Lucretius

Prvně, dvou a půl hodinová stopáž je zde naprosto neodůvodněná. Co chce film říct by šlo vyjádřit mnohem koncentrovaněji, bez úrtpného čekání na další kousek informace v repetetivních pasážích. Hlavním problémem ale je, že zhruba ve dvou třetinách do té doby nadějné historické drama zkolabuje do schématického MeToo snímku ve středověkém skinu, resp. do prvoplánové realizace nejprovařenějších narativů tohoto hnutí. Náročnější diváci podporující MeToo budou mít negativní pocit z kalkulu, pro ty méně náročné bude film příliš zdlouhavý a drsný a odpůrci MeToo pak budou znechuceni z domnělé manipulace. Problém podobných snímků, které jsou stavěny jako ideologická opora není v tom, že by neříkali pravdu, ale v tom, že aby fungovaly, musí určité informace vynechat. SPOILER! Zde už jen v zdánlivě nepodstatném detailu, že poddaní byli reálu v rámci vyšetřování mučeni. Tj. hlavní ženská hrdinka je pro dosažení spravedlnosti (primárně se opírá o morální rovinu, důsledky pak plynou pro ni samotnou a pro agresora, film nic nenaznačuje o tom, že by ji motivoval nějaký obecný společenský boj) ochotna vystavit jiné nevinné lidi podstatně horším věcem, než se původně staly jí samotné a za jejichž spravedlivé vyřešení bojuje. Pak je samozřejmě problematické ji držet jako pozitivní postavu, což je ovšem nosný pilíř sdělení. Její můž na ni páchá sexuální nasílí, snímek se ale jakoby nepřirozeně vyhýbá tomu, že ji přímo uhodí. Což je opodstatněné jen konstrukcí příběhu, kdy je potřeba zachovat iluzi manžela jako toho lepšího z dvou zel, to horší pak musí být útok predátora. Subjektivizace vyprávění má pravděpodobně ilustrovat, že agresor si problematičnost jednání nemusí plně uvědomovat. Při detailnějším pohledu to ovšem postrádá logiku. V rámci Margueritiny verze jejímu muži záleží jen na vlastním pocitu dobrého manžela a na nikoliv ní, jenže v tom případě by pro pocit dobrého manžela její muž nepotřeboval sám před sebou tvořit iluzi toho, že mu na Marguerite záleží (jeho pamět by akcentovala jiné momenty jejich vztahu). Jakkoliv se výše zmíněné věci mohou zdát jako detaily, ukazují na fakt, že v okamžiku, kdy člověk přestane automaticky přistupovat na schéma sdělení (resp. jej vnímat jako předem platné na základě předchozího přesvědčení), začne o filmu přemýšlet a brát jej tak vážně, jak se stylem vyprávění tváří, tak se začne sypat. Je to trochu škoda, potenciál scénáře či jen samotné historické události je obrovský. Ať už v individuální rovině příběhu ženy, která v době vůči ženám kruté volí mezi dvěma zly, či jako středověkého politického dramatu a boje o moc. Kdyby se ho chopil někdo jiný než Scott kdo na místo snahy o monetarizaci MeToo skutučně vnímá špatné postavení žen (řekněmě třeba Verhoeven, viz vynikající Keetje Tippel), mohla to být naprostá pecka.

Šteindlerova komedie je sice přehnaně lidová, resp. od onoho nevkusu tehdejšího popu a módy by měla mít větší odstup, a středoškolské prostředí zjevně ani v době vzniku neodráželo realitu (i když určité aspekty jsou zachyceny pěkně). Film je samozřejmě dobový a jeho sdělení o šedosti, neutěšenosti a zkorumpovanosti "dospělého" světa bylo už i tehdy do určité míry zprofanované (pořád to ale asi chtělo mít koule). Nicméně mu prostě nelze upřít humor. Vtipy fungují a uťáplý hlavní hrdina prodírájící se i když ne dokonale zkonstruovaným pořád kouzelně demotivujícím světem je výborný. Prostředí mladých je navíc určitou před-verzí devadesátek a je pěkně vidět, že ty nevyrostly z ničeho. Na konci filmu jsem chtěl, aby trval déle, takže za mě dobré, 3-4.

