Laxik

Ženy nemilují muže pro jejich ctnosti... a to samé platí i o vztazích diváků a filmových postav, což tenhle film jen dokazuje, protože i když mají v sobě oba manželé i sílu, jsou to jejich slabosti, proč jejich příběh zapůsobí. Film to není dokonalý, je možná až moc natahovaný, ale Edward Norton s Naomi Wattsovou jsou tak mocnými tahouny, že je těžké odsoudit jej do průměru. Bohužel, nadprůměr je to jen těsný a mně je v tomto případě líto nadhodnocovat.

Abrhám jako Čapek přesně takový, jakého jsem si ho vždy představoval - optimista, který ale vidí do dálky a mnichovský úskok od Britů a Francouzů bere jako zradu Československa i zradu ideálů, za něž se západní mocnosti po světové válce tak hrdě stavěly. Člověk proti zkáze je opravdu civilním příběhem jednoho člověka, ale zato člověka, který symbolizuje celý náš národ.

No ano, někomu to může přijít jako lacině slzopudný dojáček, který sází jen na exotiku a draky. Ale Lovec draků ukazuje, že záleží hlavně na tom, jak celou tu špulku uchopíte. Protože když to budte držet pořádně, drak nebude jen tak povlávat ve větru jako na podzimní královehradekcé drakiádě, ale místo toho svého soupeře (v téhle metafoře diváka) dokonale odřízne od jejího tenkého kontaktu s pevnou zemí. No a jakmile víte, kdy zatáhnout za ten emocionální špagát, kdy zakroužit s dějem v prudkém půlobratu a kdy se pro dobrou věc střemhlav vrhnout do své Talibanem ovládané domoviny, je úspěch zaručen a veškerá sladkobolnost odpuštěna. Na tomhle filmu se mi nejvíc líbilo to skloubení symboliky a reálnosti postav, protože hlavně Amir se svým otcem rozhodně nejsou jen černobílými figurkami, ale mají komplexní a vnitřně provázané charaktery. Při tom se tu ale projevuje ona zmíněná symbolika způsobená autobiografičností předlohy, takže výsledek pohladí jak mozek, tak srdce. A takové filmy mám rád.

No, nakonec to nebylo tak nablblý, jak jsem čekal. Ale nenechte se uvést v omyl, scénář byl pitomej až na půdu, jen já jsem čekal pár sraček i na střeše. Naštěstí ta naleštěná fasáda snímku nebyla tolik posraná, i když punc lacinosti se jí odepřít nedá. Rozebírat psychologii postav v tomhle filmu je tady na ČSFD jako nosit dříví do lesa, takže to shrnu jen na to, že je jednání každého z (ne)charakterů naprosto prvoplánovitě vymyšlené jen pro další scénu, která se tam (podle autorů) prostě nějak naroubovat musela. K čertu s logikou, kdyby šlo o pořádný béčko. Jednže ona to byla jedna z největších zívaček, jaké jsem letos viděl. Nedalo se koukat na nic a slovo akce v tomle filmu postrádá svého významu. Občas jsem se zaculil při interakci Cageova zabijáka s hluchoněmou Thajkou, ale to bylo maximum emocí, které ze mě snímek horko těžko vyždímával. Ocenil bych snad jen scénu, kdy je (mizerně hrající i vypadající) Cage přepaden a ty dva útočníky vyřídí své thajské holce za zády. Ta měla aspoň nápad. I když kdo ví, jestli původní.

Bruce Lee v asijské sedmdesátkové (před)verzi Smrtonosné pasti s trochu jiným Brucem. Vážně nechápu, jak mně mohla po skončení snímku Drak přichází naskočit v hlavě tahle asociace. S Pastí to sice dějem moc společného nemá, ale snad jde o podvědomé propojení významu pro žánr. Opusťme ale mou nepovedenou paralelu u cesty a přejděme k filmu právě komentovanému. Oproti takové Cestě draka tady chybí humor. A protože ten mě nebral, uvítal jsem změnu. Z Enter the Dragon čiší posvátná nedotknutelnost (což se opět o Cestě draka, u níž jsem se řezal smíchy kde to šlo, říct nedá) a i když vysoký černoch, muž s bodci místo rukou ani Číňan s rameny širokými jako dospělý vůl, asi strach opravdovému mistru bojových umění nenaženou, ve filmu jde o platné charaktery a chytře vymyšlené zpestření. Když k tomu připočítáte sice předvídatelnou, ale zato dechberoucí, finální bitku v zrcadlové síni, jde o mistrovský kus. Váhal jsem nad pěti, ale protože se mi to nejlepší za těch pár hodin od záverečných titulků tak nějak vysublimovalo z hlavy, zůstávám na solidních čtyřech hvězdičkách. NOW I HAVE NUNCHAKU, YEA YEA YEA.

