If you are the one" je stavěno analogicky a výsledek působí kompaktně. Jde o do naivního světa zasazenou romanci, jejiž postavy jsou soudobí teenageři v historických kostýmech a která je chvílemi velmi prvoplánová a emoce ždímající. Samotná psychologická rovina příběhové linky hlavních postav je ovšem naopak překvapivě subtilní, inteligentní a vyzrálá. Nejsem si jistý co bylo cílem snímku, každopádně zajímavý je. Xiaogang Feng spojuje nezvyklé věci s harmonickým výsledkem a začíná mě jako řemeslně poctivý a bytostně inovativní tvůrce zajímat čím dál víc. Fang Hua rozhodně není jen propagandou, vtáhlo a bavilo mě to, a i když film nepodněcuje k přemýšlení směrem, který člověk čeká, své opodstatnění má.

Z počátku film vychází z velmi podobného půdorysu jako Yimmou Zhangova "Qiu Ju", ale následně je myšlenkové těžiště i s pomocí komediálnějšího přístupu propašováno jinam. Stejně tak i celkové poselství je zcela odlišné. Xiaogang Feng totiž evidentně vidí svět z úplně opačného strany než kovaně prorežimní Zhang. Jak už bylo patrné z "If You Are the One", jeho snímky jsou do zančné míry testováním toho co si může dovolit. A zde je to tanec na horkých uhlících, uniformě tleskající pohlaváři na schůzích, jejich bezobsažné a odtržené projevy, či zobrazování připosranosti a přiblblosti úředníků. Už jen to jej činí sympatickým, snímek je ovšem i sám o sobě vynikající a originální komedií, jejíž absurdní humor sice vyžaduje samostatné uvažování, ale o to je zábavnější. Respektive, úroveň komunikace kterou film s divákem navazuje sama o sobě implikuje, co si o zobrazovaném tvůrci myslí (film si je samozřejmě vědom toho, že hlavní hrdinka není v právu, její příběh je primárně spouštěč reakce prostředí. Tato reakce je vtipná a vyjevuje spoustu věcí a zároveň není realistická. Ale i to snímek ví a nepřímo tím poukazuje na to co by se v reálu dělo, čímž se také vysmívá Zhangovi vyprávějícímu analogický, ale vážně míněný moralizující příběh). Potěšilo i přátelské štípnutí do nosu současného západního diváka v narážce na jedno z našich společenských témat. Za zmínku určitě stojí vizuál, na jedné straně pojatý jako mírně Wes Andersonovské karikující miniatury, ale zárověň jde o nádherně komponované záběry. Velmi potěšující překvapení, 4-5.

Shi Fu je mnohem víc drama sledující mocenské vztahy a prostředí bojových umění než klasická kung-fu žánrovka. Což ovšem neznamená, že by zde nebylo dost akce. Ta vyprávění samořejmě oživuje a činí jej působivější, ale v principu by se snímek obešel i bez ní. Vedle toho třeba takový (jinak, ale taktéž výborný) Yip Man působí trochu jako pohádka. Mně tato syntéza přišla vynikající.

Vrchní prchni by bylo bez problémů na čtyři hvězdy jen za komediální rovinu (závod s autobusem je nezapomenutelný a přitom má neuvěřitelnou lehkost). Čím dál víc ale oceňuju děj jako extrémě přesnou realizaci fantazie o útěku z ubíjejícího prostředí i s vědomím a za cenu špátného konce. Fascinující je soustředěnost snímku na tuto ideu, na důslednost s jakou jsou všechny postavy a situace vytvořeny pro její konstrukci, ale přesto to celé nepůsobí jako konstrukt. Vzhledem k autorovi scénáře mě překvapuje míra podvratnosti filmu. Jednak v samotném dramaturgickém předpokladu, že poctivý život v socialistickém ráji je vlastně dost na hovno. Motivace hlavního hrdiny je vystavěna bytelně, zcela jasně a přímočaře a způsobem, že divák mu drží palce. Naopak (kouzelně zahraný) Svěrákův bdělý a uvědomělý soused je ztělesněním představy aktivního debila, přičemž za finální potopení Vrány si rozhodně od diváka neodnese ovace. Kodetova postava pak, "oficiálně" sice prodatelná jen jako do basy patřící gauner, implikuje úroveň rozkladu služeb a možná i obecněji tehdejšího hospodářství. Navíc s dodatkem, že zodpovědní lidé žijí ve vilách a v pro běžného člověka nedosažitelném luxusu. Příběh, který je esencí Svěrákova rukopisu, by asi neprošel bez výchovného konce, ve skutečnosti jím ale nepřebije sdělení zbytku snímku. Resp. zakončení má hlavně dramaturgickou funkci vykročení ze sebedestrukce a navrácení se na správnou kolej, vyznění ovšem ovlivňuje spíš jen na oko.