Vzhledem k vysokému hodnocení a hromadě ocenění obrovské zklamání. Prvně, jedná se o křesťanský snímek cílený na věřící. Chápání misionářů jako těch dobrých je zde fikční prerekvizitou. Je to typ filmu na který se Ned Flanders dívá s Rodem a Toddem. Pro nevěřícího člověka, kterému ony typické, lehce sjeté usměvy křesťanů (viz třeba obálky časopisu "Milujte se!") příjdou spíš děsivé, jsou to dvě hodiny utrpení. Herecké obsazení, či formální stránka s tím mnoho neudělá. Příběh se odehrává na jednoduchém půdorysu "hodní misionáři proti zlým otrokářským obchodníkům". Původní obyvatelé, přestože jsou v centru děje, jsou vykresleni naprosto ploše. Tj. buď nazí divošsky pobíhají, nebo civilizovaně zpívají chorály. Jak kdosi na wiki podotknul, hrají v podstatě roli nábytku. Tipuju, že tato křesťanská agitka nebyla přijata jejich současně žijícími potomky moc kladně. Celkově, film stojí někde v půli. Brát vážne jej nelze, na to je příliš jednoduchý, nedůsledný v reáliích a schématický (v podstatě realizuje americké klišé o boji za svobodu, či to křesťanské o individuálním vykoupení). Domorodé prostředí je jen kulisou, ze které se o jejím reálném předobrazu nedovíte nic. Zároveň si ale snímek nelze užít jen jako žánrovku, jako naivní exotický popcorn, na to je příliš odtažitý, pomalý a nekomfortní. Jedna hvězda je za technické zpracování a druhá za toho portugalského lobbistu. V tom, že i přes neuvěřitelné zločiny nebyl zobrazen jako prvoplánová bestie, ale civilně rámoval svůj přístup obyčejným pragmatismem byl jako jediná postava uvěřitelný a hrozivě aktuální. Zbytek je vznešeně se tvářící tretka.

Středoškolská výuka literatury je v Německu narozdíl od našeho "autor, život, dílo" systému tvořena převážně pouhou četbou. Z toho jsou celé jedno pololetí studenti mučeni německým romantismem. Autoři "Amour fou" se zjevně rozhodli srovnat účty. Přetočením optiky na životní události Heinricha von Kleista dělají z jednoho z nejoceňovanějších romantických básníků, jehož život je v oficiálním narativu ztělesněním romantické mýtu, sobeckého, sebestředného magora co neváha z čirého narcismu zničit život jiným. Z obecnějšího pohledu je pak vlastně celý romantismus vníman jako něco v jádru negativního, podvodného, co člověka neobohacuje, ale naopak vede do bažiny bludu. Tvůrci se snaží i o nějaké hlubší zachycení doby což je pro ně imho trochu velké sousto. Z formálního hlediska, statické snímání umocňující společenskou mrtvolnost je zábavné zhurba tak do půlky stopáže a pak začne být ubíjející. Sdělení nemá chybu, natočeno je to s lehkým humorem a sympaticky, za zkouknutí to určitě stojí, ale zároveň mě to jako celek nijak výjmečně nenadchlo (resp. ne tak, jak bych "papírově" čekal), 3-4.

Zábavný, sympatický a atmosférický film. Nicméně srovnání s Dead Manem je přehné, to je jiná liga. Zatím, co Jarmusch nabízí vážně míněnou vizi divokého západu, která je podmanivá v tom, že jde proti té žánrové, svět First Cow ve svém queer tématu a celkové hipsterské přecitlivělosti (hlavní hrdina je ultraplachá stydlivka) daleko více vychází z aktuální módy, resp. z toho, co chce určitá skupina diváku vidět (v podstatě obrácená situace). Scény, které by měly definovat prostředí navíc působí aranžovaně a to je v primárně atmosferické záležitosti trochu problém. Na onu špinavost a drsnost světa si snímek spíš jen hraje. Jediné, co mi ale asi skutečně vadilo byla dramaturgická struktura. Na začátku snímek řekne jak dopadne, celou dobu naznačuje jak dopadne a pak tak dopadne. Těžko držet palce někomu, kdo se chová hloupě, když děj zároveň divákovi neustále mezi řádky říká, že se mu to vymstí. Podobně jako ostatní mě překvapilo, že jde o film zkušené režisérky, velmi silně totiž působí jako debut.

