Laxik

Nikdy bych nevěřil, že něco takového můžu nějakému příběhu vytknout, ale tohle bylo až příliš osudové. Ano, je to velký příběh z jiného století, ale to ho neomlouvá. Vyhrocený kontrast mezi Valjeanem a Javertem a propletenost jejich osudů ale není jediná vada na bídné kráse Bídníků. Ještě větší problém představuje postupně se snižující kvalita filmu, kdy začínáme na něčem výtečném a propadáme se až do hluboké stoky zklamání (a výkalů) jménem Seina. Uvěřitelnost charakterů i přes klasicky dobré (nic víc, nic míň) výkony Neesona a Rushe úpí a já si jakožto neznalý předlohy kladu otázku, může-li za to hlavně nutnost smrsknout mamutí román do dvou hodin. Nejspíš ano. Na závěr můžu dodat jen jedno. Naštěstí se tam nezpívá.

O velkých dílech se říká, že je to vysoká škola něčeho. V tom případě je Lovec jelenů zároveň rigorózní zkouškou i disertační prací v oborech filmové umění, psychologie, vrcholné herectví a monumentální síla maličkostí. Navíc se jedná o nikdy nepřekonaného šampiona válečného subžánru kus z nás tam umřel s našimi přáteli.

Na jednu z nejdoceňovanějších kriminálek z gangsterského prostředí je to až moc schematické a předvídatelné. Nic jiného se tomu asi nedá vytknout a zvlášť výborná je scéna na nádraží, ale tak nějak to ani zdaleka nedosahuje kvalit L. A. Přísně tajné.

K dobrému anime patří výborná hudba. V případě Breaking the Habit se role těch dvou střídají.

One Republic jsem měl rád už od jejich prvních singlů. Neposlouchám je pravidelně, ani do hloubky, ale tuhle partičku považuju za jeden z vrcholů moderního pop rocku. No a Counting Stars je tak skvěle podmanivý a dynamicky natočený, že jsem od něj napoprvé nemohl odtrhnout oči. Skutečně profesionální práce, která ve mně svým tématem trochu evokovala True Detective.

Kruci, jakožto zapřísáhlý odpůrce popíku posledních let musím uznat, že je tahle písnička povedená a klip, ač neoriginální, vypadá stylově.

Nevím, ale britské slepence, které sledují osudy undergroundových trosek s vtipnými přezdívkami a snaží se hlavně být cool a nad věcí, mě asi nikdy nebudou bavit. Platí to pro Ritchieho filmy stejně jako pro Trainspotting.

Buď jsem zdegenerovaný já, nebo jen moje zkušenosti s japonskou popkulturou, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že v každé druhé scéně na nás pokukuje sexuální pnutí, pedofilie, nebo rovnou že jde o předehru k nějakému shemale chapadlatému hentai.

Když tohle začali před deseti lety dávát, asi měsíc jsem na to koukal a děsně se za to styděl. Nutno dodat, že mým hlavním (a téměř jediným, ale to už si tak dobře nepamatuju) důvodem byla pěkná bloncka Dominika Kadlčková v roli Hrušínského vnučky. Dnes prchám nejbližší únikovou cestou, kdykoli se Ulice objeví na obrazovce.

Pustil jsem si grotesku, dostalo se mi rodinného filmu. Možná proto jsem první půlku prozíval a nevypnul jsem to jen kvůli tomu malému klukovi, jehož cukrkandlového, až možná panenkovského, potenciálu Chaplin využil na maximum. Jenže pak jsem se dojal. Nehodnotím staré filmy podle dobového kontextu (maximálně dokážu přimhouřit oko a přidat hvězdičku), ale jak zvládnou obstát před moderním divákem jako komplexní dílo. A věřte tomu nebo ne, i film z raných dvacátých let tyhle podmínky dokáže splnit. Co se týče dojetí, nejsilnější z emocí v Kidovi zastoupených, to umí i díky něžnému hudebnímu doprovodu navodit tak krásně bezelstně, že mu v tom nemůže konkurovat ani většina moderních snímků.