DaUr

Až do poslední dvacetiminutovky poměrně nezajímavý a zdlouhavý snímek, popisující osudy nijak vyjímečně zajímavé lidské trosky. Jak se však dál a dál poodkrývá její minulost a s ní spojené zážitky, které z Hardyho postavy onu trosku vytvořily, začíná velice dobře fungovat emoční rovina (která je, vzhledem lacinému vzezření filmu, velmi podstatná) a Stuart nás konečně začíná zajímat - konečně nám ho začíná být líto, což je podle všeho tak trochu hlavním cílem tvůrců. Nebýt však absolutně úžasného hereckého výkonu Toma Hardyho, asi by nám byl ukradený i na konci. Takhle ale nakonec převládá pozitivní dojem a jediné mínus lze najít právě v onom pomalém rozjezdu.

Šlo by. Z hlediska formy neskutečně podmanivý a audiovizuálně vytříbený snímek, ve němž je sice Parkův rukopis lehce potlačován (nebo jen v nám známých kulisách s námi známými herci natolik nevyzní), ale stále je vidět mnohem více, než by se po autorově přesunu do Států dalo očekávat. Bohatě rozvětvený scénář, nabízející divákovi vícero interpretací co se motivace postav týče, se na druhou stranu Parkovo dřívějším dílům vyrovnává statečně a stává se tak položkou, která polovině diváků přivodí filmový orgasmus a tu druhou přesvědčí, že je to vlastně strašná hovadina. Ono to tak u trochu náročnějších snímků bohužel bývá.

Nevím o ničem, co by mě na třetím Hangoveru nějak vyloženě naštvalo - dokonce to uteklo vcelku rychle a já se nijak extra nenudil. Ale zasmál jsem se všeho všudy jednou, a to už ani nevím čemu. Natož abych věděl, o čem to celkově bylo. Nemastné, neslané nastavování zajímavě rozběhnuté, ale už druhým pokračováním zbytečné série, která už očividně nebaví ani samotné herce a která z kdysi zabijácky vtipného Kena Jeonga udělala zabijácky otravného Kena Jeonga. Víc už ne, prosím.

Jako obraz života prostých lidí v ne zrovna lehkých časech uspokojivé. Jako dvouhodinový film už nikoliv.

První půlka takřka dokonalá. Seznámení s "psychopaty", plno nečekaných zvratů a přechodů z žánru do žánru, které zásluhou skvělých herců (Walken je nehorázně přesný) nepůsobí násilně, a zajímavé příběhy, které se postupem času vzájemně propojují - to by šlo. Jenže jen co se ústřední trojice dostane na poušť, tempo se opět razantně mění a ačkoliv je to stále zábava (převyšující valnou většinu mnohem úspěšnějších snímků), první hodině se už nevyrovná. Ale pokud je největší chybou filmu to, že jedna jeho část je lepší než druhá, není na tom celkově tak špatně, ne?

Guilty pleasure. Nebudu tenhle film nijak zvlášť obhajovat, protože dokážu plně pochopit proč se někomu nemusel líbit, ale... já z něj za celých dvě a půl hodiny nemohl spustit oči. Celá recenze zde.

Jsem si vědom spousty argumentů, které by potenciální oponent mohl prohlásit při napadení mého hodnocení. Ale je mi to vcelku jedno - i přes více či méně nevhodnou hudbu (kde je jazz?) a řekněme lehce kýčovité scény z bujarých oslav (kde se však onen "kýč" střetává s nastiňováním tehdejší atmosféry, a tyto dvě hodnoty spolu tančí na velmi tenkém ledě) jsem moc rád, že to vyšlo jak to vyšlo. Fitzgeraldovu knihu jsem považoval za takřka nezfilmovatelnou, ale Luhrmann se s ní popral statečně a výsledek minimálně v druhé půli potěší čtenáře svým držením se předlohy, a nečtenáře svou vykonstruovanou předvídatelností, kdy sice tušíme co se v následujících minutách stane, ale i přes to jsme lehce šokováni. 85%

Jeden z mála seriálů, u kterým zůstávám věrný i v pokročilejších sériích (momentálně končí devátá), a které mě stále nepřestávají bavit. Srdcovka. (Kdybych měl sestavit žebříček deseti nejsilnějších scén, které jsem ve filmech nebo seriálech viděl, minimálně polovina by byla z Grey's Anatomy.)

Slabé pro čtenáře, pravděpodobně ještě slabší pro diváka předlouhou nezasaženého. Další z řady nepochopitelných a zaslouženě nepovedených pokusů zfilmovat nezfilmovatelné, který v mých očích padá především na představiteli hlavní role - zatímco v knize je Watanabe sice tichý, ale inteligentní mladík, ten filmový se projevuje značně nejapně a jeho jednání často odporuje základní lidské logice. Ano, snímek sice kopíruje svou předlohu, ale ta sází mimo jiné na čtení mezi řádky, v němž pak film naprosto selhává (i přes několik relativně povedených lyrických sekvencí). Očekávané zklamání.

Tohle se musí vidět, z žádného komentáře ani recenze nemáte šanci zjistit, o co vlastně kráčí. Jeden z nejšílenějších a nejpotrhlejších filmů, jaké jsem viděl (a to jsem, prosím pěkně, viděl i Plán 9 Eda Wooda), jehož nejkultovnější scéna (bez spoilerů zde) snad nikdy neomrzí, polovinu diváků dovede k odsouzení lidské rasy, a tu druhou, benevolentnější, nehorázně pobaví. Tvůrci totiž moc dobře ví, že točí sračku, a dovedou si to náležitě užít.