Přišlo mi, že tomu trochu chyběla dynamika, ale jinak jo, stylizace zvládnutá parádně a utáhla to, na ty jižanské vidláky se dobře dívalo. Zajímavé, že písnička "Take me home" je natolik specifická, že ji nejde použít jen jako soundtrack a musí být včleněna do příběhu (za mě v tomoto ohledu vede Mimi wo sumaseba).

Festivalovka jak vyšitá. Šlo by kritizovat, že i přes určitý odstup a subtilnost do určité míry dojí emoce z klasického "čistá duše s nedostatkem intelektu se topí v složitém světě", či že jde o cvičení na téma maximalizace trapnosti (ta má ovšem v konstrukci sdělení podstatnou funkci). Narozdíl od otravných limonád typu Forest Gump, Amelie, či Beautiful Mind však Thunder Road nedělá z omezení hlavního hrdiny atrakci která amplifikuje jak je hodný, ale cíleně jde po bolestivém a nepříjemném charakteru celé věci. Což je podtrženo i tím, že přes náznaky Touretta se film snaží nedělat z Arnauda postiženého (duševní nemoc by ho vyvázala z odpovědnosti). Naopak ho jako normálního člověka "nechává ve hře" a tlačí diváka do úvah o tom do jaké míry si za problémy může a co je s ním vlastně v nepořádku. Aby byla nečí sociální identita použitelná, je potřeba aby to co dotyčný prožívá a jak vnímá svět odrážela jen sekundárně, primárně musí vycházet z společenského diskurzu, z její funkce, tj. vytvářet pro ostatní něco uchopitelného. Celý ten shitstorm kterým Jim prochází se odvíjí od faktu, že z vícero důvodů onu sociální konstrukci nezvládá. Tím je pro ostatní buď nepříjemný, nebo nesrozumitelný. S trochu nadsázky by se dal snímek označit za společenský horor s prvky komiky. V obecné rovině pak vlastně ilustruje, že sdílet s ostatními něco z vlastního světa nejen, že není automatické, ale naopak spíš vzácné. Poslední scéna filmu, která zároveň uzavře sdělení, mě emocionálně odrovnala jak už dlouho nic. P.S. pro Enšpígla, Jim pobrečí, ano, ale ufňukaný není, protože se neustále byť neobratně snaží. Ufňukaný člověk si stěžuje, ale nevynakládá energii na změnu. Chceš-li vidět někoho takového, mrkni na "já nechci nikomu ubližovat" Sílu. Tam je privilegovaný jedinec, který namísto změny dokonce ještě vytěžuje vlastní slabost skrz "nebojím se o tom mluvit a proto jsem hustej".

Bussines romance. Zhmotněná idealizace navazování vztahů lidí na vyšších středních pozicích v korporátech.  McGregor se pohybuje se svou "čistá duše" postavou na hraně uvěřitelnosti, na Emily se naproti tomu vždy dobře dívá.

Hlavní postava je ženskou fantazií a realizací ženských představ o tom, jak muži prožívají své city. Hugh je sympaťák, ale s fantazií se těžko identifikuje. Noir stylizace je navíc příliš doslovná. Snižovat hodnocení za to, že nejsem v cílovce je nesmysl, ale pořád, klučičí filmy se naučily být zábavné i pro holky, teď by se to mohli naučit i ty holčičí.

Je to dobré, Gunnovi věci jsou zábavné, ale Suicide Squat naráží na limity a neuvěřitelnou totální převařenost žánru (značný podíl na tom má i rozšíření superhdinských seriálů). Hollywood musí přijít s něčím novým, z komiksové hostiny už zjevně i ti nejschopnější tvůrci jen těžce dohledávají poslední drobky za gaučem.