Má znalost Bollywoodu (resp. Kollywoodu) je nulová, takže kontextuální věci neposoudím. Snímek je vysokorozpočtovým akčním dramatem vycházejícím z epického historického románu. Je trochu snesitelnější než obdobné indické filmy (které také překračuje produkčním zázemím). Mix žánrů je zde překvapivě harmonický a i když bych osobně oželel muzikálové vložky, filmu se dáří budovat poctivou fantasy atmosféru. V ději je díky indickým jménům trochu obtížnější se orientovat (kdo je kdo a v jakém rodinném vztahu), silně doporučuju neignorovat úvodní animovaný souhrn. Jako evropskému divákovi mi trochu chybělo prokreslení postav, ty jsou vesměs vymezeny svými schopnostmi a sociální pozicí. Chybějící osobní rovina pak do jisté míry vzbuzuje otázku proč vlastně držet palce jedné a né druhé straně. Absence psychologie ale asi vychází z žánru, respektive částečně z formy mýtu a částečně z indické kultury. Indický je pak i přístup k herectví, herci jsou zjevně tamní celebrity, které jakoby na diváka trochu pomrkávají a počítají s tím, že je zná. Snímek je ovšem funkční i bez toho. Nelze neocenit řemeslnou kvalitu včetně režie. Jako ochutnávka jiného přístupu k vysokorozpočtovým snímkům a kulturní obohacení je Ponniyin Selvan: I nepochybně zábavný a osvěžující.

Vždy jsem chtěl pracovat v postkoloniálním cínovém dole v jihovýchodní Asii. Neúspěšný univerzitní student přichází ve čtyřicátých letech dvacátého století z Bangkoku do džungle získat zaměstnání právě v jednom takovém. Přes počáteční problémy si časem získá respekt a objeví opravdové hodnoty. "Maha'lai muang rae" je nečekaně profesionální a řemeslně kvalitně provedený snímek (vyslán i do boje o oscary). Příběh vychází z autobiografické předlohy a je vyprávěn v lehce komediálním a nostalgickém tónu. Scénář je navíc vtipný i tím, jak jde proti současným sociálním a historickým narativům a to natolik, že by v kombinaci s absencí nadhledu v levicovém aktivismu mohl vést až k mdlobám. Podbavilo též narušování žánrových vzorců, postava utápí žal v alkoholu, ale namísto průšvihu a katarze se věci vyvrbí jinak. A k tomu thajština, jeden z nejzvukomalebnějších a nejsrandovnějších jazyků. Milé a zábavné překvapení. Khaawp khun khap!

Styl vyprávění Heeojil gyeolsim je neuvěřitelně dravý a zábavný. Vyžaduje ovšem zančnou koncentraci a jde až na hranu schopnosti zpracovávat informace. Napojení se na jeho tempo pak padá i na drobnostech, pár chyb v titulcích a film se rozuteče. Neustálým těkáním připomíná online prostředí, přeskakovaní z informace na informaci a zpět je povědomě známé. Líbí se mi Parkova odvaha jít do tohoto konceptu naplno. * Permanentní nedostatek klíčových informací (a taky znalost režisérova jména) vzbuzuje při většině vyprávěčských skoků očekávání, že jdou minulosti. Divák tím ale jen ztratí část cené pozornosti na snahu zorientovat se v čase. Asi bych si film užil víc vědět, že je v podstatě lineání a do minulosti se vrací buď jen lokálně v prolínání scén, a nebo na to hned upozorní. * Na Tang Weiin výkon a její Seo-rae nezapomenu asi nikdy, uhranutý jsem byl úplně stejně jako detektiv Hae-joon. Ona ten snímek paralelně s příběhem táhne, protože se o ni divák od určitého momentu chce dozvědět více z podobných důvodů jako Hae-joon. Z Evropy možná není vidět kulturní rovina hlavní ženské postavy, není číňankou jen na papíře, ale vychází určitého kouzla specifického pro čínské ženy.