Že jsou mariňáci nehorázný gumy mě asi nikdy nepřestane udivovat. Člověk si pak říká, že si za ty svý válečný mindráky vlastně můžou sami. Film Sama Mendese v člověku možná nejprve navodí podobný pocit, ale zároveň se v něm setkáváme se skutečnými lidmi a jejich skutečnými problémy. Hlavní hrdina balancuje na laně nataženém mezi třicátými patry mrakodrapů Hovado a Oběť, přičemž jeho provazochodectví nezahrnuje obyčejný přechod z první budovy do druhé, nýbrž jde o plnohodnotné akrobatické číslo, ve kterém skvělý Jake Gyllenhaal skáče, baletí, houpe se a ručkuje ze strany na stranu, přičemž ani na konci filmu z lana nesleze, aby si vybral, jakým že to je člověkem. A tenhle šílený mix vychází, protože tady vidíme skutečný, nepřeslazený (a jsem schopný věřit tomu, že i za mariňákovy vlasy nepřitažený) příběh jednoho ostřelovače, co celou válku seděl proti své vůli na prdeli v táboře. Kromě toho musím ocenit i prvotřídní vizuální stránku snímku.

Co dělat, když Vám matka zatajuje Váš skutečný věk, plánuje Vaši zářnou kariéru právníka a rebelující starší sestra Vám před svým demonstrativním útěkem z domova pošeptá do ucha, ať se podíváte pod postel, že Vám to změní život? No co asi, vytáhnout z podpostele kufr s deskama, zapálit svíčky a rozjet kariéru hudebního pisálka v místním plátku. Když pak nějaká nadějná kapela, jako třeba Stillwater, pochopí, že nejste jen Enemy, ale že milujete muziku, jsou Vám dveře do světa Rock 'n' rollu otevřeny dokořán. Stačí jen vstoupit, vyrazit s bandem a jejich bandou obdivovatelek na turné, nechat se zaměstnat Rolling Stonem, vytáčet ochranitelskou matku k nepříčetnosti, jen tak mimochodem přijít v patnácti o panictví s trojicí nádherných holek v hotelovém pokoji ve městě, kde není co jiného dělat, a bedlivě poslouchat a dělat si poznámky. Jen si je nesmíte připustit moc k tělu nebo se do nich nedejbože zamilovat, protože to nejsou Vaši přátelé a jen Vás chtějí zneužít, jak moudře pravil Philip Seymour Hoffman. Anebo ne? Tohle je dokonalý kousek umění, optimisticky laděný a přitom často smutný film, u kterého mě nejdřív štvalo zjištění, že Kate Hudson vyfoukla hlavní ženskou roli mé oblíbené Kirsten Dunst. A štvalo mě to až do chvíle, kdy se Penny Lane objevila v záběru. Kate jí vystřihla perfektně a já jsem s filmem maximálně spokojený. A ta muzika!

Tak tohle bylo něco. Ed Harris je jako neurotický malíř zcela přesvědčivý a podmanivý, přičemž mu ale hraní malíře jde mnohem lépe než party, kdy se mění v excentrického alkoholika s psychologickými problémy. I díky skvělé kameře a hudbě jsem se oddával perfektnímu vizuálnímu stimulu, kdy Jackson Pollock tvořil svá díla. A to se mi často nestává. Na druhou stranu filmu k dokonalosti leccos chybí - pár hluchých míst a nedotažený závěr.

Další z těch seriálů, kde každý díl jede podle téže šablony. Tady to má ale Chucka Norrise a i když nejsem jeho obrovský fanda, jako kluk jsem kop z otočky žral. To tedy jako první hvězda no a CD (nebo DC nebo jak on se jmenuje), pár těch netradičních epizod jako třeba "Walker raftuje" a nenáročná oddychovost celého seriálu jsou za hvězdu druhou. Tu třetí má Chuck na hrudi, ale radši ji tam nechám, aby se nenaštval.

Heleďte, mě Žoliku a spol. baví, ať už je to Troška, nebo není.