Věřím, že snímek je upřímnou snahou o společenký komentář (v kontrastu s Netflixem a spol, kde myšlenkové pozice vznikají podle tabulek). Ne, že bych se sdělením nesouhlasil, Baumane ale jakoby podlehla iluzi, že čím bude upřímnější a osobnější, tím bude výsledek lepší a úplně ztratila jakýkoliv odstup. Děj je přerušován ideově neúnosnými pasážemi vysvětlující prožitky postav skrz biologické procesy (zdravíme biofilní intepretaci Miroslava Grebeníčka). Ty mají nulovou dramaturgickou funkci a nejlepší je je prostě ignorovat asi jako reklamy v televizi. Stejně jako v předchozím snímku autorky je hlavní postava problematická svou pasivitou v budování nějakého vlastního vztahu k realitě. Film stojí na vidění světa ve kterém vše vychází z genederových vztahů. Hlavní hrdinka je stoprocentní obětí sociálních norem, představ a předsudků, veškeré její bytí je reakcí na ně. Sama má jen velmi jednoduché motivace typu "chci být s mužem, který se mi líbí", které jsou navíc vysvětleny zmíněnými vložkami jako důsledek biochemie mozku. Tím je zbavena jakékoliv odpovědnosti za cokoliv a je zcela a pouze vláčena z jedné strany společenskými a z druhé biologickými proudy. Mans Laulību Projekts ale imho nelze úplně chápat bez kontextu. Lotyšská povaha je introverní, uzavřená, proti čemuž se dnes mladá generace svým chováním viditelně vymezuje (i když mnohem subtilněji, podobná proměna chování proběhla i u nás, dnes už si málokdo vzpomene porevoluční nářky nad povinným usměvem zaměstnanců v mekáčích, "protože dávat najevo emoce je americké a češi takoví nejsou"). Současně tato generace ještě zažila jak po nich rodiče, resp. společnost vyžadovala z dnešního pohledu nesmyslné normy. Baumanem tento zážitek přenáší hlouběji do historie (kde je přítomen nesrovnatelně intenzivněji) a dává mileniálům skrz jejich vlastní narativ klíč, jak se vztahovat k vzdálenější a historicky bolestivé minulosti. Propojením sovětské a svobodné zkušenosti do jednoho příběhu je zároveň určitým zadostiučiněním vztahu k západu, resp. umožňuje lotyšským divákům prožít sdělování zápatnímu světu, že jsou si vědomi jak to v Lotyšsku vypadá, ale že to není jejich vina, protože si sami prošli peklem - a toto peklo srozumitelně vyobrazit (moment, kdy hrdinka začne mluvit anglicky patří k vrcholům snímku). Baumanemin film je téměř nekoukatelně otravný v jednotlivostech, v přehnaném zatahování do osobních věcí, v doslovnosti, ale z hlediska celku, v rovině vystihování obecnějších společných zkušeností je naopak netriviální a vynikající. Z kina plného divaček v multiplexu v Rize většina vypadala, že se jim film líbil. * Z formálního hlediska, styl kresby autorky mě neoslovuje, ale líbila se mi technika animace a ani hudebně to nebylo tak špatné.

Z filmového hlediska vynikající snímek. Rychle navodí zábavnou a napínavou atmosféru, vtáhne, na herce se dobře dívá a celkově ubíhá. Slabinou je scénář zaměřující se na individulání rovinu, který se záměrně vyhýbá historické faktografii. To by nemuselo vadit, jde o drama, ne dokument. Zde to ovšem problém je, jelikož historické informace chybí v dramaturgické konstrukci. Hrdinům hrozí nebezpečí, ale nevíme jak velké. To postavy samozřejmě taky přesně neví, ale (neargentinský) divák to neví ani orientačně. Jak mě má zasáhnout, že hrdina něco překonal, když nevím co. O juntě je v počátku řečeno, že unášela a mučila, ale opět, nic konkrétnějšího o rozsahu, organizaci, co by plastičtěji dokreslilo situaci a úrověn represí. I přesto, že se děj točí kolem soudu nejde o soudní drama. Protistrana mimo obecné zaujetí pozic ničím neargumentuje, je zcela pasivní, není zobrazen žádný souboj v právní rovině. Zajímalo by mě, jestli je cílená nekonkrétnost producentským vlivem, kdy prostě nějaký "muž s nudnou kravatou a tabulkama" přikázal tvůrcům, že historická fakta mohou vyvstávat jen z osobních příběhů a vše ostatní masového diváka unavuje. Nebo jde o politickou opatrnost, kde na oko jsme odvážní jasným trváním na tom, kdo je hodný a zlý, což ale v demokratické společnosti nikomu moc žíly netrhá jelikož základní politické postoje jsou obecně známé, ovšem vykreslování jednotlivých událostí ze kterých tyto postoje vyvstávájí a jejich zasazování od kontextu se radši vyhneme, protože to už lidi ovlivňuje a už by někomu vadit mohlo.